Poslední noc v Soho

Svěží a důvtipné posouvání se od žánru k žánru, tak jak je tu naprosto věrně a přiléhavě vylíčil Matty, a také eskalování a přebarvování atmosféry i celá audiovizuální stránka Wrightova posledního podniku mě skoro do poslední chvíle těšily, bavily a zároveň napínaly, protože i při tom všem důsledném přepeřování držel ve hře slibně se vyvíjející scénář - jenže banální, pramálo promyšlené finále s triviálním happy endem pro mě celou tu rafičenou parádu dokonale shodilo, splasklo a zabilo. Hlavně proto, že totálně vyšuměla od začátku silně akcentovaná, tajemstvím opředená rodová ženská linie babičky-matky-dcery, stejně jako motiv psychicky narušené matky. A nakonec i motiv neznámého otce, s nímž se tam operuje, zůstal ležet na stole jako vynesená, ale nezahraná karta. Čímž pádem se všechny ty různé zdánlivě významné průpovídky o matce, ať už od babičky nebo od Ellie, jeví jako povrchní žvanění bez obsahu a bez hloubky, nedozvíme se, co se matce v Londýně stalo, ani s kým měla dceru, ani proč se zabila, přestože je-li Ellie tak citlivá a zvláštní, určitě by to všechno muselo hrát svou roli v jejím pobytu, stejně jako to, kdo je, nebo byl, jejím otcem. Ale ne, ona místo toho nacítí jen příběh relativně náhodně potkané a pro ni cizí Londýňanky, a její vlastní naznačená rodová story zůstane filmem nepochopitelně, nelogicky nezapracovaná, úplně pominutá. Samotný happy-end, který by sám o sobě byl jen odskokem do dalšího žánru (tentokrát asi do self-made woman story a romantického slaďáku), by vůbec nevadil, naopak, ale to přehlíživé odignorování vlastnoručně zasazených motivů, které by měly být zákonitě důležitější, takže divák (já) celou dobu čeká, jak se nakonec kongeniálně propojí s příběhem Alexandry-Sandie (byl Elliin otec Lindsey? Jack? děly se matce podobné věci jako jí? co neustála? a jak to souvisí s babičkou, evidentně velkého světa znalou, ale žijící daleko od Londýna?), je nakonec krutě zklamaný: aha, takže babička prostě jenom ničemu nerozumí a těší ji, že se vnučka prosadila jako návrhářka a má hodného kluka, aha, takže matka byla asi jenom psychicky labilní vesničanka, jejíž důvod pro sebevraždu ani nestojí za zmínku, aha, takže kdo je Eloisiným otcem, jsme se vůbec nepotřebovali dozvědět - nehledě na to, že nedává valný smysl ani jedna možnost, a zbytečně to divákovi (mně) vrtá hlavou, kdy ji vůbec stihla mít. Před etapou v Londýně, v rodné vsi, by to s neznámým otcem byl úplně jiný příběh na úplně jiný film, a v Londýně, když se v něm zabila ve chvíli, kdy Eloise bylo sedm let a přitom se do Londýna s matkou podívala jako malá jen jednou, je to taky krapet překombinované. Tak či tak je nutné hodně a bezvýsledně spekulovat (možná byla v Londýně promiskuitní, možná nedobrovolně, aby se prosadila, možná nechtěnou dceru odložila u babičky, a zase se do města vrátila jako můra k plameni - ale proč? a proč by na ni dcera i matka vzpomínaly tak milounce, nezakaleně?), nebo se na to zpětně radši vykašlat - tak ani tak ale nejde zakrývat zklamání, scénář ve finále naprosto pohořel a srazil celý film do stoupy, nemluvě o tom, že pak i jeho morální vyznění, o které v poslední fázi (posledním tažení) ještě ke všemu zausiloval, zbanální, zprůměrní a samo se odkope. Škoda. A víceméně souhlas s DaViD'82, který to, co je na filmu nejvíc tristní, navíc popsal výstižněji než já a méně slovy. (kino Atlas, ČSFD projekce) *~ (04.11.2021) (méně) (více)

