Tommy

Bejvaly doby, kdy muzikál byl mým oblíbeným žánrem. To v mladším dětství, když jsem se prakticky na filmy mimo tvorbu pro děti vůbec nedíval, výjimku tvořily muzikály a hudební filmy. S každým přibývajícím rokem má záliba v tomto žánru stále více klesá a v současnosti redukuji svou relativní oblibu filmových muzikálů pouze na několik výjimek. Mnohem raději ve filmu uvítám třeba jednu pěknou písničku či hudební vložku, než aby se každou chvíli leccos podivného zpívalo. Tak, viděl jsem už pár filmů, kde se bez jediného klasického dialogu zpívalo od začátku do konce a většinou jsem s nimi neměl problém. Jenomže Tommy víc než polovinu filmu představuje silně nedivácký experiment, který jak na úrovni hudby a vizuálu, tak i v samotném dění střídá jeden šílený surrealistický výjev za druhým. Když se zjevil na scéně "Zálesák" Oliver Reed jako bláznivý strýc a začal na koupališti zpívat a tančit v obklopení polonahých dívek, tak jsem si řekl, že je to trošku tragický bizár. To jsem ještě netušil, co mě čeká v dalších minutách... Nejsem ani věřící člověk, ani fanouškem Marylin Monroe a také nemám nic proti Židům, ale scéna ze psychedelické rockové mše mě v této kombinaci a přehnané výstřednosti stejně urazila. To byla neskutečná šílenost, stejně jako následně drogový klip s Tinou Turner a injekčními stříkačkami. Cca prvních 50 minut jsem procházel velkým diváckým peklem, pak ubylo surrealismu bez hranic, Tommy postupně začal v sobě mít i trochu děje s celkem obstojnou myšlenkou a některé písničky (nejvíc se mi líbila asi ta od Eltona Johna „Pinball Wizard“) dokonce šlo poslouchat. Zatímco za první polovinu by to byl z mé strany nejspíš odpad, ta druhá (která mi občas sympatickým způsobem připomněla Pink Floyd: The Wall nebo Vlasy) by sama o sobě neměla daleko k čtyřem hvězdičkám. Takže v průměru i s přihlédnutím na nespornou originalitu díla je to za lepší 2*: 50% (29.09.2020)

Jsem poněkud na rozpacích. 1) Jako film tato směska skvělých i méně skvělých pěveckých a tanečních čísel moc pohromadě nedrží. 2) Ovšem The Who hrají parádně a množství dobových hvězd také není k zahození. 3) Děj snadno neskousnu, i když si stokrát budu opakovat, že jde o společenskou satiru. 4) A ta paralela s Kristem... 5) See me, feel me. Touch me, heal me. (17.12.2015)

V roce 1969 vyšly v Evropě dvě pozoruhodné desky. Já jsem dával přednost "Arthur (Or the Decline and Fall of the British Empire)" od Kinks, ta však byla zastíněna a téměř vytlačena z obecné pozornosti tou druhou. Tommy byla navíc zfilmována divým mužem, Kenem Russellem. Deska spadá do doby prvních syntezátorových výzkumů kytaristy a moogisty Peta Townshenda a konce hudebních (a některých jiných) psychedelií. Film, který po šesti letech následoval si tenhle konec ještě o něco prodloužil. Ve srovnání s albem je přístupnější svojí divokostí, rozmanitostí a dalšími rusellovinami. Vrcholy desky ,„The Acid Queen“ a „Pinball Wizard“, zpívají ve filmu/opeře Tina Turner a Elton John, a v něm mají ještě větší grády. Sympatické na filmu je také, že v něm všichni herci také zpívají, jak Oliver Reed, tak i Jack Nicholson. Uráživý není ani děj, ani jeho symbolika - kříž s mikrofonem by mohla klidně převzít jistá organizace, a na rogalu přietěl bílovický farář Pavel Lazárek ke svým ovečkám. (09.09.2019)

