Noc klavíristy

40% — I přes účast Václava Vosky, Dany Medřické a Otakara Brouska st. se zde nepodařilo vytvořit tak napínavý příběh, jako měla pozdější Smrt stopařek. Navíc si i po několikerém shlédnutí nejsem jistý, jestli oficiální text distributora „... aby se nakonec zjistilo, že právě on (míněn klavírista A. J. Tůma) má zásluhu na chycení pachatele...“ není zavádějící. Jediné, co pan klavírista svým amaterským pátráním přímo způsobil, byla smrt vyděrače. (07.10.2019)

Polák byl rozhodně víc než jen pouhý multižánrový řemeslník. Noc klavíristy je ukázkovým případem dobře odvedeného řemasla. Na filmu je vidět, že byl dělán spíše na popud soudruhů. Aby se tehdy politickou tvorbou neaktivní tvůrce zapojil do "záslužné obnovy socialismu". Noc klavíristy velkou měrou funguje i dnes. Škoda jen oné kriminální zápletky, která zbytečně bere prostor. Ona tehdy oblíbená pozitivní kritika dokonale ukazuje neživotnost tehdejšího systému. Navíc hon za penězi je aktuální vždy pro filmaře, tak pro novináře, v jákekoliv době, či v režimu. (12.04.2010)

Jindřich Polák byl velice všestranný režisér. Dokázal skvěle točit dětské příběhy i detektivky. Toto je napínavý příběh o muži, který byl ze strachu dohnán ke zločinu a klavíristovi, který na vlastní pěst pátrá po vrahovi mladého muže. Určitě jedna z našich nejlepších detektivek s dobrými hereckými výkony Václava Vosky a Otakara Brouska. (12.06.2007)

Socialistickou budovatelskou pospolitost padesátých let nahradila postupně privatizace tohoto monopolu – vše pod zocelující rudou vlajkou. Zatímco ta první odrážela válečnou zkušenost a jako taková byla srozumitelná a pochopitelná, byť její ideologizovaný umělecký obraz, založený sociálněrealistickou estetikou, dosud působí úsměvně, kouzlem nechtěného (a v druhé řadě děsí), druhý model, přežívající do současnosti, v níž se prolnul s tzv. politickou nadstavbou, působí mdle jako kdejaký pohled do denního tisku. Vleklá expozice tohoto všeobecného přiživování, otevírající film, byť završená zločinem, o nějž mu jde především, tedy zákonitě nudí a zoufalé herecké výkony normalizačních atrap těmi stojatými vodami nepohnou. Vše se promění, až když se objeví (při vší úctě k Brouskovi) Voska a Medřická. S Voskou, byť spoutaným koktavým scénářem, totiž promlouvá i jiný jazyk, než jakým vládnou předešlí účastníci (nebo spíše: jaký jim vládne), a to nejen jazyk odcházející kulturně vzdělané generace, ale i hudba, byť jí se zde trestuhodně nedostává příliš prostoru. Tehdy se pomalu začíná rodit i drama a kdo neusnul, se může začít dívat. (04.03.2017)

Tohle není typický Polák ani jeho styl, řekl bych, že šlo spíš o film na zakázku od komoušů. Že hlavní byl původně skutečně příběh pianisty, a ne ředitele bytového stavebního družstva. Pak to celé včetně záběrů dává jistý smysl. Ale i tak si s tím poradil vcelku zručně, herci mu dobře hrají, stará Praha má své kouzlo... (11.07.2011)