Pražákům, těm je hej

Ani nevím proč jsem se na to včera dívala, když je pro mě skupina Pražský výběr něco nevztřebatelného. Jako já ke každému z jejích členů cítím muzikantský respekt, ale takový Vilém Čok je pro mě synonymem uječenosti, prostě ho nemusím a nikdy bych ho jako "zpěváka" nevyhledávala, nemůžu si pomoct. Mě nikdy neoslovila jejich ... hudba (?), říká se tomu tak? Na druhou stranu mě pobavily záběry tenkrát ještě mladých hvězd českého hudebního nebe jako je Lucka Bílá, David Koller s Lucií, Bára Basiková a ad. Jak jsme všichni zestárli ... P.S. Snad se skalní fanoušci neurazí. (31.07.2014)

Vlastně jsem tenhle film ani nechtěl hodnotit, ale, jak by řekl Švejk: „Poslušně hlásím, že si nemůžu pomoct!“ Viděl jsem ho za poslední rok už tak třikrát a je to prostě fascinující záležitost, která v sobě ukrývá hnedle několik rozměrů. V první řadě je to zábavný pseudo-dokumentární pohled do zákulisí kultovní kapely se všemi slastmi a především strastmi (ne)fungování pod bolševickou kuratelou. (Pražský) Výběr byl ve své době neskutečným zjevením a posraní komouši si s ním a jeho popularitou mezi mládeží prostě nevěděli rady, přestože jeho tvorba byla totálně apolitická. Takže to řešili tak, jak bylo tenkrát běžné – zákazem. Kromě záznamu potýkání se s režimem je to navíc výběří „Some kind of monster“; střet dvou velkých eg v rámci jedné kapely, což je nejlépe vyjádřeno ve snad nejlepší scéně celého filmu soubojem Kocába s Pavlíčkem v bahně. Nejdůležitější je samozřejmě muzika a té je tu kotel: poslechnete si alespoň fragmenty 13 nebo 14 kousků od Výběru (což je drtivá většina písniček, kterou do té doby na dvou deskách vydali), ale zazní i Stromboli nebo Kocábův Odysseus. Přestože jde v případě Výběru o hudbu, která je aktuálně stará často téměř 40 let, nepodepsal se na ní zub času prakticky nijak. Je to nejspíš tím, že ten jejich styl, který se mimochodem dokonale promítl i do rozverně neuspořádané a dadaistické podoby tohoto „filmu“, není ukotven v žádné době a v žádném trendu – je to originální muzika tvořená navýsost originálními osobnostmi a skvělými muzikanty. OK, Čok asi nebyl skvělý muzikant, ale o to větší to byl showman. Kocáb s Pavlíčkem spolu i každý zvlášť vymetli předtím i potom všechna možná i nemožná hudební zákoutí, ale jejich symbióza ve Výběru je pořád top. Tahle trojka pak představuje jednoznačně nejcharismatičtější sestavu v historii české rockové scény, jen škoda, že jim tu nemohl krýt záda uprchlík Kryšpín. Není to film století, ale vzhledem k výše zmíněnému, i k tomu, že Výběr pokládám za naši nejlepší rockovou kapelu vůbec, nemůžu nedat pětikvalt. A pokud srovnám Pražáky třeba s uchcanou Bohemian Rhapsody, tak se mi chce Queeny za ten jejich sebedojímavý self-tribute skoro pohrdat. Celý film je k vidění zde. (23.03.2021)

Tento výborný sebeironický, nepatetický hraný dokument o Pražském výběru, uvádějící do směšné hrůznosti normalizačních Čech, mě nadchl už v raných gymnazijních letech, a to nejen pro skvělou muziku, která v něm zaznívá. Postmoderně odstíněná novovlnná estetika přelomu osmdesátých a devadesátých let, jíž je poněkud poplatný, s hudbou souznivě ladí včetně vší groteskní teatrality, televizománie a protihumorných satirických výstřelků, jimiž se tvůrci současně inspirovali Frankem Zappou a jej poctili. Inscenované písně se střídají s koncertními záběry a rámcují individuální i společná dramata a tragédie. Vyprávění se tak oživuje, ale zároveň se tak naneštěstí interpretuje tvorba kapely jako primárně jinotajná, což ji značně zužuje. Výběr jsem slyšel poprvé ještě před Listopadem na kazeťáku, který si občas od staršího bratra půjčoval můj největší a nejlepší kamarád, a snad proto, že mě tehdy osmi – či devítiletého bavila zvláštní absurdita a neobvyklost textů (neřkuli hudby jako takové), nechápal jsem nikdy, ani v pozdějších poučených letech, jejich produkci jako čistě politicky angažovanou. Výklad, jaký podává Smyczkův film, mě proto přichází zjednodušující – a dnes jsem z něj vycítil i jistou apologetickou snahu. Hájit se z obývání šedé zóny mi přišlo vždycky poněkud směšné: jak napsal Walter Benjamin, obývat znamená nechávat stopy, a tedy právě stopy nejpřesvědčivěji hájí či žalují naše pobyty – a tvorba Výběru rozhodně nežaluje. Dodatečné obhajoby, které jsem vyčetl z některých výpovědí a vlastně trochu i z dokumentu jako celku mi tedy přijdou nadbytečné. (30.04.2018)

"Prachy na kulturu nikdy nebyly a nebudou... Ale idea trvá." Zbožňuju filmy, ve kterých města vypadají takhle. Je to stejný špinavý a hravě depresivní dojem jako v topolovinách Žiletky a Sestra, nebo mně to tak aspoň připadá. Krom toho obrazová složka filmu velice vhodně odpovídá zběsilosti hudby a textu. A navíc mám ještě jednu nostalgickou vzpomínku... Moje maminka byla na tomhle filmu v kině, když jsem byla u ní v bříšku, a kvůli tomuhle filmu začala rodit. A od té doby jsem šílená. (08.09.2010)

Pražský výběr byl vždy jiný – odlišný – ujetý a proto ho mělo tolik lidí rádo. Jejich texty sice žádná sláva ale ta hudba – to byl nadčasový ráj. Kocába jsem nikdy moc nemusel, ale společně s Čokem, Pavlíčkem, Kryšpínem nebo Hrubešem jim to prostě šlo jedna „báseň. Tady zaskakoval Koller a i tak to bylo super. I tento projekt je hodně zvláštním hudebním dokumentem, který má své světlejší chvilky (záběry ze zákulisí, hrané + halucinogenní scénky), stejně jako své mouchy, ale kdo je prostě neměl rád, tomu se to líbit nebude. Objeví se tu celá řada známých tváří – samozřejmě nesmí chybět Roman Skamene – ten se vesral všude, štěk Bolka Polívky, aktivní fandění mladé Lucie Bílé a mnoha dalších (nebudu je tu vyjmenovávat všechny). Pobaví i dobová scéna s hasičskými auty, vodním dělem a popelnicemi s ukrytým Čokem. Neříkám, že to je nějaká pecka, ale já se u toho pobavil. (12.04.2021)