Sedmero krkavců

V dětství mě ten film dost děsil, ta postava Chýlkové a především jejího sluhy Chrta (inspirace Quasimodem více než zřejmá), to je jak zlý sen. Když jsem to teď viděl nanovo, jenom jsem si potvrdil dojem, že mi to vlastně nepřijde moc jako pohádka pro děti, nebo minimálně ne pro ty dnešní - jednak je to místy fakt až nepochopitelně strašidelné (ubodání služky, záběr na její zkrvavenou ruku, příprava hranice pro Bohdanku...), a jednak mi prostě přijde, že to dětem nemůže dávat smysl a že tomu nemůžou rozumět už kvůli té archaické češtině, kterou herci mluví (už jenom ta legendární replika "zkrkavčete", to přece nemůže žádné dítě pobrat). I mně samotnému tam spousta věcí nedávala vůbec smysl - těžko kupříkladu věřit tomu, že by synové byli celou dobu hodní jako beránci, a teprve v době, kdy nejstarší z nich už jsou v podstatě dospělí muži, rozčílí všichni matku natolik, že je ona následkem toho prokleje (navíc kvůli takové blbosti, jako že jí hodí do chleba poleno - omg, každý, kdo má doma 2 a více dětí, dobře ví, jaká divočina je jejich výchova a čeho všeho jsou schopní - nějaké zkažení jednoho chleba vedle toho vypadá jak směšná prkotina). Nepochopil jsem také, kde Bohdanka v té jeskyni přišla k tomu kolovratu (dobře, je to pohádka, ale stejně). Zvláštní je také ten incestní vztah Milady k Vratislavovi, a samostatnou kapitolou jsou kostýmy většiny herců, které jsou jeden velký úlet (nejvíc asi v případě Chýlkové, Dlouhého a Rösnera). Co mi zde také vadí, je podle mě přeexponovaný obraz - některé záběry jsou prostě přesvícené a je mi nepříjemné na to koukat; a potom skutečnost, že Mária Podhradská byla předabovaná, a je to silně poznat. Hapkova hudba je ale povedená a má to pěkný závěr, který je docela dojemný, takže bych to osobně zase tak nezatracoval, a aktuálních 56 % mi přijde dost nepatřičných (a vysvětluji si to z velké míry tak, že lidi to hodnotí negativně, protože se u toho jako malí báli stejně jako já). (23.02.2021)

Hystericky kvazimorálně vydírající matka vytvářející nesnesitelně přepjaté prostředí tyranie jakéhosi nereflektovaného Zákona, jemuž nikdo nemůže dostát, samozřejmě nemůže ze svých synů neudělat černé krkavé ptáky. (Její geny poznáváme bezpečně ještě v dceřiných teatrálních externalizacích vlastního selhání „zradila/zradil jsi mě“.) Princova citově totálně závislá sestra má evidentně dost prorostlé neřešené trauma, které si léčí tím, že vlastní závislost přetváří v závislost bratrovu. Postavy matky a princovy sestry však nejsou jen ukázkovými modely určitých typů patologických osobností, nýbrž mají i cosi podstatně společného: naprostou neschopnost jakékoli reflexe - jejich „všichni myslí jen na sebe“, byť motivováno pokaždé jinak, je ve výsledku týž nádor. Dojem z této modelové psychopatologie, velmi důrazně a v Miladině případu obzvlášť detailně provedené, je tak silný, že dává zapomenout na ostatní zoufalost nicotného filmu, budícího dojem dokonalého zmarnění silného námětu (kterýžto dojem je podporován doprovodnou hudbou, u níž neumím rozhodnout, zda je tak blbá už skladebně (Hapka?!) nebo až svým mdlým flašinetovým provedením). Jakkoli linie ústředních prvků (situace sedmi bratrů a jejich „němé“ sestřičky) je dostatečně nosná sama o sobě, jakož i to, že tvoří spojnici mezi matkou a princem v zajetí sestry. Asi u každé lidové pohádky lze předpokládat skrytou (ne-li zjevnou) psychologii. Nedokážu odhadnout, zda je dáno už scénářem nebo až režií, že v tomto zpracování Sedmera krkavců je kazuistika z učebnice psychopatologie tím jediným, co z pohádky zbývá. Postava Chrta, ale i postava Johany (Jolany?) se v tomto ohledu jeví sice velmi zajímavě (spíš jako intrapsychické komponenty než jako osoby), jakož i závěrečné scény „košile na hranici“, „lid a Milada“ a „návrat“, já ale budu zlej a k sjednocení dojmu z Rážova filmu použiju nezamýšlenou hlášku „moji bratři“, na něž se naivní, sotva zletilá kráska pochybného původu neustále odvolává (pokud mluví). Nikdo ať se nepohoršuje. Kdykoli byla Bohdanka na scéně, vybavovalo se mi "Ó Dio, ó Dio!" z jisté italské katolické žánrovky ze života světce. S PollyJean lze částečně souhlasit, sportovcův komentář určitě stojí za přečtení, jakož i pohádka za vidění - to ale jenom jednou. (22.05.2012)

Matko krkavčí z Hor (kr)Kavčích! . . . Tentokráte na >štědrou noc< (ano Houdíne - viz komentář ze 4.2.2005 - jen ráno o cca sedm let později) zas... Košile nekošile, zděšené už nee, jen naprosto vyzívané a unavené reakce... ;o] . . . Jo, pohádka ve své prapůvodní podstatě dobrá - jen ta chuděna tu v adaptaci Chýlková (probůh, proč to tak tím svým quazi artistickým emohraním tolik kazí?!) pořád jen úchýlně ječí a křičí a všichni tak marně sedmikráte přehrávají - a jinak zas jen dlouhý, dlouhý nic!!! . . . Jedna hvězdička tedy snad hlavně za výtečnou Hapkovu hudbu, ano, toť želbohu jediné skutečné pozitivum téhle jinak zpackané televizáčtiny. - - - P.S. Jo, změna byla proti dobám tehdejším - už to >veřejnoprávě< pustili raděj až kolem sedmé ráno... %-/.. - - - - - (Poprvé viděno 25.12.2011 na ranní >trtkavčí jebničce< , hodnocení 2694., rozrušený leč v principu klidný komentář zde jako šestadevadesátý - 25.12.2011) (25.12.2011)

Jedna z ponurých českých pohádek s dokonalou hudbou (!). Temná a neúprosná atmosféra, fantastické duo Hlaváčová + Brzobohatý. Výborný Boris Rösner i Michal Dlouhý. Tu hudbu si často broukám, kéž by vyšel soundtrack...ale toho se asi nedočkám, co páni vydavatelé?? 55% má jako být co?! Vždyť pohádka je vlastně hororový žánr! (24.08.2006)

Úvod s chlebem je afektovaný a hloupý. U Němcové synové tahají matku za sukni a křičí po chlebu, u Grimmů dokonce zapříčiní, že jejich právě narozená neduživá sestřička nemůže být pokřtěna (sic), ovšem v této verzi lze prokletí vysvětlit snad jen těhotenskou depresí. Potom následuje putování Bohdanky, při němž ji zcela bezdůvodně svádí z cesty voda a vítr. Alespoň že druhá polovina se svým napínavým dějem se povedla a že na Máriu Podhradskou je zde radost pohledět. (16.07.2018)