Někdy v životě se vám stane, že se zcela náhodou objevíte u situace nebo události, které sice nerozumíte, ale u které je vám hned jasné, že jste byli svědkem čehosi neobvyklého, zvláštního a pro vás nepochopitelného. Dnes se to stalo čirou náhodou mně při přepnutí na kanál AMC, kde začínala ,,rocková opera Tommy''. The Who neposlouchám, nemusím je, ale respektuji je jako jeden ze stavebních kamenů masivní zdi, která se jmenuje rock. Osobně půlku osmdesítek považuji za naprostý úlet stejně jako osmdesátky samotné. Máloco mám z toho období rád a celkově mi ta doba přijde dost psycho. Už jen ta móda a ohozy zpěváků... Jenže nikdy neříkej nikdy. Ještě celkem nedávno jsem nemusel ELO než jsem se k nim propracoval přes Harrisonovu sólovou dráhu no a už jsme tam že? Takže se zdržuji dalších kritik abych sám sobě jednou nebyl pro smích. Celý film jde z písně do písně jejichž chytlavost balancuje na základě toho, jestli má divák rád opravdu halucinogenní hudbu či soft rock. Husdbu a zpěv provází obrazový příběh, který je opravdu něco a mimo kontext doby je to spíše věc pro nějakého psychiatra. Nahlíženo optikou své doby věřím, že film mohl lecos komu sdělit a jistá filozofie o pomíjivosti slávy tam je. Docela by mne zajímalo co na to tehdejší katolická církev. Jen 2 roky před Tommym byl uveden Jesus Christ Superstar ! A v roce 1979 pak přišel další ,,muzikál'' o Pythonů - Život Briana. Jak říkám, hodně zajímavá doba! Zatím ale nemohu jinak než dát za dva kříže zakončené mikrofonem ! * * (06.11.2016)

Máte rádi The Who? pokud ano není o čem diskutovatdokonalost sama .Pokud ne tak tohle prazvláštní představení pravděpodobně neskousnete. Aby jste pochopili o co tady kráčí jedno zhlídnutí rozhodně nestačí, aspoň mě tedy ne. Opomeneme-li fantastickou rockovou symfonii, vlastní příběh není zrovna nejsrozumitelnější, spoustu alegorií a symbolů, kterými se toto dílo jen hemží pochopí asi málo kdo. Celkově by se dal děj shrnout asi takto: Převzato z music serveru: Rocková opera Tommy vypráví o hluchém, slepém a němém chlapci, který se navzdory otřesným prožitkům i handicapu stane světovým šampiónem v pinballu (kuličkovém hracím automatu). Tuto "duchovní alegorii" vydala v květnu 1969 skupina The Who, nejhlasitější rocková skupina všech dob, v podobě dvojalba. Autorem pod kůži se zadírajícího příběhu o chlapci, který v šoku ze smrti svého otce ztratil smysly a hvězdná popularita jej vynesla až na post celebrovaného mesiáše sekty hráčů pinballu, je jeden z nejmagičtějších kytaristů rockové historie Pete Townshend. Po řadě uchvacujících jevištních provedení se Tommy stal kultovním bestsellerem a vůbec nejúspěšnějším albem The Who. Pro filmovou adaptaci Tommyho byl osloven nonkonformní režisér Ken Russell, jenž tuto operu označoval za "největší uměleckou práci vyprodukovanou ve 20. století". Russellův snímek zůstává celkem věrný původnímu námětu, přestože režisér s adaptovanou látkou pracoval poměrně volně a učinil v ní i podstatné změny. Pro film bylo navíc dokomponováno několik sladeb a pořadí písniček bylo pozměněno s ohledem na logickou návaznost vyprávění. Vinou režisérova efektního přístupu k adaptaci je částečně narušeno klíčové poselství příběhu: úvaha o absurditě pop-kultury a bezduchém oslavování jejích hvězd a katastrofálních následcích jejich "vůdcovství". Russell pro vyprávění zvolil volně zřetězené pásmo dráždivých, místy poněkud perverzně naturalistických epizod, které hýří pouťově-automatovými barvami. Některé kritiky a recenze dokonce režiséra obviňovaly, že filosofii Townshendova podobenství rozmělnil do podoby cirkusové atrakce. Uhrančivá vizuální stylizace opery totiž využívá estetiky rychlých střihů, triků, zkratky a tehdy neobvyklých výrazových prostředků hudebního videoklipu. Klíčovým symbolem celého snímku je kruhové zrcadlo. Hudebním vrcholem opery je Tommyho osvobozující árie I°m Free a závěrečný majestátně vypjatý hymnus Listening To You. Navzdory některým výhradám je Tommy místy oslňujícím, energií překypujícím dílem, při jehož sledování i diváci ztrácejí řeč a sluch a přechází jim zrak. (12.07.2005)