Dopisy mrtvého

Jeden z najlepších postapo filmov, aký bol kedy natočený. Nie je to síce typicky Hollywoodsky technicky bombastické, ale svoj účinok to aj tak malo - čistá depresia. Formálna stránka je aj napriek nízkemu rozpočtu perfektne premyslená, mám tým na mysli hlavne zaujímavé tónovanie farieb, kde každé prostredie alebo udalosť má svoj vlastný farebný tón. K tomu ešte treba prirátať fantastickú pochmúrnu hudbu, bezútešné kulisy podzemného bunkra, v ktorom sa miesi rozkvet kultúry so všadeprítomným zánikom a niekoľko smutných myšlienok. K totálne bezútešnej a depresívnej atmosfére viac nebolo treba. Rozhodne si Tarkovskij vybral dobrého spolupracovníka. (04.11.2016)

Najlepšie vystihuje tento film jeden monológ z neho: „Ľudstvo bol tragický druh. Odsúdený možno už od začiatku. Náš zhubný a krásny osud bol vždy odhryznúť si viac než sme schopní prehltnúť, byť lepší, než príroda zamýšľala. Našli sme v sebe miesto pre súciť, aj keď bol v konflikte zo zákonom prežitia. Vždy sme cítili rešpekt sami k sebe, aj keď nám bol vždy pošľapávaný. Majstrovské stvorenia, chápajúce svoju zbytočnosť a krehkosť. Našli sme v sebe schopnosť milovať. Oh Bože, bolo to tak ťažké! Neúprosný čas zapôsobil, že naše telá, myšlienky a zmysly upadali. Ale človek naďalej miloval. A láska vytvorila umenie, umenie, ktoré odráža našu neúprosnú túžbu po dokonalosti, našu nesmiernu beznádej a náš nekonečný zdesený plač, skučanie zničene mysliacich stvorení v studenej a apatickej vesmírnej púšti. V tejto miestnosti, mnoho nenávistných slov bolo vyslovených proti ľudstvu, opovržlivých a pohŕdavých. Ale nechcem ho zatratiť. Toto chcem povedať: Miloval som ľudstvo. Milujem ho ešte viacej teraz, keď už neexistuje. Milujem ho pre svoj tragický osud. A chcem vám povedať, kolegovia, chcem povedať, že vás milujem“. (07.07.2010)

Svět sežehl požár jaderné války. Lidstvo bylo sraženo na úroveň, z níž se už možná nikdy nezvedne, ale stále přežívají ti, co si to odmítají přiznat. Jiní se ztratili ve vzpomínkách na lepší časy a dodávají si odvahu patetickými proslovy o humanismu. Další plánují odvrhnout hodnoty které katastrofálně selhaly, a plánují novou společnost. Nemilosrdnou, morálně pustou, ale silnou. Konstantin Lopušanskij natočil neradostnou vizi budoucnosti, jenž není lehká na sledování. Nejen kvůli depresivní atmosféře, ale i pro svébytné zpracování. Dokonce i polodukumentární Threads jsou v určitém ohledu mnohem filmovější. O její působivosti a myšlenkové hloubce ovšem nemůže být pochyb. (22.11.2021)

Obraz zpustošeného světa po jaderné válce. Scénář zajímavý i herecký výběr ucházející, ale chybí zde právě pohled na zpustošenou zemi, pohled na bortící se společnost a následky této zkázy. Jediný dohromady asi tříminutový výlet doktora Larsena na černý trh a do dětské nemocnice vydá za celý film plný monologu a dialogu vedených v atomovém krytu. (22.11.2014)

Na to, jaký má film renomé, mne hodně zklamal. Po omylem vypuštěných jaderných raketách (80. léta jsme skutečně všichni žili ve strachu před atomovou válkou, která mohla vypuknout kdykoliv a kdekoliv a na to téma vzniklo hodně nejen sovětských a amerických knih a filmů) žije lidstvo v bunkrech pod zemí. Někteří rezignovali, jiní se zbláznili, další chtějí založit nový druh lidstva, lidstva podzemního jako krtek, a kdo nesouhlasí, je zpátečník. Sledujeme příběh vědce,který tomu současnému neštěstí dopomohl, a nyní se snaží následky tak nějak zmírnit, i když to moc samozřejmě nejde. Stále věří v dobré lidstvo, které může jít vědecky a technologicky dál, aniž by tentokrát dalo průchod svým špatným vlastnostem. Proto se i snaží shromažďovat staré knihy, a ne je hned spálit. Když začne učit malou skupinku dětí, dosáhne to až biblických rozměrů (děti začnou jakoby psát novou "bibli"). Jsou tu slušné exteriéry i interiéry (až tedy na využití reálných záběrů z druhé světové války, které jsou pro tento případ poněkud mimo), dobrý nápad s vyráběním elektřiny šlapáním, ale přesto, že film má jen nějakých 85 minut, nudí neskutečně. Spousta zbytečných scén, kdy divák některé motivace ne vždy přesně chápe, spousta balastu a zbytečných proklamací a promluv, které sice zhruba osvětlí, co se stalo, ale spíše jde o přehlídku různých a nijak překvapivých názorů na věc, a pokud tento film někdo srovnává se Stalkerem, tak je to poněkud mimo. Protože ve Stalkeru nejsou ty scény zbytečné a samoúčelné, ale vážou se k jednomu tématu a rozvíjejí jej. Tady ty dialogy a monology kloužou po povrchu, nejdou do hloubky. Takže na rozdíl od Stalkera, kde potom má ten konec patřičnou sílu, tady jsem si řekl, no a co, vždyť šlo jen o jedu z možností, nic mi to nedává, nic to neřeší, nijak to neobohacuje. Prostě mi v tom na rozdíl od Tarkovského filmů chyběla ta duše. (25.01.2020)