Pat Garrett a Billy Kid

Nehoruji pro rovnost (či spíše popírání rozdílů) pohlaví a všelijaké ty kampaně za rovné příležitosti nebo proti domácímu násilí mě otravují. Takže když jsem poprvé v kterémsi Peckinpahově filmu viděl muže zacházejícího hrubě se ženou, nebyl jsem pohoršený, pokládal jsem to za atribut příběhu, místa, času, charakteru. Jenže u tohohle filmu už mi došla trpělivost - mizerné chování k ženám nevychází z děje, je to prostě Peckinpahova ošklivá obsese. Proto jsem nadělil filmu odpad. --- Neudělal bych to kdyby byl film jinak dobrý. Jenže není. Co platí o režisérově vztahu k ženám, to platí o stylu filmu obecně. Nemá to nic společného s realitou, nejen westernovou, nýbrž jakoukoli. Jsou to halucinace, vybájené stylizace. Zabitý čas. A to i pro toho diváka, který se chce jen nenáročně pobavit - film je zdlouhavý, Dylanova hudba otravná, a aktéři se převážně jen rozpačitě motají územím Nového Mexika. (28.07.2015)

Že tento film představuje „tak trochu neortodoxní western“ a střelba zde nemá podobu vyřizování účtů a nepřátelství, ale intimního dialogu mezi pistolníky, vám řekne každý. Otázka zní, čím to je motivováno? Je to dané tím, že v sobě film odráží stav duše svého režiséra, že tu máme klasickou pozdní tvorbu muže, který - stejně jako Tarkovskij v Nostalgii nebo v Oběti - přiznává, že moc mluvil, moc střílel a kriticky reviduje nejen sama sebe, ale i svoji starší tvorbu (tudíž se lze oprávněně domnívat, že k plnému docenění filmu je třeba jistého metuzalémského věku). Slovy Heideggera směřuje od metafyziky k bytí, k uvědomění si konečnosti. Také proto mi přišel film lepší než slavnější Divoká banda. Ne vyloženě kvůli tomu, že by Peckinpah konečně věděl, co říct, z nějakého extrémního zmoudření ho nepodezírám (poněvadž zkušenost neznamená automaticky zmoudření), ale spíš pochopil, jak to říct. Tím narážím na opravdu mistrnou kompozici scén, současně tak asketickou a zároveň bohatou. Nebo spíš přesnou, protože řada postav kupříkladu posedává v prázdné místnosti, aniž to scénu jakkoliv oslabuje. Z toho všeho povstává otázka: Mění se westernový žánr, nebo jen jeho tvůrci? Co když je Pat Garrett a Billy Kid ryze autorským dílem Peckinpaha, na jehož základě je nesprávné vyvozovat cosi o vývoji kinematografie? Nakonec i onen slavný dovětek od Eastwooda, podobně vysoustružený western Nesmiřitelní, odráží především svého tvůrce. ____ Jak Coburn, tak Kristofferson si to přes enormní charisma fakt nehorázně dávají. Jen ten Bob Dylan se svou rachitickou konstrukcí nezapadá do prostředí, jakkoliv to je zřejmě součást hry. A stejně tak nezapadala do filmu nereálná, komiksová krev. Jinak bych ale tohle dílo bezpochyby zařadil mezi pět svých nejoblíbenějších westernů. (08.12.2008)

