Noc klavíristy

Na tomto filmu vlastně nacházím vše, co mám na československém filmovém dramatu obecně rád... dobrý příběh s napětím i atmosférou, v pozadí společenský obraz doby, propracovaná psychologie hlavních postav, vynikající herci a nechybí ani působivá hudba, kterou tentokrát složil Karel Svoboda. Viděl jsem ho několikrát a ani jednou mě nezklamal, byť s odstupem času drobné nedostatky či místy ne zcela naplno využitý potenciál (který nejspíš může pramenit z doby vzniku?) postřehnout lze a po 5ti letech od prvního zhlédnutí mu tu původní slabší pátou hvězdičku odebírám. Přesto nadále Noc klavíristy považuji za zdařilý snímek, v němž nad kriminální zápletkou dominuje psychologické drama dvou mužů, kde protipól k podvodníkovi dohnanému vydíráním k radikálnímu činu tvoří zajímavá postava osamělého „prvorepublikového“ klavíristy, zcela nehodného do aktuální doby, který se proti všem zvyklostem pouští do napínavého pátrání na vlastní pěst. Jindřich Polák přispěl do kriminálního žánru po westernové Smrti v sedle a akční Hře bez pravidel s odstupem další dekády už minimálně potřetí a opět trochu jinak... komorněji, ale působivě. Režimem často omezovaný Václav Voska dal do svého noblesního výkonu i velký kus samého sebe, Otakar Brousek ztvárnil naprosto přesně hroutícího se muže s nejistou proměnou na rafinovaného zločince a pokud se divák soustředí zejména na výkony těchto dvou výrazných herců, je díky nim a Svobodově hudbě s krásným klavirním sólem Noc klavíristy pěkným dramatickým zážitkem. [85%] (10.01.2022)

před panem Voskou smekám, paní Medřická mu zdatně a s grácií sekundovala, škoda, že si Jarda Drbohlav zahrál jen chviličku, jak dopadlo kotě, jsme se nikdy nedozvěděli...ale mladej Bartoška s Julkou Jurištovou,to bylo moc hezký....ovšem parta řemeslníků, to bylo snad nepředstíraný a natočený skrytou kamerou...kolik je teď panu Kanyzovi,potřebuju vytapetovat! (18.05.2020)

Tahle normalizační detektivka mně utkvěla v paměti už při premiéře. Nejen kvůli Václavu Voskovi, šarmantnímu herci a člověku, který mimo jiné u klavíru nepotřeboval dubléra. --- Zajímalo by mě, jak je dnešní mladá generace schopná vnímat a cítit tehdejší poměry, které v příběhu hrají zásadní roli. Detektivka jako taková je to spíše standardní, ale slušně promyšlená, všechno sedí. (06.02.2011)

Socialistickou budovatelskou pospolitost padesátých let nahradila postupně privatizace tohoto monopolu – vše pod zocelující rudou vlajkou. Zatímco ta první odrážela válečnou zkušenost a jako taková byla srozumitelná a pochopitelná, byť její ideologizovaný umělecký obraz, založený sociálněrealistickou estetikou, dosud působí úsměvně, kouzlem nechtěného (a v druhé řadě děsí), druhý model, přežívající do současnosti, v níž se prolnul s tzv. politickou nadstavbou, působí mdle jako kdejaký pohled do denního tisku. Vleklá expozice tohoto všeobecného přiživování, otevírající film, byť završená zločinem, o nějž mu jde především, tedy zákonitě nudí a zoufalé herecké výkony normalizačních atrap těmi stojatými vodami nepohnou. Vše se promění, až když se objeví (při vší úctě k Brouskovi) Voska a Medřická. S Voskou, byť spoutaným koktavým scénářem, totiž promlouvá i jiný jazyk, než jakým vládnou předešlí účastníci (nebo spíše: jaký jim vládne), a to nejen jazyk odcházející kulturně vzdělané generace, ale i hudba, byť jí se zde trestuhodně nedostává příliš prostoru. Tehdy se pomalu začíná rodit i drama a kdo neusnul, se může začít dívat. (04.03.2017)

Otakr Brousek jako dvojnáspbný vrah, to se hned tak nevidí. Manažer bytového družstva, který přiděluje byty podle toho, kolik mu kdo dá v obálce, začne býát vydírán neznámám mužem, z něhož se nakonec vyklube jeho vlastní zaměstnanec - tapetář. A když už omylem zastřelí náhodného chodce, který byl večer vyvenčit psa, nutně musí skoncovat i se skutečným vyděračem. Jenže to už sklapla klec. Slušná detektivka se zajímavou postavou detektiva - amatéra - Václava Vosky, klavírního mistra, který nemohl dosáhnout na cíl, k němuž byl předurčen, a místo toho hrál v baru... (27.08.2020)