Smuteční slavnost

Krásný film plný symbolických detailů. Např. na stolku u postele umírajícího náhodou leží novivy, náhodou je vidět zrovna titul a náhodou je to "Lidová demokracie". Režimní výklad nedávné historie je tu vyvracen s takovou otevřeností a syrovostí, že skoro až upadá do opačného schématismu. Pohřeb, ze kterého se stává podivná provokace a manifestace. Ovšem nezáměrná – tu provokaci a manifestaci si z toho znejistělí okresní vládci vytvářejí sami. Tito včerejší „revolucionáři“ a dnešní funkcionáři jsou tu stavěni před nutnost hledět na živou historii, která jde v podobě pohřebního průvodu přes ně, popírá jejich „pravdu“ a mlčky je obviňuje. (Vrcholem je pak vlasatý obrýlený mladík na věži: „Pánové, musím zamknout“.) Nemusím se pracně rozepisovat o motivu rozvráceného řádu venkova, to už tady vynikajícím způsobem provedl Marigold. Všimnu si jiného aspektu: Ženské postavy jako ty, které se morálně a existenciálně potýkají s „dějinotvornými“ hrátkami svých mužů. Oni konají, ony prožívají a „vyžírají“ to za ně. Výsledek? Jsou to právě ženy, které jsou nakonec schopny charakterně jednat a tím korigovat dějiny. Popud k tomu dává neústupná „umanutá“ Matylda, pořádající pohřeb jako nebožtíkův návrat z vyhnanství. Tajemníkova manželka i svědomím trápená Tonička jsou tím – každá po svém – rovněž pohnuty k jednání. Zajímavá je postava faráře, který je sice takový připosera pokrytecky nabádající k „pokoře“, ale přesto jde a udělá to, co má; a když už je v tom, při výkonu svého posvátného úřadu neustoupí nátlaku – pohřeb přece musí být náležitě proveden. (Asi nakonec pochopil, před čím sluší být pokorným a před čím ne.) A vůbec, opustím-li „genderové“ hledisko, pak je to prostě Matylda, která svým postojem a svou neústupností jednak vrací běh světa jeho řádu (mrtvý do své půdy), jednak otvírá zamčená svědomí všech okolo. Ale k čemu to všechno? Bezprostředně po Chladilově pohřbu jsme svědky pusté karnevalové zábavy. Je přece masopust... (03.03.2011)

,,Jsme jenom bezmocní lidé. Bezmocní... a přece vinní." Hodně silná výpověď o kruté poúnorové době a kolektivizaci v Československu, i pro režim naopak krizovém období 60. let, kdy nejednoho funkcionáře po letech dohnávaly výčitky svědomí z činů let minulých a pomalu nastával čas s (alespoň tedy dočasným) zúčtováním starých hříchů. Příběh je zajímavě rozdělen do tří oddělených kapitol na přeskáčku mezi dvěma dekády, kdy si pak divák v druhé části postupně doplňuje různé souvislosti již rozehrané zápletky. Po celý čas film doprovází silná černobílá kamera, dodávající na veškeré působivosti, stejně jako pochmurné prostředí vesnice obklopené sněhem a ledem. Z herců stojí za vyzdvihnutí nedoceněný Josef Somr, který zde vedle postavy Ludvíka Jahna v o rok starším Jirešově Žertu sehrál jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů z doby "nové filmové vlny", výborná byla i pro mne zcela neznámá Jaroslava Tichá v hlavní roli. Všem tvůrcům patří velký dík za tento odvážný snímek, který i po letech nese v sobě silné poselství. ,,Ale táto, dneska hrajeme všichni zadarmo..." 95% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) (06.01.2020)

Vyborny trezorovy film, ktoremu komunisticka vladna moc v byvalej ceskoslovenskej federacii dlho nedokazala prist na chut. Zdenek Sirovy sa prejavil ako schopny filmar, ktory sa rozumie remeslu. Tematika je na urovni : sedliak je nasilne vystahovany a nasledne aj jeho pohreb a zalezitosti, ktore sa okolo toho krutia. Maximalne verne je vykreslena moc a svojvola komunistickeho systemu, vyborne dialogy, herci idu na maximum. Krasny dokaz toho, ze najlepsie diela sa tocili v ceskoslovenskej kinematografii v 60. rokoch. 94 % (17.05.2014)

Syrově surový Sirový! . . . Vskutku krásná černobílá >fotografie< coby emočně působivé obrazy a silný příběh těžkého venkovského pokolektivizačního života formou přes jistou baladičnost velmi realistickou, tehdy líčící události vlastně ještě čerstvě nedávné a rány otevřené. Dokončený film (spolu s několika dalšími, např. "Ucho") ležel dalších dvacet let v trezoru aby skončil jen jako relikvie pro milovníky >filmového umění< , protože koho dnes tohle zajímá, že... . . . Však stačí se podívat, jak se naše zem vyrovnala po převratu s křivdami minulosti a jaké svině vlastně dnes vládnou společnosti. Soudruh Devera byl proti leckterým dnešním kabáty rychle převléknuvším >pánům< venkova i měst vlastně hotový hadra kašpárek a Zdeněk Sirový se sám se sebou vypořádal stádu neslavně podbízivými "Černými barony"... Smutek... °-| - - - - - (Poprvé viděno kdysi záhy popřevratově, hodnocení 8.11.2011 po repete na dvd 476., komentář zde lehce posmutnělý jako třiačtyřicátý - 8.11.2011) (08.11.2011)

Zajímavé dílo popisující nesmyslnou aroganci komunistického režimu. Musím v této problematice souhlasit s Galadriel - popis je tak dobrý, že se ani nedá divit, že tento film byl trezorový. Nejzajímavější scéna - zaujal mě hlavně moment stěhování Chladilových: vrchnost říká, tohle si vzít nemůžete, pí. Chladilová na to - to je ale moje, nikoli mého muže. Ovšem na to bolševik nedá a vrcholí to tak, jak to vrcholí. Pokud se rozhodnete podívat, uvidíte sami. Nejedná se o nic kinematograficky přelomového, nicméně se nedá říci, že bych se například během sledování nudil. Během sledování mi chyběla akorát jedna věc - nějaká zajímavější pointa snímku, tohle bylo nedostačující. 80%. (17.01.2009)