Klasický westernový příběh s jasným cílem nahradilo melancholické vyprávění o plynutí času, okouzlení prostorem, násilí jako prostředku komunikace a neobvyklém přístupu ke smrti, se kterým si má klukovská mysl nevěděla rady, ale stejně si na tu směs fascinace a zmatení pamatuji doteď. Pat Garrett a Billy Kid je esencí "peckinpahovského post-westernu" - lehce existenciálního, melancholického, lyrického a občas velmi krutého snímku o dávném přátelství a procesu cesty bez cíle… V málokterém filmu se umírá tak samozřejmě a žije tak naplno, bez zatížení minulostí a přemýšlením nad budoucností. Peckinpahův film je motivem smrti obou postav doslova zarámován, když v první scéně umře Garrett (James Coburn) a v poslední Kid (Kris Kristofferson), přičemž hned na začátku dojde skrze smrt k otevřenému prolnutí minulosti a budoucnosti. Postavy jako by střílely napříč časoprostorem (jakkoliv to zní praštěně, přesně tak je celá úvodní scéna sestříhaná). Pokud Balada o Cable Hogueovi čas tematizuje, Pat Garrett a Billy Kid jej vůbec nebere jako určující. Postavy každý okamžik svého života prožívají s vědomím, že může být poslední… Není důležité, kdy žijí, ale že vůbec. Smrt je nedílnou součástí bytí a nikdo s ní nedělá cavyky. V lehce bizarní scéně střeleckého souboje jeden chlap s naprostou ležérností odpráskne druhého (oba podvádějí), ačkoliv si předtím poměrně bezstarostně povídali a se stejnou ležérností přistoupili ke skutečnosti, že jeden z nich musí umřít… Nad definitivností smrti se nikdo nepozastavuje, nicméně život je o to intenzivnější. Alespoň v Peckinpahově podmanivém filmu se spoustou panoramatických záběrů s osamělými hrdiny na cestě, doprovázených brilantním hudebním doprovodem Boba Dylana, bez něhož si film - podobně jako u spolupráce Leoneho s Morriconem - ani nejde představit. Pat Garrett sice musí zabít Billyho Kida, ale to nevylučuje vzájemné kamarádství a přetrvávající hluboký respekt, který k sobě vzájemně cítí. Síla mužského přátelství je v tomto filmu asi nejsilnější ze všech Peckinpahových děl. Snímek navíc obsahuje minimum motivů, které by "rozbíjely" proces plynutí vyprávění dílčími emotivními zápletkami (což je jinak u Peckinpaha běžné). Pat Garrett a Billy Kid tak možná není vysloveně zábavný, nemá žádný výrazný příběh, nemění charaktery postav před očima, není oslňujícím experimentem s možnostmi filmového výrazu a jakkoliv explicitní výbuchy násilí se plně podřizují celkové melancholické atmosféře, jenže je zkrátka krásný… Od začátku až do konce. (20.05.2007)

Výborný Sam Peckinpah & Bob Dylan western. Je to Samův typický film bez příkras, se spostou syrových a brutálních scén a s neúctou k ženám. Na druhou stranu zde už jeho násilnost vzhledem k "Divoké bandě" polevuje a více je cítit nostalgie a smutek nad koncem Divokého Západu. James Coburn s Krisem Kristoffersonem jsou výborní a stejně tak i další plejáda westernových herců ve větších i menších rolích. Jedinečnou, trochu posmutnělou atmosféru dokrášluje hudba Boba Dylana. I on si ve filmu střihl jednu z postav, dobrodruha Aliase. Jeho postava sice nijak výrazně do děje nezasáhne, ale je neodmyslitelným symbolem a dodává snímku téměř hippie nádech. Dokonalý zážitek, který jsem dokázal docenit až po vícero shlédnutí. (08.02.2005)

Mentálne spojenectvo Pata Garretta a Billyho Kida je natoľko tesné, že hierarchicky prekonáva aj vzťah medzi Garrettom a šerifovými spoločníkmi. Garrett sa vydal na cestu zákona z pragmatických dôvodov. Prežije, má teplé jedlo, úctu a nemusí sa vystavovať dennodennému úniku spod rohov spravodlivosti. Je to snímok, ktorý nie je najoriginálnejší, ani najpodmanivejší, ale skĺbuje niektoré vrcholové aspekty žánru na jednu roveň. Peckinpah typicky krvavý, surový, s neschematickými postavami, akurát pletky so štúdiom a produkciou ho dostali do rovnakej pozície, akým je Billy na neistom vidieku v nekľudných časoch na divokom západe a neskôr do pozície muža, ktorý naháňal Alfreda Garciu... (24.01.2019)