The Last Race
Posledné preteky
Režie:
Tomáš HodanScénář:
Tomáš HodanKamera:
Jan Baset StřítežskýHudba:
Jakub KudláčHrají:
Kryštof Hádek, Oldřich Kaiser, Marek Adamczyk, Vladimír Pokorný, Judit Pecháček, Jan Hájek, Gabriela Pyšná, Vladimír Javorský, Jaroslav Plesl, Bastian Beyer (více)Obsahy(1)
Krkonoše před první světovou válkou byl chudý kraj, kde se střetával český živel s německým. Bohumil Hanč byl nejslavnější český lyžař své doby, vyhrával závody doma i v zahraničí. Všestranný sportovec Emerich Rath se jako jediný Němec zúčastňoval českých závodů, ostatní Němci z Krkonoš je z nacionálních důvodů bojkotovali. Hanč a Rath se proto dobře znali a setkali se i na startu významného závodu v březnu roku 1913. Po prvním kole se počasí na hřebenech prudce zhoršilo, vypukla sněhová vánice a všichni postupně vzdali. Hanč zůstal na trati sám, závod o první místo se ovšem změnil v závod o holý život. Vrbata stojí na trati jako jediný divák, Rath se vydává Hančovi na pomoc a všichni tři začínají v nelidském mraze a neproniknutelné vichřici psát příběh o hrdinství, odvaze, vůli a přátelství. (Bontonfilm)
(více)Videa (7)
Recenze (371)
Když nad tím tak přemýšlím, tak na úvod musím přiznat, že zas tolik nemusím životopisné filmy, jež, takříkajíc, serou mramor, jinak řečeno: filmy heroizující, mýtotvorné, piedestalující, má rozervaná duše si zkrátka žádá temnějších, či nejjednoznačnějších hrdinů (možná i proto mne letos prozatím z ranku životopisných dramat nejvíce okouzlil Arvéd, naopak kupř. takový Zátopek mě nechal chladným), nicméně Poslední závod si mě však čertvíjakým zázrakem vcelku získal. Už jen skrze „rehabilitaci“ Emericha Ratha (o kterém jsem před zhlédnutím filmu nevěděl zhola nic), resp. jeho vytažení ze zapomnění si film obhájí svou existenci, pan Kaiser (u něhož platí, že čím starší je, tím větší má charisma) – ztvárňující Emericha Ratha v zralém věku – byl velice dobrou volbou. Ještě lepší je pak tento film jakožto zpráva o neklidném 20. století: národností animozity žádající si své oběti, komunistické pronásledování nepohodlných osob, i to byla střední Evropa. Jen škoda, že Hanče (o Vrbatovi ani nemluvě; tomu film takřka nevěnuje pozornost) tenhle – i řemeslně zvládnutý film (viz Český lev za kameru pro Jana Baseta Střítežského) – vykresluje děsně plakátovitě (nadto – přišlo mně – jakožto osobu bez zápalu, a to jak pro lyžování, tak pro českou věc, jako by ho motivovalo pouze vědomí povinnosti). Abych však nekončil negativisticky, nemohu nepominout, že mě Poslední závod vybičovává k tomu, abych si sehnal film Čeňka Duby Synové hor (1956). Lepší vysvědčení, než že chci znát víc detailů ze života průkopníků českého lyžařství (tedy chvalitebně), ode mne asi film dostat nemohl. 70 % ()
Dokumentarista a scenárista Tomáš Hodan se zkušenějšímu Marku Najbrtovi díval přes rameno při filmování Čertího brka a Prezidenta Blaníka zjevně důsledně. Jeho celovečerní režijní prvotina totiž nabízí o poznání víc než „jen“ důstojné zfilmování výrazného historického příběhu o dvou kamarádech, kteří za tragických okolností nalezli smrt v krutých horských podmínkách. Natáčení na lokacích totiž dodává vizuální stránce hloubku a zvuk ledové vichřice bourá aparatury kina. Je velmi příjemné vidět řemeslně precizní snímek vzniklý v našich podmínkách, přesto se však určitým chybkám vyhnout nepodařilo. Předně jde o občasnou zkratkovitost, nedotaženost některých linek a témat – což je zřejmá daň za jejich velký počet, navíc rozkročený mezi dvěma časovými liniemi. Přestože by jejich propojení mohlo působit organičtěji, pohybujeme se na úrovni pro současnou tuzemskou tvorbu poměrně vzácné – totiž hledání nedostatků okem náročného diváka. Jako celek je však Poslední závod rozhodně zdařilým kouskem, kterému srdíčko nechybí. Více zde. ()
