• dopitak
    ***

    Gabina jsem asi nikdy neviděl mladšího (jen ve vzpomínané Velké iluzi). Lahodný slovenský dabing (1974) na velmi pobledlém filmu, a to nehodnotím tu řádně vybělenou kopii filmu. Je to už takové zestrárlé, šedé, nic se tam neděje a příznivci spektáklů jistě raději sáhnou na Moulin Rouge s Nicole Kidman. Vynikne snad jen zpěv Édith Piaf.(25.5.2016)

  • Gemini
    ***

    V prvé řadě je nutno říct, že sledovat takovýto film v televizi je urážkou jeho tvůrců, kteří dali (pro závěrečnou dvacetiminutovku) dohromady obrovský cirkus v nejlepším smyslu toho slova - uvědomte si, že se vše včetně natřískaného sálu Moulin Rouge a mnoha desítek účinkujících, nacházejících se v jednom okamžiku "na place", točilo s živými herci. Jean Gabin zde dokazuje svoji uměleckou všestrannost, energii a komediální um (ovšem pozor, French Cancan není žádná třeskutá řachanda), Jean Renoir své umění vylíčit atmosféru neopakovatelné doby a génia loci Montmartru, a všichni společně pak svou příslušnost k jedinému národu světa, který je schopen a ochoten s hrdostí označovat výskající štětky ve spodničkách a podvazcích za kulturní dědictví:) V podstatě by se dalo říct, že dějově jde o operetu, která se z rozverné galantní veselohry nakonec zvrhne v jeden z nejrozmáchlejších muzikálů, jaké byly kdy k vidění. Nejsem ale nejvhodnější divácký materiál pro podobné snímky, takže se přes všechna uvedená pozitiva nedokážu přinutit dát osmdesátku - na to ve mě film vzbudil příliš malé zaujetí. V kině by to možná bylo jiné, ale takhle nemůžu dát víc než 70%.(28.12.2014)

  • ledzepfan
    ****

    Nakonec za krásné 4.. Renoir vytvořil barvitý a chytlavý svět ve kterém sleduje krkolomný zrod jedné show. Problémy a překážky v záležitostech srdce, uražené pýchy i chybějících peněz se ale nakonec krásně vzájemně vyřeší a pod heslem: Show Must Go On vše vygraduje v euforickou explozi radosti a energie francouzského kankánu. Poctivá, oldschoolová a roztomilá filmařina.(8.6.2015)

  • Matty
    ****

    Komedie uvolněných mravů. Další z Renoirových příkladů toho, že skutečné mistrovství někdy spočívá v těžko zachytitelné a analyzovatelné jednoduchosti (využití každého záběru v jeho plné hloubce a šíři) můžeme sledovat jako autobiografickou zpověď stárnoucího hříšníka, který své vlivné pozice využíval ke svádění výrazně mladších krásek. Rozverné, místy až ophülsovsky přemrštěné barevné hemžení mnoha postav, z nichž žádná není za své jednání odsuzována, bývá vnímáno jako druhý díl Renoirovy "umělecké trilogie" (po Zlatém kočáru a před Elenou a jejími muži). Všem filmům je společná spektakulární oslava umění žít a života skrze umění. Konkrétně French Cancan pak tyto rysy spojují se Zpíváním v dešti, jiným muzikálem o muzikálu, který je sice vtipnější, dynamičtější a technicky dokonalejší, ale autentický život v něm chybí. Právě tato schopnost vybudovat svět očividně umělý a přesto v každém okamžiku živý, činí Renoirův nenápadný rukopis výjimečným. 80%(20.3.2014)

  • Pepinec
    ***

    Líbila se mi tehdejší lidská neskrývavá upřímnost, že za vším je sex a nic jiného než sex. Ten nebolí, může zabrat chvilku, je príma a vyřeší všechno. Dneska je to samé papírování, které bolí příšerně, trvá ještě hůř, je k hounu a ve finále neřeší nic. No a mému oku lahodila samozřejmě i závěrečná párty v Moulin Rouge, během které jsem litoval jenom toho, že tenkrát ještě neznali kalhotky bez rozkroku. To by teprv byl kankán!(29.12.2014)

  • - Jean Gabin v tomto příběhu zakládá populární Moulin Rouge, ve kterém dokonce dříve osobně účinkoval. (Terva)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace