Advokát chudých

Umělecky nejhodnotnější film režiséra Slavínského, jednoznačně. Ono stačí podívat se do jeho režijní filmografie na názvy jednotlivých titulů a musí to být všem hnedle jasné.. Když režisér Slavínský chtěl, tedy, měl tu možnost, jak v podobě kvalitního scénáře tak i ve výběru dobrých herců, tak dovedl, prosím, natočit i takto kvalitní a především koukatelné drama. Obsazení filmu bylo, tedy, výtečné, po obsahově dějové stránce také něco nového, než na co jsme byli do té doby zvyklí. Atmosféra filmu se báječně prolínala z tajemna a záhadna přes mrazivo až ke světlým okamžikům, viz očištění Kypra, s falešného obvinění v hostinci U Hrubiána. Pro Otomara Korbeláře to byla v období let 32-45 opět jedna z dalších zásadních charakteristických rolí. Lenka Podhajská (mladá schovanka Anna Marie Rynešová-za pár let předčasně zesnulá), Jindřich Plachta (podvedený hokynář Marvan), který za svou menší roli dokonce získal Národní cenu ještě společně s filmem Druhá směna nebo Vladimír Majer (kavárník Jan Turba), ti všichni odvedli kus dobré práce. A tak vznikl opravdu kvalitní film po všech stránkách.. (21.09.2007)

Sice nechápu, jak to Slavínský dokázal, ale navzdory skvělému námětu a předpokládám, že i solidnímu scénáři, dokázal do filmu propašovat sladkobolnou romantiku. A aby toho nebylo málo, na naprostou většinu filmu mi namaskoval Korbeláře na starého dědka. K tomu většina dam hraje neskonale afektovaně, když se Rymešová dozví o smrti svého muže, předvede afektu velice úctyhodný kousek. Dohnal jako obvykle nezůstává pozadu, dokonce pod heslem dohnat a předehnat je opět snaživě nejhorším hercem filmu. Naštěstí je to kompenzováno prací Plachty a Nedbala. Jelikož je Korbelář jako obvykle skvělý, vytahuje film o třídu výš. (23.04.2019)

Bylo by to perfektní, nebýt poněkud přeslazeného závěru a nadkritického množství zpěvu, který svou délkou a četností každou chvíli rozbíjel příběh i pečlivě budovanou tísnivou atmosféru plnou tajemna, tušené dávné tragédie i gradujícího napětí při postupném vrstvení náznaků minulosti a ran, které postupně dopadaly na Kypra bojujícího s osudem i tragickou minulostí. Občas poněkud patetické, přesto působivé a v některých momentech nezapomenutelné. Vynikající Otomar Korbelář a Slavínský vážnější než je zvykem společně vytváří příběh, který v paměti jen tak nezapadne. Spolu s Kouzelným domem patří k mým nejoblíbenějším dramatům 40. let. (23.12.2014)

Aneb jak Slavínský udělal z Arbese (tomu by to radost určitě neudělalo) Červenou knihovnu. Mimo jiné jeden ze zdrojů Pytlákovy schovanky (viz scéna s italským učitelem hudby, že). Slavínský si v podobném duchu liboval, myslím, že ale v tomto ohledu je povedenější burianovka Zlaté dno, na druhou stranu Advokát chudých a To byl český muzikant pomáhali burcovat český vlastenecký duch (v obou případech hlavně hudební složkou) v prvních letech okupace, proto je nutná i určitá schovívavost. (19.09.2010)

Slavínština byla v očích současné kritiky postrachem českého filmu, říká autor knihy "Náš film" (1985) Luboš Bartošek. Věta, která uvádí 2 odstavce kritiky Slavínského a snad i jeho ospravedlnění, není zcela jasná; jedná se o kritiku skutečně současnou nebo o kritiku tehdejší? Zřejmě jde o tehdy i nyní. Kýč u Slavínského (mluvím o tomto filmu) však není podstatou, ale kořením jeho díla. Václav Wasserman o něm (viz táž kniha) vypráví: Smál se a plakal přesně na místech, kde se smáli a plakali jeho diváci. Snad proto solí a pepřem svého kýčem diváka překvapuje a nutí ho reagovat podle jeho režijní taktovky. Závěrečná kýčovitá písnička (Škvorova?) velebí naši zemi v době, kdy možná Reinhard Heydrich už seděl v letadle. (05.04.2024)