Ztraceno v překladu

Zvláštní. Bill Murray strádal samotou a toužil po blízké bytosti jako Bradburyho monstrum putující k majáku a já mu děsně záviděla. Ach jo, být tak na pár dní sama v cizím městě, v cizí zemi... (11.07.2008)

Krásný a milý film. Jak Bill, tak Scarlett jsou naprosto dokonalý. Velice příjemná hudba i kamera. Má to sice pomalejší tempo, ale u tohoto filmu to nevadí. (22.05.2006)

Moc příjemný snímek, i když se jednalo o komerční americký film, velmi kladně hodnotím vcelku nezkreslené japonské reálie. Pod HUDBOU je podepsán Kevin Shields, pro film však skládal pouze jednu skladbu, mezi ostatními vynikli zejména Air se skladbou Lost in Kyoto (Pro Sofii Coppolu skládali hudbu pro Virgine Suicide - velmi podařenou). (14.08.2007)

Krásný a intimní film, který je jemně a lehce odvyprávěn. Je pěkné, že nejde ani tak o dramatičnost narativní linie filmu, její katarzi, ale Coppolová nechává pomalu plynout čas a sleduje naprosto obyčejné věci a nehledá nějaká všeobsahující moudra. Prostě si jen vypráví svůj film, který je plný vtipu, invence, náboje a atmosféry. (09.09.2006)

Průměr. Stěží mohu přiznat více. Pomalé tempo a pomalé herectví Billa Murraye je sice docela příjemné, ale po nějaké době začíná být zdrojem zvolna nastupující nudy, která mne ke konci přivedla k těžko zodpověditelné otázce: tak co jsem se vlastně dověděl? (04.01.2006)

Nejprve jsem musel vidět Smrt panen a Marii Antoinettu, abych tenhle vzácný snímek plný něhy, křehkosti a milého humoru docenil. A jsem rád, že jsem se kdysi mýlil. Jedinečný filmový skvost ozdobený geniálním soundtrackem, jak je u Sofie Coppoly pravidlem. (04.10.2010)

Cizí metropole. Obrovská anonymní džungle moderního světa. Přízrak osamění je tak děsivě blízko. Blízko jako nikdy předtím. Co by jen člověk dal za vlídné slovo. Slovo porozumění, přátelství. Láska někdy přijde tak snadno. Tak nečekaně. Láska je radost i bolest. Největší, co můžeme cítit. Sofia Coppola dokázala, že i malý film může být velký. Předvedla umění v jednoduchosti a krásu v obyčejnosti. Výjimečný počin. 85% (22.09.2016)

Nepopírám osobité kouzlo, ale já jsem zůstal imunní. (18.03.2012)

Za normálních okolností bych něco podobného nepobral s úctou, ale výtečný Murray a křehoučká Johansson dokazují, že někdy prostě dva skvělé herecké výkony mohou stačit ke spokojenosti. 75% (28.10.2013)

Kolik slov se může skrývat v tichu? Pohled, letmý dotek... porozumnění. Duše ztracené ve víru nevyslovených emocí. Mysli chápající i bez zbytečných otázek.... A má láska k jednomu filmu, ke křehce melancholické Charlotte, k unavenému, však šarmantnímu Bobovi... k Sofii. Navždy. (22.11.2006)

