Poslední pokušení Krista

Vskutku nebývalý pohled na Ježíše Krista. Avšak není se vlastně čemu divit. Celá staletí se teologové mezi sebou rafali o to, zda byl Ježíš člověk, Bůh, obé najednou, a co pak víc. Otázky, které asi obyčejní lidé příliš neřeší. Církev nakonec dospěla k závěru (poměrně brzo), z něhož se dnes odvíjejí všechny pohledy na danou problematiku, z něhož dodnes vyvozujeme naše vnímání Ježíše jako bohočlověka. Věřícímu nezbývá, než přijmout, věřit a nechápat. To ale dost dobře nejde, a tak abychom Ježíše mohli přijmout, stále dokola o něm a o jeho poslání přemýšlíme. Kazantzakis i Scorsese z Ježíše udělali člověka takřka takového, jací jsme my. Plného pochyb, tužeb a nejasných přání, který se sám musí rozhodovat, přemýšlet a trápit. Na konci filmu se pak opakují častá zamýšlení nad původem a především důvodem křesťanství, nad tím proč je a proč je tak jiné než ostatní náboženství. Tady opravdu nevím, jak hluboce jsou tyto otázky zasazeny a jakou nabízejí odpověď. Pro mne jen jedinou, křesťanství rozhodně není náboženství od lidí! (11.12.2004)

Scorsese malounko trpí velikášstvím, a tak má dojem, že každou scénu, kterou natočil, musí bezpodmínečně použít ve filmu, protože je dokonalá. Není, film má spoustu hluchých míst, bez nichž mohl mít stsndardní stopáž. V každém případě se jedná o snímek velice zajímavý, z kterého dostane psotník zajisté každý katecheta. Dafoe byl skvělý. (08.12.2019)

Kazantzakisova kniha je spíše než klasickým románem filozoficko-teologickou sumou o podstatě lidské víry v Boha, ale i náboženství jako takového. Scorsesemu muselo být jasné, že pokud nechce diváka utahat pětihodinovým kolosem, musí vyloupnout pouze přímou dějovou kostru a bude pouze na něm samotném, kolik motivu Mesiáš jako prostý člověk do filmu nacpe. Nechci být za prudiče, ale zajímalo by mě, kolik lidí, jež zde tomuto dílu pálí plnou taxu, také četlo samotnou předlohu. Na počátku každého dialogu, v každé následující scéně jsem čekal, kdy Scorsese konečně rozpoutá onu (dle tehdejších reakcí) rouhačsky-heretickou zpověď, a ono nic a přišel konec. Rozhodně za celou umírněností nevidím přehnané pámbíčkářství režisérovo, provokatér byl vždy nadčasový, ale spíše omezený prostředek filmového média, které prostě a jednoduše nedokáže zachytit myšlenku, byť snaha je velká. Proto všem, kteří nad tímto dílem jásají, to ze srdce přeju, dokonce smekám klobouk před velkým Martym za odvahu se takového projektu chopit, ale pro mě bude Kazantzakisovo dílo (jenž zabírá čestné místo v mé knihovničce) natolik zásadní, že prostě s hodnocením filmu chtě nechtě nemůžu jinak, i když je to filmařsky naprosto dokonalé! (23.05.2007)