tl; dr: U POSLEDNÍ NOC V SOHO jsem si čvachtal podobně jako letos u CANDYMANA a ZHOUBNÉHO ZLA. Níže obsáhlá metakritická argumentace, kterou nemusíte číst, raději se vypravte do kina.__________ POSLEDNÍ NOC V SOHO je pojmenovaná podle písně kapely Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich, která byla v první desítce poslechovosti za rok 1968. Trivia - vlastně ne až tak podstatná informace o díle - vytváří určité očekávání a spojení, vyjádřitelné například následujícími otázkami: Půjde o další režijní a spoluscenáristický počin Edgara Wrighta, který se spoléhá víc na odkazování než vyprávění, na opájení postupy strhávajícími pozornost na sebe? A v jakém vztahu bude k Tarantinovi, který se ve svém posledním filmu taktéž navracel do šedesátých let a který ve své polovině Grindehouseu zmíněnou kapelu popularizoval užitím hitu Hold Tight? Otázky o to palčivější, když dosavadní kritické ohlasy mají za to, že jde o ve výsledku nesoudržné, protože na četných referencích a multižánrovosti postavené, dílo, ve kterém chybí přesah tarantinovek, případně tento není dostatečně organický.__________ Po zhlédnutí jsem příjemně překvapen, protože jde o zdaleka nejsoustředěnější wrightovinu, a tak negativní názory připisuji jednak určité estetické necitlivosti, jednak tomu, že oproti ostatním wrightovinám je to zprvu opojné posléze narušováno. Muzikálově akční pasáže v BABY DRIVEROVI anebo hudebně komediální pasáže v SOUMRAKU MRTVÝCH představovaly estetickou slast, ale v SOHO dochází k vytržení z počátečního zaposlouchání se do písní dřívější doby a z noření se do swingujících šedesátek, zprvu slastné značně znepříjemní v duchu vyznění o neidealizování si předchozích dob (viz scéna s A Capella Downtonw v rovině minulosti a Happy House od Siouxsie and the Banshees při vynořování se minulosti v současnosti).__________ Nesouhlasím ani s nesoudržností kvůli aluzivnosti, protože POSLEDNÍ NOC V SOHO je pastiš, která skrz upomínání na minulost, počiny z ní i postupy anebo populární (sub)žánry komentuje docela dávné i současné v našem světě (prostituci, potažmo nucenou prostituci, v showbyznysovém prostředí, stigmatizaci nemlčících žen jako psychicky narušených, ozvuky praktik tehdy v dnešních časech ad.). Wright vždy pracoval s osvědčenými schématy žánrového vyprávění (zombie epidemie, policejní parťáci vyšetřují úmrtí na anglickém venkově, mladík bojující o svou milovanou, bankovní lupič před poslední štací...), která sjednocovala jinak co do odkazů a kombinování různých tradic rozbíhavé snímky. Nejinak je tomu tentokrát, když jde o metafikční narativ o vzestupu a pádu hvězdy v uměleckém odvětví, akorát zde ozvláštněný jednak dualismem (pád jedné, vzestup druhé postavy), jednak přináležitostí k ming-game/puzzle filmům. Nevadí, že jednotlivé dílky skládačky do sebe zapadnou docela předvídatelně, protože jde o hru na cestě ke složení výsledného obrazu: od teenage dramedie přes giallo a duchařský/zombie horor až ke slasheru, přičemž vše je navázáno na narativ vzestupu a pádu hvězdy. Nevadí ani, že psychická nestabilita protagonistky a odvisle od toho nespolehlivost části vyprávění je dost profláknutý trik, protože pohrávání si s (ne)věrohodností mysli a následně s očekáváním publika motivuje žánrovou kombinatroniku a referování k řadě inspiračních vzorů (Hitchcock, Polanski, Argento, Bava ad.). Žánrové hrátky se podřizují vyprávění, nerozkližují ho. A k mému šoku je tohle nejumírněnější wrightovina co do stylové ekvilibristiky, protože práce s návazností i nenávazností na úrovni hladkosti přechodů mezi oběma rovinami je odvislá od vztahů mezi oběma rovinami, oběma protagonistkami a jednotlivými žánrovými polohami: od kompozičních návazností a sjednocující hudby v rovině šedesátek až k diskontinuitním vpádům šedesátek do 21. století s náhlými vpády dialogů, barevných i kamerových kompozic apod. I proto tahle wrightovina není žádná tarantinovka, která by byla obdobou krasosmutku po nevinnosti šedesátek ala TENKRÁT V HOLLYWOODU, ale spíše cinefilně a audiofilně poučenou pastiší-komentářem se silnými, komplikovanými a komplexními ženskými hrdinkami ala GRINDHOUSE: AUTO ZABIJÁK. (12.11.2021) (méně) (více)