Ztracený svět

Samozřejmě, že mě na tomhle snímku hlavně zajímaly triky, které jsou na svou dobu skoro neuvěřitelné. To, jak je tady řešena stop motion animace vypadá prostě dobře, a přitom byl snímek natočen ještě několik let před legendárním "King Kongem". Pravda, souboje nejsou dlouhé, ale pohyby dinosaurů stojí za to. (05.05.2015)

Co může divákovi nabídnout Ztracený svět z roku 1925 kromě slastného pocitu, že sleduje první filmové zpracování slavného románu Barbara Conana Doyla? Je to jasné, jsou to přeci k sežrání roztomiloučké vizuální efekty, které si vůbec nezadají s osm let mladším King Kongem ( od stejných trikařů) a dokonce se ani pranic nemusí stydět vedle filmů, jejichž datum výroby napovídá, že vznikly i o 50 let později ( "Ne, Krakene, já to tak nemyslel! Ááááááá! "Buchš, splaš, duc, duc, chramst"). O moc víc tenhle film nenabízí, rozhodně tedy ne v rámci rozvíjení charakterů, které snímek odbývá značně svižně. I když je fakt, že v seriálu z roku 1999 jsem si takového Roxtona užil až až, takže teď jsem se raději díval na toho papundeklového brontosaura a slintal. Obdivuji tvůrce, že s něčím takovým počítali. Plánoval jsem sice dát méně, ale ta boží závěrečná pětiminutovka mě dostala. (05.06.2007)

Ok. Přistupoval jsem k tomu se značnou skepsí, přesvědčen, že půjde o trošku debilní kolotočářskou atrakci postavenou jen na předpotopním stop-motion dinosauřím "pornu". O to překvapenější jsem byl, když začalo být zjevné, že je ten film mnohem vypiplanější a překvapivě komplexní. Celá ta romantická zápletka je břitce ze života (někdo tady píše, že je to pitomé, ale sakra to v tom fakt nevidíte ten cynismus? :D ). Postavy mají mezi sebou fajn chemii. Vtipné špičkování dvou profesorů, frajer a rovnej chlap Sir John Roxton, kterej dokáže odsunout stranou své pošetilé touhy když vidí, že stojí v cestě velkému citu, naprosto kouzelně pitomej blackface, proradnej lidoopí padouch a zuřivej Allosaurus (ano, i ten plastelínovej dinosaurus tady má jistej charaktér). Poslední dějství je pak vlastně praděda kaiju filmů tak jak je dnes známe. Za mě prostě parádní, vtipné a svižné dobrodrůžo. (viděna ta rekonstruovaná, údajně nejkompletnější, 100min verze). (08.06.2023)

Kdyby Harry O. Hoyt koncipoval snímek jako pětiminutový přírodopisný dokument o jihoamerické fauně, tak bych možná i udělil jednu dvě hvězdy. Záběry kočkovitých šelem či hadů by se zřejmě nepodařilo prodat rovnou do National Geographic, ale jako nadšený zoolog bych jimi určitě nepohrdl. Režisér se však rozhodl vytvořit dlouhometrážní míchanici bez hlavy a paty, po které zůstane na tváři diváka značně křečovitý úsměv. Scéna s postavou, která čirou náhodou uklouzne na banánové slupce, má velmi daleko i do nepovedené grotesky a dosud marně patrám po jejím smyslu. Lost World se totiž kromě tohoto ústřelu snaží tvářit velmi vážně, k čemuž mají zřejmě pomoci i afektované herecké výkony. Když se však na scéně objevili dinosauři, vyprskl jsem smíchy. K jejich oživení byla použita naprosto triviální stop-motion animace, za níž by se bezpochyby musel stydět i žák prvního ročníku pomocné filmové školy. Chování dinosaurů navíc nedává nejmenší smysl a těžkopádný stegosaurus zde jeví známky větší hbitosti jak obávaný tyrannosaurus. Arthur Conan Doyle se musí v hrobě obracet. Kdo chce uvěřitelné dinosaury, ať se místo této nezáživné blbiny raději podívá na Spielbergův Jurassic Park. Odpad. (14.03.2017)

(Viděl jsem hodinovou verzi.) Příběh, jak to často u podobných filmů bývá, nestojí za nic, ale ty triky! Dinosauři jsou zde tak roztomilí, že prostě musím dát nadprůměr. Možná je trochu povrchní hodnotit film podle toho, jaký má vizuál, ale takovým věcem jako je souboj tyranosaura s brontosaurem lze jen těžko odolat! Je to stejný případ jako u King Konga z 33´. Během let nastala v kinematografii paradoxní situace - zatímco na moderní filmy o obřích příšerách mě příliš nebaví se koukat (a soudě podle zdejšího hodnocení je nás asi víc takových), na ty staré ano, přestože jsou mnohem nedokonalejší. (05.09.2012)