Všechno je to tak nějak napůl. Konflikt mezi Němci a Čechy začne zajímavě slovní přestřelkou, pokračuje pěveckým přetahováním a pak vymizí. Amatérismus pořadatelů, kteří si nedokázali ohlídat dojetí všech závodníků do cíle, sice začne nabubřelým proslovem o profesionálním závodu, zkratkovitě se věnuje několika podivnostem (ad hoc změněná trasa a předsunutý začátek), ale pak již jen ukazuje naprostou nekoordinovanost a zoufalost těch pár chlápků, kteří milují lyže, a tak shodou okolností pořádají nějaký závod na nich. Ani to zbytečné furianství Hanče, který nebyl ani v té největší nepřízni počasí ochoten odstoupit, nemá dostatek prostoru, aby si jej mohl divák řádně uvědomit. Naopak je ve filmu mnoho zbytečných scén, které příběh nikam neposouvají a jsou natočeny bez byť jen náznaku zkratky. Evidentní režisérskou nevyspělost bych dokázala Hodanovi odpustit, ale to, že se ji snaží překrývat fíkovým listem patosu, nikoliv. ()
Popravdě řečeno nevím. Mám to s pro a proti tak napůl. Sice beru jako zajímavé ozvláštnění, že film je vyprávěn očima Čechům vlastně neznámé postavy, ale přece jen jsem se těšil na film o Hančovi a Vrbatovi. Přičemž Vrbata si skoro neškrtl, až trochu na konci. Líbila se mi kamera a výprava a kostýmy, velmi dobře vše zvolené, nabízející určitou atmosféru doby. Jenže pak do tohohle historického obrazu začaly postavy promlouvat současnou češtinou stylu "jdi do prdele" apod., což veškerou navozenou atmosféru hnedle zrušilo. Problémy vztahů jsou rovněž podány moderním pohledem, před sto a něco lety ženy ještě pořád neradily mužům, co dělat se svými životy nebo jak se rozhodnout, protože tehdy muži měli holt v rodinách ve všem hlavní slovo. Obecně kolem psychologie postav to šlo hodně dalekým obloukem, což je škoda, hned by to film pozvedlo na vyšší úroveň. Podobně na téma česko-německých vztahů je v tom moc cítit moderní pohled... Zlatí Krakonoš a lyžníci, tenhle film by trumfli i dnes. Takže fakt nevím, takové přesně 2,5 *. ()
Galerie (68)
Photo © Marek Novotný
Zajímavosti (19)
- „Po sto let byl příběh Hanče a Vrbaty překrucován, aby vyhovoval momentální společenské a politické situaci. Postava sportovce Emericha Ratha byla zcela vymazána. Studiem dobových materiálů se nám podařilo zrekonstruovat závod minutu po minutě a ukázat ho bez dobových nánosů tak, jak se skutečně stal,“ prohlásil producent filmu Ondřej Beránek. (Duoscop)
- „Původně jsem chtěl udělat horský survival film. Během studia dobových materiálů mi došlo, že v tomto příběhu se skrývá celá podivnost dvacátého století a začal jsem se více věnovat historickému kontextu. Ve scénáři například hodně řešíme česko-německé vztahy ještě před první světovou válkou,“ prohlásil režisér Tomáš Hodan. (Duoscop)
- Pro potřeby filmu byla digitálně odstraněna dnešní Labská bouda od Zdeňka Řiháka a nahrazena z historických fotografií původní Labskou budou, která vyhořela v roce 1965. (vyfuk)
Související novinky
Květnové Kino na hranici se vrací
Letošní 24. ročník filmové přehlídky Kino na hranici, která se koná na obou stranách řeky Olzy, v Českém Těšíně a Těšíně, proběhne 29. dubna až 3. května 2022. Organizátoři se vrátili k původní… (více)