Lost in Translation je romantická komedie, kde není romance a není ani příliš vtipná. Přesto je to romantická komedie, která je dokonalá. Bill Murray je geniální komik a možná proto si vybral romantickou komedii Lost in Translation. Vybral si jí proto, aby během celého filmu vypadal znuděně a bez humoru. Vžil se do role herce vydělávajícího si v Tokyu reklamou, který se nenávidí za to, co dělá a zůstal v roli i v momentech, kdy by se mohl pustit ze řetězu a diváky skvěle pobavit (např. natáčení reklamy). Stejně tak Scarlett Johansson, přesná paralela Murrayovy postavy. Od počátku vidíte jejich podobnost, že musí být jasné, že tihle dva si porozumí. Báze jejich porozumění je ale jiná, než by kdo očekával. Režisérka a scénáristka filmu, Sofie Coppolová, tvrdí, že film napsala přímo na Billa Murraye a bez něj by netočila. Vsadila na správnou kartu a Murray zde podává, nebojím se to říct, životní výkon. Děj plyne pomalu, přesto nenudí. Během celého filmu hraje snad pouze dvakrát podprahová hudba, přesto vám to nepřijde vůbec divné. Trošku mě ale mrzí konec. Jistě byl zcela záměrně natočen tak, jak byl, ale mě neuspokojil. Nerad si domýšlím sám... (12.01.2004)

Citlivě, smutně i vtipně o lidském bezdomovectví ve světě, o krizi středního věku a o nenaplnitelných láskách. Jeden z těch filmů, které se nedají převést do slov. (10.02.2006)

Film, který jsem viděl mnohokrát a který řadím k jedněm z mých nejmilejších vůbec. Nové zhlédnutí po letech jsem si opět užil - ten film mě znovu dostal už od úvodního záběru na Scarlett Johansson v kalhotkách - jaké skvostné uvození filmu! Sofia Coppola skoro jistě nikdy nic lepšího nenatočila, ten film je takový malý zázrak - už pro ten herecký soulad představitelů obou hlavních rolí a pro vystižení jedinečného genia loci Tokia. Kapitola sama o sobě je skvělý soundtrack (který jsem naposlouchal nepočítaně - nejlepší sklady jsou Girls od Death in Vegas a Just Like Honey od The Jesus and Mary Chain, naopak mi tam vždy trhal uši ten závěrečný track More Than This v děsivém karaoke podání Billa Murraye přesně v té identické verzi, jak zazní ve filmu) a nádherná kamera - Tokio v tomto filmu si prostě nejde nezamilovat, byť je zde zobrazeno svým způsobem jako novodobé urbanistické peklo, jehož zmatenost je ještě umocněna kulturní i jazykovou bariérou. Když jsem zmínil ten jazyk, trochu mi v tom filmu nově vadilo, že většina japonských replik není opatřena titulky (stejně tak ve scéně, kdy je Bob v sauně s dvěma Němci - i tam titulky chybí), ale chápu tvůrčí záměr - když nerozumí filmová postava, nemá rozumět ani divák (ale stejně mě to štve). Bez zajímavosti mi ani nepřišlo to, jak ten film svým způsobem strašně zestárnul - mobily zde ještě hrají zcela okrajovou roli, internet se zde neobjeví vůbec, ploché televize byly taky zatím hudba budoucnosti, po ulicích jezdí vyloženě obstarožní auta, a naopak zde zásadní roli ztvárnil fax, což je věc, která je už dávno zapomenutá. Jak se svět za těch 13 let dramaticky změnil! V tomto ohledu už ten film nepůsobí tak futuristicky, jako v době své premiéry, kdy jsem na něj koukal jako na zjevení, jak jsou v tom Japonsku oproti nám technologicky napřed. Pořád je to ale stále ten čistý film, který má v sobě neobyčejnou hloubku a krásu. Pokud vám styl tohoto filmu sedne do vkusu i do nálady (s dialogy se zde nakládá velmi úsporně, děj je více než jednoduchý, a v celém filmu se zdánlivě skoro nic zásadního nestane), je to pak vyloženě očistný zážitek - umocněný chutí se nejraději teď hned vypravit do Tokia. (27.08.2016)

Film mimořádně příjemného tempa a nálady, který žel zklamává očekávání vyvolávané názvem, přestože Japonsko nabízí pro naznačené téma obzvlášť bohatou škálu možností danou nejen odlišností jeho kultury od té naší, ale i kontrastem mezi věkovitou tradiční kulturou (jakou my už nemáme) a bizarně bezbřehou postkulturou (jaké my se ještě neodvažujeme). Nicméně je tam tento stav věcí alespoň přítomen, což při převážné uzavřenosti obou hlavních postav v jednom megahotelu (z nějž mohou shlížet na město, které má víc obyvatel než Česká republika) vyznívá docela působivě. Z obou jsem měl přes silné sympatie po celou dobu trochu trapný pocit, že si autorka prostě napsla romantický příběh s přesně takovým chlapíkem, jakého by chtěla potkat. Což ale vlastně není nic proti ničemu. (22.01.2017)

Nejen vyborny Bill Murray a prijemna Scarlet Johansson, ale hlavne dokonala prace Sofie Coppolove a jeji distiktivni rezie vytvari za spoluprace s kamerou a hudebni strankou z teto melancholicke podivane jimavou mezigeneracni romanci. Nekolik neopakovatelnych scen... vtipnych i posmutnelich. Me dostala nejvic scena kdyz Bill Murray zpiva v karoake tu pomalou pisen od The Jesus and Mary Chain. O nic zvlast v ni nejde, ale je krasna. Na dvd doporucuju film o filmu. Murray nezapre komika. A japonci...jako vzdy nejlepsi. (14.02.2007)

Jednoznačná srdcovka ... ať už to zní jakkoliv fádně a banálně. Intuitivně pocitový film nejen o kontrastech a hledání cest, o tíze a lehkosti slov, o babylonském zmatení jazyků, osamění, lásce, přetechnizované civilizaci, o tichu, hluku i hudbě... Někdy mám chuť spočítat všechna slova, která si Bob a Charlotta řeknou, byť je to téměř to nejméně důležité. (20.02.2009)

Nemohl jsem se delší dobu rozhodnout, jestli je "Ztraceno v překladu" velká nuda nebo geniální film. Po pečlivé analýze jsem nakonec nedospěl k jednoznačnému závěru a film zůstal tak někde mezi tím. Zralý pro opětovné zhlédnutí. Bill Murray je herec, který je náročný na výběr rolí. Netočí jeden film za druhým a jde na to uvážlivě. Ocitne se tentokrát v Tokiu, kam odjel natáčet reklamu. A pak už je to film vyloženě pocitový, pro vnímavého diváka, který o sobě nedokáže bezpečně prohlásit, zda je konzumním divákem nebo se řadí do klubu náročného diváka. Bill Murray a Scarlett Johansson se divákovi pokoušejí dát recept proti frustraci v přelidněném Tokiu. Film, pro který je každý slovní popis poměrně zbytečný, protože ze slov nelze nasát zvláštní atmosféru, kterou vládne. Při jeho sledování vás přepadne celá škála pocitů, proto tenhle film není snadné upozadit a ani přehnaně velebit. Míru hodnocení získá takovou, jaké pocity jste s ním zažili. 60% (28.05.2012)

Ztraceno v nudě, až pustošivě nezáživné, místy otravné, to století u karaoke bylo k nepřežití, plytce romantické, bez jakéhokoliv režijního nápadu. (18.12.2020)

Nádherný lidský příběh, který pohladí a dostane se člověku do duše. Citlivě natočen v poetické atmosféře. Sofia psala postavu Boba na tělo přímo Billovi a je to znát. Murray od tohoto snímku zažívá své obrození a navazuje na slavné role začátku 90. let minulého století. Úsporná mimika, hra pohledem a má "to" tam, jako u nás např. Rudolf Hrušínský. Film podtrhuje okouzlující Scarlett, vynikajicí kamera podkreslená příjemnou hudbou. Těžko popisovat, to se musí prožít... (22.08.2005)

Tento film je tak komorní, že kdybych u něho neměl víno a pistácie, tak to asi v půlce vypnu. S nikým a s ničím jsem se nemohl vůbec ztotožnit. Příběhy o sbližování lidských duší mám rád, ale bohužel s typově jinými postavami, na jiných místech a trochu jinak vyprávěné. Příkladem budiž film Před úsvitem. (04.01.2005)