Král Ubu

Sám jsme se tomuto filmu vyhýbal nic jsme od něj nečekal, ale kamarád doporučil tak jsem se na to podíval. No byla zde fůra vtipných scének, ale alespoň stejně tak velká fůra braku a zbytečností či věcí nad kterými nezbývá nic jiného, než jen nevěřícně kroutit hlavou.. Dávám průměrné 3z5 ač jsme zvažoval i 2z5 (17.04.2011)

Otce Ubu jsem poprvé četl, v českém překladu, když mi bylo 16. Samozřejmě jsem se okamžitě stal patafyzikem. Můj o pět let starší kamarád vyřezal krásné loutky otce a matky Ubu, s kterými jsme hráli nejen Jarryho, ale i svoje verze ubuovských her (z nich si pamatuji už jen na "Ubu létavec"). Patafyzická literatura, doplněná pak především díly Raymond Queneaua a Borise Viana, se stala neodmyslitelnou četbou citlivých a přemýšlivých lidí. Později se Jarrym inspirovali i "absurdisté", "existencialisté" a "jiní umělci", třeba Marcel Duchamp nebo John Cage (jeho knihu Silence jsem přeložil v roce 2010) ... To, o čem píšu, však ve filmu F. A. Brabce nenajdete. Nedá se říct, že mu podstata unikla, když nikdy nebyla zcela přítomna. Jadrné "merde" se rozplynulo do stoky nechutností... A kdo je tedy Père Ubu v kontextu naší doby? Není to zrůdný prototyp dnešního homo consumens?... S jeho interpretací si ale nebyli jistí ani mnozí jiní. Myslím, že ani Jan Werich (podle jeho vlastního komentáře bych řekl, že pochyboval o srozumitelnosti této hry v českém prostředí), který ovšem vždy správně vyslovoval "pér übü"... Pro nás však pořád zůstává a platí jadrná počeštěná varianta "otec ubu"... A tak nakonec ani nevím, za co ty dvě hvězdy dávám. (09.04.2016)

Brabcův "Král Ubu" rozhodně není bezchybný. Ke kladům jistě patří dosti neuvěřitelná stylizace celého filmu, která je konzistentní a v rámci možností vcelku vystihuje kvality divadelní předlohy. Rozhodně skvělý je také Macourkův scénář a to i přesto, že z něho ve výsledné realizaci asi opravdu zůstalo méně než by bylo zdrávo. I tak funguje rytmus a pointování příběhu téměř na výbornou. Rozporuplné dojmy může působit herectví, přičemž herecké výkony některých zúčastněných jsou i dosti špatné. Brabec zkrátka nezapře, že je kameramanem a nikoli režisérem. Celý film je proto především navýsost estetickým dílkem... Jednotlivé scény lze vnímat podobně jako obrazy v galerii... Nechat se naplnit tvary, zvuky, barvami, pohybem, kompozicí, rytmem... Zatímco ovšem kamera, kostýmy, výběr lokalit, či použitá hudba jsou mistrovskou ukázkou filmového umění, herecké výkony nikoli. Brabec Evidentně příliš nedokáže herce vést. Neumí v nich vybudit ty správné emoce, protože sám je spíše plachý pozorovatel. Neumí předat vztek, strach, napětí. Dobří herci (především Labuda v titulní roli) hrají výborně, protože režijní vedení ke slušnému výkonu až tak nepotřebují, mnozí jiní ovšem působí notně prkenně a především podivně unyle. (Tak mě tedy zabijte, no) Mnohé scény působí nechtěnou trapností. To všechno přesto, že i herecké role podléhají velké stylizaci, která mnohé nedostatky zakryje a omluví. Zajímavý je herecký výkon Lucie Bílé. Chyby Brabcovy (ne)režie Bílá vynahrazuje svojí obrovskou energií, živelností a vrozeným komediálním talentem. Rozhodně je její výkon tím nejlepším, jaký kdy před kamerou podala... Celkový dojem: 70% Zajímavé komentáře: Oskar, Morien, Ruut, Adman (16.12.2006)