Historických filmů u nás za poslední dobu vzniká poměrně dost a to i přesto, že většinou nejsou těmi největšími komerčními hity. Historické filmy jsou ovšem potřeba, protože dokáží odvyprávět významné příběhy historie, které by se neměli opomenout. Jako právě příběh Bohumila Hanče, Václava Vrbaty a Emericha Ratha. Zkušený scenárista a dokumentární režisér Tomáš Hodan se tohoto známého příběhu chopil a za cíl si kladl, aby šlo o věrné převyprávění osudů této trojice. Poslední závod ovšem především vypovídá o době, ve které se odehrává (období 20. století v letech 1913-1958) a o hrdinství či odvaze. Hodan navíc zvládl natočit intenzivní drama, které dokáže to nejzásadnější. Dokáže v divákovi něco probudit. Nejen pro Hodana, ale i producenty či představitele Hanče Kryštofa Hádka šlo o srdcovou záležitost a to je přesně v průběhu ze samotného filmu cítit. Kamera Jana Baseta Střítěžského pracuje s malebným kouzlem hor, které dokáže udržet i v momentech, kdy se na plátně objevuje mlha. Film se natáčel v autentických místech, přesně tam, kde se před 110 lety příběh odehrával. Krom autenticity to celé ještě více přidává na síle, protože v momentech, kdy představitelé závodníků v brutální zimě lyžují jim divák to závodění z plných sil a pevnou vůli naprosto věří. Celé to podtrhuje intenzitu, nepříjemnost a především napětí, které funguje výčetně i přes fakt, že člověk již dávno tuší, jak příběh Hanče, Vrbaty a Ratha bude eskalovat. U historických/alespoň částečně životopisných filmů se vždy může snadno vyskytnout obava spočívající v tom, zda daný film může onu délku utáhnout. Příběh Hanče je ovšem rozšířen o rodinné drama, které ještě více umocňuje emoce z toho, jak se Hančův příběh následně vyvíjí. Kryštof Hádek ani po letech nezklamává a do (dle svých slov) srdcové záležitosti dal herecky naprosto vše, kdy mu člověk věří přesně tu tragickou situaci, ve které se jeho postava nachází a to, jak se osud jeho postavy vyvíjí v jeho podání působí velmi přesvědčivě. Hádkův výkon tak ve finále jen zastiňuje všechny ostatní (i když to neznamená, že by film byl plný malých herců), stejně tak výrazný je snad jen Oldřich Kaiser jako starší verze Emericha Ratha. Právě pasáže z roku 1958 odhaluje Rathův tragický příběh a naznačuje, že se vlastně s dobou nic nemění. Mění se politické systémy, lidé u moci, ale některé věci se prostě nemění. Především nespravedlnost. Život samotného Emericha Ratha by nejspíš vystačil na samotný film, naroubování na známé ´´ starší verze jedné postavy vypraví o osudech svého mladšího já ´´ ovšem v tomto podání působí o poznání přesvědčivěji než ve srovnání s většinou současné konkurence. A člověk přitom snadno přimhouří oko nad tím, že by měl Marek Adamczyk zestárnout do podoby Oldřicha Kaisera. Poslední závod se v průběhu více a více stává filmem o vlastenectví, kdy se na něj dá uvalit i takový pohled, že ´´ snaha o přihřátí polívčičky ´´ a hrdost někdy není cesta správným směrem. Do pozadí toho, že Němci bojkotovali české závody film vlastně film moc dvakrát nešahá, jde mu především o tragický příběh Hanč, Vrbaty a Ratha. Hudba Jakuba Kudláče přitom dokáže přesně umocnit ty správné emoce, vizuál je skutečně pěkný a především Hodan dokáže skutečně pracovat s emocemi. Dost možná působivěji než většina lokální konkurence za poslední dobu. Celý film navíc skutečně působí dojmem, že není přikrášlen a vypovídá skutečný příběh bez příkras, které by někomu více voněli. Spíše než původně zamyšlený survivor snímek je tak Poslední závod spíše skutečně výpovědi o jedné (vlastně dvou) době/dobách a i o tom, že něco se ve skutečnosti opravdu nemění. A i díky tomuto ohledu si Poslední závod zaslouží diváckou pozornost. Poslední závod je povedená záležitost, která dokáže vypovídat o vývoji společnosti, dokáže odvyprávět fascinující i tragický příběh a především skutečně emocionálně rezonovat. Kdyby všechna historická dramata u nás dopadla zhruba takhle, svět by byl možná hned o poznání veselejší místo. Poslední závod totiž v průběhu dokáže i vyvolat pocit, že jde o film, který by se na takových zahraničních filmových festivalech rozhodně neztratil..... () (méně) (více)