Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Film Gepard (1963), adaptace románu Giuseppa Tomasiho di Lampedusy, nás zavede na Sicílii 19. století. Na pozadí bouřlivých událostí let 1860-61, kdy ostrov dobyla Garibaldiho revoluční vojska, vypráví o šlechtickém rodu Salinů - který měl ve svém znaku právě geparda. Konfrontuje odcházející svět hrdé, ale konzervativní šlechty a nových, nastupujících společenských vrstev s poněkud rozdílnými hodnotami i morálkou. Ve filmu, který získal Zlatou palmu na MFF v Cannes v roce 1963, zářili Burt Lancaster, Claudia Cardinaleová či Alain Delon. Viscontiho film je velkorysou podívanou glosující společenské změny - a je velkorysý i svou délkou: tu však vyváží vynikající umělecký zážitek, kde se mistrovská režie spojuje s neméně výbornými hereckými výkony, kamerou, kostýmy (Piero Tosi nominován na Oscara) i výpravou a hudbou (Nino Rota). (oficiální text distributora)

(více)

Videa (3)

Trailer

Recenze (121)

FilmFan24 

všechny recenze uživatele

Jeden z mých životních omylů, kvůli kterému jsem začal mít rád film! Geparda jsem poprvé viděl jako asi devítiletý kluk. Pamatuju si, že jsem šel do kina v domnění, že budu hodinu a půl sledovat život kočkovité šelmy v africké divočině. Místo toho jsem po tři hodiny v úžasu sledoval pomalu se vlekoucí nádherné drama s Delonem a Claudií. Sice jsem tehdy poselství filmu nerozuměl a pokaždé, když film v místním kině promítaly, jsem šel znovu. Dostalo se mi krásné odměny. Prostě film, na který si z dětsví pamatuju, jak mě uchvátil svojí nádherou. ()

Shadwell 

všechny recenze uživatele

Filmový styl může být ospravedlněn cirka čtverým: funkcí denotativní, expresivní, dekorativní a/nebo symbolickou. 1, Denotativní funkce je velice prostá, ale nesmírně důležitá: zprostředkovává informace, které potřebujeme vědět, abychom porozuměli dramatickému dění. Kupříkladu práce kamery každou scénu určitým způsobem denotuje a představuje její obsah. Takových stylistických prostředků využívá Gepard, a chtělo by se říct bohužel, v maximální možné míře. Převládají na úkor ostatních. Třeba válečné půtky Visconti nezvládá a víceméně je záběruje podle odživotněného, strojového algoritmu. Souvisí to s angažovaností a s důrazem na obsah jako takový na úkor expresivity a jakéhokoliv múzického vyjadřování. Ona angažovanost ale nemusí být vnímána automaticky negativně, takový Václav Bělohradský by ji jistě posvětil jako opozici vůči netečnému, homogenizovaného umění. Přesto konstatuji, že Visconti se v Gepardovi částečně oddálil od postneorealistická generace (Antonioni, Pasolini, Ferreri) a od svého pozdějšího opusu Smrt v Benátkách, a naopak přimkl k rukopisu Leoneho, Coppoli nebo Leana. 2, Druhou funkcí filmového stylu je funkce expresivní, kterou chápeme jednoduše jako prostředek ke zvýraznění expresivních prvků konkrétní scény či jako něco, co scéně dodá expresivní rozměr. Typickým příkladem druhého případu je hudba, která dokáže ukázat expresivní hodnoty, které nejsou obsaženy v dramatickém dění jako takovém. Nebo když nějaká postava utíká a my dění sledujeme z jejího úhlu pohledu. Problém je, že Gepard preferuje ostrovní uzavřenost, chtělo by se říct (nejen geografickou) omezenost (Sicílie = Británie), a nesnaží se s divákem moc komunikovat a analogicky s tím omezuje i expresivní funkci. Kdyby se vypnula kamera, zobrazované události by jistě i bez ni v klidu pokračovaly ke svému konci. Visconti tady vynikl ve vytváření často zbytečných postav, které odmítají opustit rám obrazu a neustále se do něj cpou, přestože nemají nic extra zajímavého na srdci. Ztotožnění nepřichází v úvahu, snad jen přemístit se od jednotlivce k mase po vzoru Křižníku Potěmkina. 3, Třetí funkcí je funkce dekorativní. Tím se míní to, že styl si vyvine svůj vlastní strukturu, která je nezávislá na dramatickém dění či z něj nemusí přímo vycházet. U Geparda se setkáme s takovou sérií záběrů pouze na začátku při titulcích, kdy nám kamera nabízí jednotlivé záběry na honosný dům, které v jistém smyslu skutečně mají za úkol popsat prostor dané scény. Pochopitelně, na jisté rovině má tento postup ryze denotativní funkci. Přesto jde o strukturu, o dekorativní funkci, kterou se Visconti snažil vytvořit jakousi paměťovou schránku či databázi možných konfigurací místa, kterou pak používá znova a znova v různých variacích, ale už s postavami. Mimo začátku se Gepard o nic takového ale nesnaží a většinu záběrů motivuje, jak řečeno, denotativní funkcí. Přesto bych zmínil ještě návaznost scén a střih, který má k funkci dekorativní ze všech čtyř jmenovaných nejblíže. Visconti se na první pohled v rámci jednotlivých scén a sekvencí neláme hlavu se spojováním záběrů. Samozřejmě, udržuje jejich logickou kontinuální návaznost, ale svým způsobem jimi supluje jakési bezčasí a nepřístupnost oné aristokratické rodiny, která si žije svým vlastním životem, zatímco divák postává v rohu místnosti a do jejího klevetění se přímo zapojit nemůže. Visconti evidentně moc dobře věděl, co dělá, problém je, že většina režisérů by se vydala trochu jiným směrem a tyhle směry člověk navyklý na jisté filmové normy marně očekává. 4, Čtvrtou a poslední funkcí je funkce symbolická, kdy určitým motivům přisoudíme abstraktní platnost: rozsáhlý tematický či konceptuální účel. Tato funkce je spíše vzácností. Klasickým příkladem by bylo stavění herců do určitých poloh v prostoru. Například když někdo zaujme polohu ukřižovaného Ježíše. V Gepardovi lze hovořit o obrazu přeměn a nedobrovolném připojování k Itálii, do jisté míry představované mladíkem (Alain Delon), který slouží jako anonc Novověku Sicílie. () (méně) (více)