Patafyzika po česku? Při mém zeleném ptáku, to zhovna ne. Je to spíše eklektické vytáhnutí všeho možného i nemožného, co jen trošku hraničí s absurditou (švankmajerovské výtvarné techniky, např. pianola a vojenské přehlídky, mírně vulgární, ale přesto velmi poetický humor Alfréda Jarryho, slovní přestřelky i sprosťárny jako z českých budovatelských komedií, klauniády á la Polívka atd. atd. ) působí trochu nesourodě, a to i přes geniální herecké výkony prakticky všech představitelů, zejména pak Mariána Labudy coby primitivního a zdegenerovaného Ubu, který kvůli koňským buřtům vyvraždí královskou rodinu a stane se králem, Lucie Bílé v roli jeho intrikánské manželky a především Karla Rodena, který mně jako psychopatický kapitán Obruba překvapil ze všech nejpříjemněji (netušil jsem, že Česko má tak psychopatické herce, IMHO plně překonává třeba Nicholsona v Shining, což je jeden z vrcholů psychopatického herectví). Skvostná patafyzika Jarryho originálu v tom není, ale něco do sebe to přece jen má. Humor je úžasně stylizovaný do mírně pubertální pokleslosti (od hovnajsů a zelených ptáků po sex s medvědem .... ona taky postava otce Ubu a velká část původní hry původně vznikla už na střední škole jako karikatura Jarryho profesora matematiky), ale při bližším pohledu je téměř geniální svou úžasnou jazykovou tvořivostí a inovativností (armrda, hovnajs... opět zdůrazňuji, že to je asi pouze tím, že film vychází ze skvělé hry Alfréda Jarryho v kongeniálním překladu Jiřího Voskovce, který také v pradávné inscenaci Osvobozeného divadla sám hrál roli Obruby, nicméně vím, že Macourek a Brabec také nejsou slintající idioti) - i takhle může vypadat český humor (ne jen jako trapné budovatelské idylky typu Vesničko má středisková). Velmi se mi také líbilo stylizované, napůl divadelní prostředí, velmi podobné tomu v Šaškovi a královně (mním filmovou versi), ale víc pasující. Nadto musím pochválit skvělou hudbu (závěrečná píseň "Ať žiju já" v podání Lucie Bílé je kupodivu výborná, ale přece jen miu tam chybí původní Jarrym napsaný sbor s naprosto kouzelným refrénem: "Hurá, hurá, prdelí zatrubme v tubu - ať žije náš dobrý otec Ubu!") a kameru a úchvatně stylizovanou a skvěle ahistorickou výpravu. Kdyby nebylo Polska - nebylo by Poláků! Hahahahahahahahahahahahahahaha! (29.07.2009)

Rozetnout český televizní gordický uzel zvaný KRÁL UBU není snadné. Určitým východiskem může být v tomto ohledu záměrné pozvednutí dna-fekálie do svébytné estetické kategorie. Fekálno-dada (Voskovec s Werichem překládali toto prastaré slovo avantgardy, které zanedlouho dovrší století svého duchovního bytí, jako hovadno) je přitom nejen tvárným kompozičním principem díla, ale současně i jeho dějovým východiskem. Věci i vrcholně estetické a působivé, krásné nejen výtvarně, ale i duchovně, se tu doslova lámou jako odraz naší tváře v zkřiveném zrcadle. Omezenost, spoléhající na poněkud soudněji vyvedenou vlastní sociální inteligenci, má za těchto okolností pré. V takto vzniklém grotesknu doslova nahmatáme i prvky další: absurdno šedesátých let (pojetí královy postavy) i ponurost postmoderny (asi nejvíce v pojetí matky Ubu v strhujícím podání Lucie Bílé, které tato postava zřejmě byla šita opravdu na tělo.) Nuda náhle dostává koncept a nosné herecké výkony ztrácejí poslání svorníku, ale naopak získávají oporu, základ, z nějž jejich kvalita vynikne o to náležitěji (vedle dominantního Labudy na sebe upozorňují bezchybným výkonem i Polívka s Poullainovou, car Ivana Vyskočila, ale i důstojník Karla Rodena). Estetické kvality kamery i režijní promyšlenost tohoto aspektu KRÁLE se tak nevymykají z kompozičního celku, ale ústrojně ho doplňují a rozvíjejí. Postmoderní vývojová polistopadová tendence až okatě si libující v opaku krásna tu nachází, zdá se, svůj nesporný i umělecký vrchol. Je na divákovi, aby si v této vesměs "ze vzduchu" zvládané spleti našel svůj koutek vrcholného vlastního důvěrného zážitku. V tomto případě určitě nebude ochuzen. (06.08.2009)