Velká iluze

Líbila se mi tam zdvořilost s jakou spolu nepřátelé jednali. Postavy tam byly taky dobré a moc mě bavily rozmluvy znepřátelených šlechticů, němce a francouze z kterých byl cítit vzájemný respekt. A když už to začínala být trochu nuda, tak Jean Gabin utekl a rozjela se parádní civilní linie s němkou. Moc pěkný film. (14.09.2010)

Velkou iluzi si zamilovala celá generace, která pamatovala 1. světovou válku jako autentický zážitek. Marlene Dietrich šla tak daleko, že se zamilovala i do Jeana Gabina a po jeho odchodu do Hollywoodu se stali milenci. Nikdy by mě ale nenapadlo, že zdaleka nejúčinnější budou ty prosté scény z venkovského života s Ditou Parlo. (23.01.2014)

„Ty ses narodila ve Württembergu a já v Paříži. A přesto můžem bejt kamarádi, víš? Ty jsi chudák kráva a já chudák voják. Každej děláme, co můžeme. Je to tak?“ Název filmu dokonale definuje jeho podstatu. Velká iluze je totiž naivní, idylický, příjemný, válečný příběh (jakkoliv se poslední 2 přívlastky na první pohled vylučují), kterému nechybí nadhled a silný antimilitaristický podtón. Dlouhou dobu je pohled na život v zajetí nepřítelem takřka pohádkový; když nikdo neutíká a ani jinak se neproviňuje proti řádu, má se v podstatě líp než na frontě. Jenže nic není věčné… K nejlepším pasážím snímku patří rozhodně rozhovory dvojice Boldieu-Rauffenstein, ty byly prostě skvělé, dokonale vystihující onu dobu (a poslední z nich mě upřímně dojal). Na někoho možná bude té naivity, lidskosti a přátelskosti až moc, přesto svůj účel snímek rozhodně splnil. Za mě to budou slušné 4*. „Víš jistě, že to naproti je Švýcarsko?“ - „O tom není pochyb!“ - „Protože je to tak podobný.“ - „A co bys čekal? Hranice není vidět, tu si vymysleli lidi. Přírodě je to fuk.“ (21.07.2014)

Evropa zrovna šílela nenávistí k těm jiným. Totalita hnědá i rudá si hledala své obětní beránky - v bohatých, urozených, "rasově nečistých", jinak věřících. Na hranicích se stavěly ploty z ostnatého drátu a uvnitř probíhaly čistky. A právě do takového světa přichází Jean Renoir s docela jinou vizí - s obrazem přátelství a úcty, která hranice neruší, ale překonává. Jeho snímek není rovnostářskou utopií o tom, že všichni budeme stejní a budeme se stejně mít, ale o kráse odlišností, které si navzájem vycházejí vstříc. Proti ideologiím rasové a třídní nenávisti staví obraz sociálního smíru, společnosti, v níž národy mohou žít vedle sebe, aniž by se chtěly pohltit, v níž má místo šlechtic, měšťan i člověk z lidu, kde si křesťan a Žid mohou navzájem podat ruku. Evropská unie má už i hymnu, mohla by mít také svůj film - tenhle by byl výtečným kandidátem. Odkazoval by nás k té původní (Schumannově a Adenauerově) vizi: náš světadíl jako společenství vážící si vnitřních hranic mezi národy, třídami a náboženstvími, ale schopné jejich přátelského překročení; to není ta Evropa, kterou dnes vidíme častěji, která se vše snaží odkudsi ze vzdáleného byra pěkně usměrnit, zestejnit a urovnat a v níž se původní ideál ztrácí za stohy právem nenáviděných anonymních směrnic. Velká iluze je krásný film, který může snad na první pohled působit lehce naivně... ale vidět ho tak by byla velká iluze - nechce totiž ani tolik ukazovat drsnou realitu války jako spíše s lehkou nadsázkou způsob, jak ani v ní neztratit kulturu a lidskost. Výsledek má k prvoplánovosti daleko - režisér vidí věci komplexně, a když na jedné straně ukazuje cestu mezilidského sbližování díky demokracii, nezapomene si na druhé straně povzdechnout nad světem, kde už privilegovaná aristokracie nemá místo. Český dabing není špatný, ale bohužel překrývá kouzelnou jazykovou různost originálu; ani verzi s titulky však nemohu s klidným svědomím doporučit, protože obsahuje mnoho překladatelských chyb. Proto je nejlépe vyzkoušet postupně obě... snímek plný chytrých zkratek si beztak žádá opakované zhlédnutí. (V obou případech však neujdete mimóznímu "Heil Hitler!" hned v úvodu... připomínám, že jsme uprostřed první světové války). (12.01.2009)

Kvituji chvályhodnou myšlenku o vzájemném respektu a porozumění dvou ve válce nepřátelských národů, ale její zpracování mne nechalo podezřele chladným. Film je naladěn na jedinou emocionální vlnu, která nezanechá v divácích výraznější stopu, a na to, že se nejedná o vyprávění založené na zvratech či nepředvídatelnosti, nedisponuje ani nikterak nezapomenutelnými charaktery, přestože Gabin, Fresnay nebo režisérská legenda Stroheim si nesporné sympatie jistě získají. Největší problém ale vidím v tom, že mnoho zdejších motivů bylo v průběhu příštích let převážně Hollywoodem tolikrát recyklováno a vylepšováno, že skutečný význam Velké iluze lze v současné době jen obtížně docenit a nevnímat především stylistickou podobu snímku jako zastaralou. Že se ale jedná o dílo důležité a inspirující, to z něj čiší takřka v každém záběru... 70% (08.07.2016)