Reklama

Reklama

Jean Gabin jako kabaretiér, který založil Moulin Rouge aneb zlaté časy Montmartru. Francouzská komedie, v níž zpívá i Edith Piaf... Paříž 1900. Henri Danglard, který vede kabaret na Montmartru, objeví v jednom lidovém podniku mladičkou pradlenu a přivede ji do souboru tanečnic. Její snoubenec žárlí a vyhrožuje, ale Nini se stejně stane Danglardovou milenkou a brzy „primabalerinou“ nového souboru. Danglard totiž zakládá nový kabaret a oživuje slávu francouzského kankánu. Sbírá talenty po všech koutech Paříže, prochází kavárnami, kabarety a poslouchá každý pouliční zpěv. Ve filmu Jeana Renoira Francouzský kankán ožívá atmosféra doby, genius loci jedinečného místa, které tolik znamenalo nejen pro malířství a literaturu, ale zároveň pro šanson, humor, satiru přelomu století. Montmartre, nejznámější část Paříže, kde si své místo nalezla lidová zábava stejně jako moderní umění. Titulní roli muže, který se nedal spoutat konvencemi, natož ženami a svůj život věnoval kabaretu, ztvárnil Jean Gabin. (Česká televize)

(více)

Recenze (40)

Gemini 

všechny recenze uživatele

V prvé řadě je nutno říct, že sledovat takovýto film v televizi je urážkou jeho tvůrců, kteří dali (pro závěrečnou dvacetiminutovku) dohromady obrovský cirkus v nejlepším smyslu toho slova - uvědomte si, že se vše včetně natřískaného sálu Moulin Rouge a mnoha desítek účinkujících, nacházejících se v jednom okamžiku "na place", točilo s živými herci. Jean Gabin zde dokazuje svoji uměleckou všestrannost, energii a komediální um (ovšem pozor, French Cancan není žádná třeskutá řachanda), Jean Renoir své umění vylíčit atmosféru neopakovatelné doby a génia loci Montmartru, a všichni společně pak svou příslušnost k jedinému národu světa, který je schopen a ochoten s hrdostí označovat výskající štětky ve spodničkách a podvazcích za kulturní dědictví:) V podstatě by se dalo říct, že dějově jde o operetu, která se z rozverné galantní veselohry nakonec zvrhne v jeden z nejrozmáchlejších muzikálů, jaké byly kdy k vidění. Nejsem ale nejvhodnější divácký materiál pro podobné snímky, takže se přes všechna uvedená pozitiva nedokážu přinutit dát osmdesátku - na to ve mě film vzbudil příliš malé zaujetí. V kině by to možná bylo jiné, ale takhle nemůžu dát víc než 70%. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Komedie uvolněných mravů. Další z Renoirových příkladů toho, že skutečné mistrovství někdy spočívá v těžko zachytitelné a analyzovatelné jednoduchosti (využití každého záběru v jeho plné hloubce a šíři) můžeme sledovat jako autobiografickou zpověď stárnoucího hříšníka, který své vlivné pozice využíval ke svádění výrazně mladších krásek. Rozverné, místy až ophülsovsky přemrštěné barevné hemžení mnoha postav, z nichž žádná není za své jednání odsuzována, bývá vnímáno jako druhý díl Renoirovy "umělecké trilogie" (po Zlatém kočáru a před Elenou a jejími muži). Všem filmům je společná spektakulární oslava umění žít a života skrze umění. Konkrétně French Cancan pak tyto rysy spojují se Zpíváním v dešti, jiným muzikálem o muzikálu, který je sice vtipnější, dynamičtější a technicky dokonalejší, ale autentický život v něm chybí. Právě tato schopnost vybudovat svět očividně umělý a přesto v každém okamžiku živý, činí Renoirův nenápadný rukopis výjimečným. 80% ()

Reklama

sportovec 

všechny recenze uživatele

Umělecký dokument svého druhu tvaroslovím ještě kinematografie let třicátých přibližuje zrod moderní francouzské lehké múzy. Jakoby symbolicky v něm vystupuje tragická neopakovatelná Edith Piaf. Francouzskou jásavou lehkost ztělesnil další velikán této západoevropské země Jean Gabin. Kankán je tu představen jako právě vypučelý květ, na jehož lístcích se lesknou pomíjivé démanty jitřní rosy. Nelze nebýt nadšen. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Vyčpělá záležitost. Řekl bych, zoufale vyčpělá. Jeden by ani nevěřil, že za tímhle filmem stojí tentýž režisér, který o šokujících 17 let dřív dokázal natočit Velké iluze, špičkový film, považovaný do dneška za jeden z vrcholů ve svém žánru . Zatímco ve 30. letech dokázal Renoir překvapovat, v polovině 50. let natočil povrchní a naivní Pletky paní operetky na francouzský způsob. Mezi tímhle second handem pro filmové pamětníky se bohužel nachází jenom málo titulů, které obstojí i dnes. Celkový dojem: 35 %. ()

Pepinec 

všechny recenze uživatele

Líbila se mi tehdejší lidská neskrývavá upřímnost, že za vším je sex a nic jiného než sex. Ten nebolí, může zabrat chvilku, je príma a vyřeší všechno. Dneska je to samé papírování, které bolí příšerně, trvá ještě hůř, je k hounu a ve finále neřeší nic. No a mému oku lahodila samozřejmě i závěrečná párty v Moulin Rouge, během které jsem litoval jenom toho, že tenkrát ještě neznali kalhotky bez rozkroku. To by teprv byl kankán! ()

Galerie (51)

Zajímavosti (3)

  • Z celkového pojetí exteriérů jsou až příliš cítit kulisy a dokreslovaný horizont. Na druhou stranu jsou ve filmu použity původní plakáty výtvarníka Jelese Chéreta z roku 1892. (Stoka)
  • Jean Gabin v tomto příběhu zakládá populární Moulin Rouge, ve kterém dokonce dříve osobně účinkoval. (Terva)

Reklama

Reklama