Martin Scorsese nemusí nikomu dokazovat své režijní kvality, takže každý, kdo jeho tvorbu zná, musí už před spuštěním tohoto snímku tušit, že po stránce zpracování půjde o lahůdku. Tentokrát si pro nás nachystal adaptaci kontroverzního románu Nikose Kazantzakise, která zpracovává svérázným způsobem patrně nejznámější příběh lidských dějin, minimálně západní civilizace. Příběh Ježíše Krista. V uplynulých dnech jsem zhlédl hned několik snímků zabývajících se touto tematikou, tudíž doufám, že se i nyní nebudou dojmy prolínat a zvládnu se koncentrovat na hodnocení pouze Scorseseho invenčního počinu. Začít bych měl u hlavní role. Willem Dafoe je vynikající herec, což již desítky let potvrzuje. Překvapilo mě, jak dokonale mu role Krista sedla na tělo. Je sice pravdou, že ne ve všem se mi jeho pojetí, resp. pojetí tvůrců, zamlouvalo, ale obecně podal konzistentní výkon, jehož prostřednictvím jsme si mohli udělat představu Ježíše jako obyčejného člověka. Mladého muže, jenž je na pochybách o svém předurčeném údělu, o mladíkovi plném života i jistých tužeb, o chybujícím i hřešícím člověku. Polidštění synonyma svatosti nebylo vůbec od věci. Na první pohled se může zdát, že Scorseseho (Dafoeův) Ježíš tu "chodí jen z mejdanu na mejdan" a pak se jen tak mimochodem zaměří na svůj hlavní úkol, avšak i tohle má své opodstatnění. Nadneseny jsou tu různé otázky ohledně lidské existence, smyslu života, víry, lidského štěstí kontra utrpení, hříchů versus askezi, a to jak v implicitní rovině, tak i explicitní. Pozorný divák si tu určitě najde nějaké své moudro, ponaučení či poselství. Pochválit však musím také Harvey Keitela v roli Jidáše, jenž je tu ukázán v jiném světle, než bychom z tradičního výkladu snad i očekávali. Zmínit se musí také brilantní kamera a hudba, která dotváří výsledný dojem, místy až lehce psychedelický. Za nejsilnější okamžiky celého filmu bych označil scénu na poušti a setkání s ďábelskou mocí, dále samotné ukřižování, jež je dostatečně sugestivní, aby v divákovi zanechalo hlubší stopu, ale zejména pak téměř závěrečnou pasáž posledního Kristova pokušení, které zrcadlí život ve zidealizované podobě, ale také jeho odvrácenou stranu. Za mínusy pak považuji stylizaci Jana Křtitele do téměř "hipísáckého" staršího muže obklopeného nahotinkami, působícího, jako by byl v transu či na nějakém "tripu". Je otázkou pro zasvěcenější, nakolik je důstojné takto vylíčit jednoho z nejctnostnějších mužů křesťanství. Dále jsem postrádal zakomponování některých evangelijních událostí do příběhu filmu. (Pro ucelenější dojem tedy doporučuji zhlédnout i snímek Král králů (1961), který se dle mého soudu dosti drží evangelií.) Závěrem musím konstatovat, že navzdory mým 4* je Poslední pokušení Krista počinem, jenž jen tak rychle z mysli dostat nejde a je klidně možné, že se mi hodnocení ještě rozleží v hlavě. (03.04.2018)

Chápu velice dobře, proč církevní kruhy a jiné mistry dogmatu film nadzvedl ze židle. Ježíš v podání Scorseseho opustil slupku umělé nadreálné postavy a stal se mnohem více člověkem, který má jednoduše strach. Chybuje, mění názor, disponuje touhami a je nejistý, tak nejistý .. To pobouření chápu ne z důvodu, že by Scorsese udělal něco špatně, ale díky mému nevalnému mínění o dogmatických prasatech obecně. On naopak myšlenku přenesl do mnohem hmatatelnější a pochopitelnější podoby a jakožto silný věřící s výjimečnou schopností nadhledu přistupuje ke své víře kriticky a uznává její neduhy, aby je ideologickou tezí vzápětí obhájil a nebo jen útrpně přiznal bez obhajoby. Jeho rétorika sice nebude působit masivním okouzlením, ale je mnohem upřímnější a pro mne, jakožto více méně ateistu, snesitelnější. Ano, Ježíš na mě i v tomto snímku působil jako mnoho dnešních fanatických mesiášů v rozličných sektách. Vždyť co jiného bylo ve své době Křesťanství. Ale v jeho podání se mi nesvírají pěsti rozčilením nad blbostí a můžu se na věc dívat s větším nadhledem. Jako na historickou událost, která ve své době daný průběh potřebovala, ať je mé osobní hodnocení dopadu čí glorifikace ze stran některých religionistických majorit místy sebenevrlejší. (11.03.2011)