Tokyo Vice

[60%] První epizoda mě téměř nadchla, prostě to bylo něco nového. Vidět mladého američana, který je tak ponořený do zvyků japonska a i tak plynule mluví, to se nevidí jen tak. I do to první poloviny tohoto osmidílného seriálu to docela šlo, i když se tu našlo i dost nudných pasáží. Je to takové spíš krimi/drama. Jenže v druhé půlce se to už pokazilo a poslední tři díly mě už vůbec nebavily. Což je škoda, potenciál to mělo velký. Jen tu platí to, co říkám neustále, že zde je moc epizod. Místo 8 jich mohlo být 6 a to kratší tak 45min cca. Takže potenciál to mělo, zpočátku mě to bavilo, ale pak se to pokazilo do těžké nudy. (25.05.2022)

„KAŽDÁ INFORMACE MÁ SVOU CENU…“   Seriál je o kulturních (tedy i život určujících) rozdílech Japonska. Jake vypráví svůj příběh, jak se setkal s Yakuzou, jak dokázal získat policejní zdroje, jak ho ojebali, jakou měl lásku (takže zároveň o životě luxusních společnic)… prostě ze života v zemi, kde věci přímo nebo nepřímo ovlivňuje mafie. Což je fajn, ale dlouho to nepůsobí to nějak extrémně třaskavě. Navíc je to místy nuda. Jo, kdyby tohle autentický svědectví  mělo tak o dva díly míň…, protože později začne přibejvat i těch drsnejch věcí a v ději přituhovat.   /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jedu jen kusy podle skutečnosti. 2.) Knihu „Tokyo Vice: An American Reporter on the Police Beat in Japan „, kterou v roce 2009 napsal Jake Adelstein, neznám. 3.) Dvě jména: Michael Mann a Ken Watanabe.  /// Thx za titule „Vojtěch Tuček“.                          PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  * (17.10.2022)

Tak jsem konečně dočkal finále, které mi HBO MAX nedokázalo v české distribuci dopřát v normální datum vydaní a víceméně si dělali všechno podle sebe (neboli jeden díl na týden, přičemž v international měli k dostání dva), takže dík, kreténi! Jakožto milovník Yakuza her jsem si Tokyo Vice nemohl nechat ujít. Takhle originální seriál zasazenej v Japonsku se známými herci jsem snad ještě neviděl, a jsem velice překvapen, leč na každé postavě vám neskutečně záleží, ať už hraje menší nebo větší roli. Nejlepší epizody jsou rozhodně pátá a osmá, kde všechny události z předchozích dostanou jasné vyvrcholení situací. I přestože některé díly se občasně malinko vlečou a některé zase utíkají rychlosti světla, v celku by se celý seriál dal narvat do šesti dílu, které by naprosto stačily. Jakožto fanoušek akčních filmů a hororů mi absolutně nevadilo, že akce bylo minimum, leč dialogy a celý scénář museli psát zkušení lidé s dobrými nápady. Jsem zvědavej na druhou sérii, která snad bude, co nejdříve, poté svůj komentář rozvinu dál. První série za hodně silné čtyři hvězdy. (20.05.2022)

„Zkurvení Japonci!“ Verbal, ČSFD, Ostrava 2022. Tak tohle bylo první, co se mi projelo mezi ušima po zhlédnutí tohoto skvělého seroše, pojednávajícího nejen o brutálně otapetovaných japonských vířivých vanách, ale zejména o totálně jeblé japonské fašistické kultuře a bezvýhradné otrocké hierarchické podřízenosti. A ne, nejednalo se při tom průjezdu o hodnocení Japonců či kvality díla, jen se mi okamžitě vybavila veselá historka s filosofickým přesahem, která se odehrála koncem devadesátých let na exkluzivním mezinárodním školení vrcholových nenažerů v Mnichově. (Mongololidé a přitroublí mileniálové mohou v této chvíli s neurovegetativním klidem přestat plýtvat urputným slabikováním a odebrat se slintat si na rozštěpy, nebo co to vlastně mimo rozbíjení atomu takhle přes den obvykle děláte, protože by je následující text mohl zacyklit a tutově jej nepoberou ani chápavými končetinami!) V závěrečné části školení lektor povídá: „Pánové, k vlastnostem top managera patří nejen odborná erudice, ale také všeobecný kulturní přehled. Proto si vás na konec ještě trochu vyzkouším. Budu citovat úryvky z děl světoznámých klasiků a vy se pokusíte rozpoznat autora. Takže: „Radosti, ty jiskro boží, dcero z ráje zrozená ...“ Někdo?“ Naprosté ticho, klopení očí, když tu se najednou v první lajně vymrští Japonec, vypne se do pozoru, freneticky se ukloní a zařve: „Friedrich Schiller, Óda na radost, Weimar 1785.“ Pár lidí uznale zamručí a lektor pokračuje: „Matka vece: Zvonu hlasy volají tě k sobě, nepůjdeš-li, brzo asi zvon si přijde k tobě ...“  Zase chvilku rozpačité ticho, paxe ale opět vymrští onen ťaman a bez zaváhání vypálí: „Johann Wolfgang Goethe, Putující Zvon, Erfurt 1805.“  Pár frajerů pohrdlivě zakroutí hlavami, lektor se blahem vysemení a pokračuje: „Sobě hledejme spíš dobro, žijme sobě ze svého, ač v širé jámě té tu bez účtů a volni ...“ Naprosto stejná situace a jen ťaman strojeně zaječí: „John Milton, Ztracený ráj, Londýn 1667.“  Načež se vzadu jeden chlápek přikloní ke druhému a povídá: „Zkurvení Japonci!“  A vymrštivší se hujerský ťaman bez zaváhání kulometně kontruje: „Max Grundig, CeBit, Hannover 1998.“  Téměř osm plnotučných hodin mě tihle rýžožrouti a Ansel, který překvapivě vyrostl z prkenného divergentního slizáka do přirozeného a sympatického herce, parádně zabavili a byl jsem velmi zvědav, jakpak se to asi celé vysvrbí. Jenže ono to vysvrbělo akorát tak do zasraného útesovisce, a já si teď budu nejmíň rok okusovat nehty jak čurák, jestli to vůbec nějak dopadne a jestli to náhodou pohlupavá většina zase blahoslaveně nezařízne ve prospěch nějaké pastelově oelasťákované svištivé superpičoviny. Vidíte, jak jsem říkal - „Zkurvení Japonci“! (21.05.2022)

Seriál jsem si velmi užil a vtáhnul mě hned od začátku. Je zde parádně vyobrazena atmosféra Japonska a hlavně Yakuzy, kde cítíte u nich ten respekt jaký si dokáží vytvořit. Elgort parádní a obří plus za japonštinu, kterou musel podstoupit a zvládl to výborně. Seriál se ale podle mě zaměřoval až moc na vedlejší linky a některé části byly natahované až moc. Zde by svědčilo, pokud by měl seriál tak o 2 díly méně a dostaly bychom tak větší tempo. Také od konce jsem čekal, že to bude více uzavřené, ale pokud 2. série bude stejně kvalitní a aspoň tak napínavá jako tahle, tak se budu těšit. (21.05.2022)