Pražákům, těm je hej

Tento výborný sebeironický, nepatetický hraný dokument o Pražském výběru, uvádějící do směšné hrůznosti normalizačních Čech, mě nadchl už v raných gymnazijních letech, a to nejen pro skvělou muziku, která v něm zaznívá. Postmoderně odstíněná novovlnná estetika přelomu osmdesátých a devadesátých let, jíž je poněkud poplatný, s hudbou souznivě ladí včetně vší groteskní teatrality, televizománie a protihumorných satirických výstřelků, jimiž se tvůrci současně inspirovali Frankem Zappou a jej poctili. Inscenované písně se střídají s koncertními záběry a rámcují individuální i společná dramata a tragédie. Vyprávění se tak oživuje, ale zároveň se tak naneštěstí interpretuje tvorba kapely jako primárně jinotajná, což ji značně zužuje. Výběr jsem slyšel poprvé ještě před Listopadem na kazeťáku, který si občas od staršího bratra půjčoval můj největší a nejlepší kamarád, a snad proto, že mě tehdy osmi – či devítiletého bavila zvláštní absurdita a neobvyklost textů (neřkuli hudby jako takové), nechápal jsem nikdy, ani v pozdějších poučených letech, jejich produkci jako čistě politicky angažovanou. Výklad, jaký podává Smyczkův film, mě proto přichází zjednodušující – a dnes jsem z něj vycítil i jistou apologetickou snahu. Hájit se z obývání šedé zóny mi přišlo vždycky poněkud směšné: jak napsal Walter Benjamin, obývat znamená nechávat stopy, a tedy právě stopy nejpřesvědčivěji hájí či žalují naše pobyty – a tvorba Výběru rozhodně nežaluje. Dodatečné obhajoby, které jsem vyčetl z některých výpovědí a vlastně trochu i z dokumentu jako celku mi tedy přijdou nadbytečné. (30.04.2018)

Tak jako před více než dvaceti lety i teď to bylo velmi působivé. Souhlasím, že to je především pro fanoušky kapely, ale je to také o obludnosti komunistické totality a to by si měl každý čas od času připomínat. Já jsem příznivcem skupiny už přes třicet let a tak odpouštím všechny chyby v tomto filmu a hodnotím za pět!!! (11.12.2012)

V první řadě musím napsat, že nejsem fanouškem ani obdivovatelem Pražského výběru (i když jako člověk, který období své puberty doslova prožil posloucháním a objevováním československé hudby spřed r. 1989, tvorbu PV a Michaela Kocába z 80. let poměrně dobře znám). Přesto mne tenhle film velice bavil od počátku, zejména svou neotřelou formou hraného dokumentu s experimentální režií míchající skutečnost s fiktivními výjevy (leč mnohdy až bizardními). Velice jsem ocenil zejména dialógy mezi Kocábem a Pavlíčkem, kde si vyříkávají, že Pavlíček v době zákazu Výběru se odhodlal skládat pro "konkurenční" kapelu Stromboli, zatímco Kocáb se začal věnovat filmové a scénické hudbě, přičemž vizuální pozadí u dialogů se postupně proměňuje z dokumentárních záběrů v šatně na umělecky stylizovanou scénku, kde se slavní hudebníci válejí a mlátí v bahně! Podobně vynikající a originální byly též snové výjevy Viléma Čoka během jízdy sanitkou. Celkově ve filmu dodýchává typická atmosféra "perestrojkových" filmů z konce 80. let: tu mi to připomnělo Nejistou sezónu (nápadem zachytit ve filmu vlastní trable s režimem ohledně zákazů a cenzury umělecké činnosti), jindy Pražskou pětku (experimentální videoklipy), při scénách s Miloslavem Štibichem coby šéfujícím soudruhem vystupujícím proti činnosti "úpadkových" umělců zase Kopytem sem, kopytem tam (kde velice podobnou roli ztvárnil Josef Kobr)...                      . . .       Ke všemu zajímavému malý bonus na závěr po titulcích: Frank Zappa! Jeho jméno jsem znal dosud jen z doslechu, vím, že to byl slavný rockový hudebník v Americe. Ovšem jako takového svérázného štamgasta s knírkem, zpívajícího v hospodě s pívkem v ruce, s undergroundovou kapelou a pro československý film(!!) k tomu jsem si ho opravdu nikdy nepředstavoval. Poté, co jsem více méně ve vážnější náladě se zaujetím hodinu a půl sledoval místy poměrně temný film o undergroundové kapele za socialismu, závěrečná pětiminutová tečka se speciálním zahraničním hostem mne velice příjemně rozesmála. Celkově tedy nemůžu být nespokojen, ani přesto, že některé písně z filmu se mi moc nelíbily. (75%) (08.06.2019)

Hudbu Pražského výběru mám hodně rád a písniček je tu až až, ale to není hlavní důvod, proč si tenhle film tak cením. Podstatné je netradiční spojení hudebního filmu, dramatu a kvazidokumentu/ dokumentu. Už v "Proč?" dokázal Smyczek organicky propojovat rovinu vyprávění s rovinou dokumentární, což dodává filmu na autenticitě a dramatičnosti a zároveň umocňuje a rozšiřuje hlavní téma. V Pražácích jde ještě dál - propojuje rovinu příběhu s rovinou kvazidokumentární ( připravený materiál si hraje na autentický) s dokumentární ( zpovědi civilistů na kameru, občas umístí nepovedené záběry nebo záběry z přípravy natáčení ). Sama poetika filmu může někomu připadat ulítlá ( a ona i je, ale pro mne v dobrém smyslu slova ), ale k hudbě Výběru se hodí a vyjadřuje nebo doplňuje náladu použitých skladeb - je hravá, dadaistická, ale zároveň ostřejší, dravě karikovaná. více zde...http://blacklsays.blogspot.com/2012/05/karel-smyczek-prazsky-vyber-prazakum.html (10.08.2010)

Michal Pavlíček mluví v jedné scéně o tom, že Pražský Výběr už není co dřív a uvidí se, zda dokážou překročit vlastní stín. Kdyby jen tušil, jak blízko byl pravdě, přestože náznak rozpadu Výběru byl tenkrát pouze součástí fikce. Nedoporučuji nepříznivcům nejslavnější kapely české nové vlny, protože polovina mystifikačního dokumentu, kterým provází starý známý Artur Ropotámo, je tvořena skladbami z alb Výběr a Pražský Výběr. Akorát ten Zappa tam nikde nebyl. Nebo jo? (19.01.2013)