Reklama

sepp 

všechny recenze uživatele

Gepard patri k tomu druhu filmu, ktere nejsou nijak dechberouci a neposadi vas takrikajic na vase pozadi, ovsem oplyvaji jistou vnitrni poetikou a ac zdanlive bez silneho pribehu a jasneho poselstvi, zamysli se nad slozitosti a pomijivosti zivota. Nad povrchnosti a kratkozrakosti jednech, nadhledu a rozhledu druhych. Nad sladkosti mladi a smutkem stari. Tedy nad zivotem jaky je nejen na Sicilii... ()

sud 

všechny recenze uživatele

My jsme byli lvi a gepardi. Po nás přijdou jen vlci a hyeny. Další film ze sbírky Vrcholná díla mistrů filmového plátna (tu sbírku jsem si vymyslel, ale myslím si, že je to přesné). Zmar a úpadek aristokracie na plné čáře, konec starých časů, začátek nového věku. Kníže Salina je ztělesněním strarosvětské aritstokracie, hrdý, neústupný a tvrdohlavý muž, kterému záleží především na rodině a chce dožít ve starých časech po boku své hysterické ženy a svých sedmi potomků. Toncredi je obraz nadcházející společnosti, mladické dravosti, je cílevědomý, ctižádostivý a za svými cíly jde přes mrtvoly. Pod vlajkou Garibaldinců, sjednocené Itálie a vzniknuvší republiky neche parazitovat, ale chce si urvat dost místa pod sluncem. Luchino Visconti se nesnaží ukázat v žádném případě souboj Saliny a Toncrediho. Zobrazuje konec starých šlechtických ideálů a nástup nové doby, doby dravosti s nalomenou morálkou. ()

major.warren 

všechny recenze uživatele

Předně děkuji, že jsem film mohl vidět znovu a lépe na velkém plátně! Byl to fenomenální zážitek. Veledílo evropské kinematografie, které funguje na všech rovinách a ani na vteřinu nenudí. Luchino Visconti využívá svých inscenačních zkušeností, jež nabyl při práci operního režiséra, k tomu, aby strhujícím způsobem zachytil a komplexně odvyprávěl pestrý obraz života šlechty na pozadí společenských změn v Itálii 2. pol. 19. století. Herecké obsazení je význačné: počínaje Burtem Lancasterem v roli hlavy rodiny, mladičkým, avšak nesmírně jiskřivým Delonem pokračuje, a krásnou Claudií Cardinale konče. Gepard je jako jedna velká filmová freska zachycená na širokoúhlém formátu. Stejně jako nejvýznamnější díla Michelangela, Berniniho a dalších klasiků má i Viscontiho snímek nadčasový přesah, univerzální dosah a navzdory trhlinám času nesmírnou energii i pro dnešní "zhýčkané" publikum. A přitom je jeho téma neuvěřitelně prosté: Osamocení člověka (Lancasterův pohled do sálu mi dlouho nezmizí z paměti). Existuje-li filmová obdoba Tolstého epické Vojny a mír, již jsem sic s výjimkou ukázek nečetl, ale znám její genezi i kvality, pak je to Gepard Luchina Viscontiho. Plesová sekvence je vedle Felliniho snových kontur v "Otto e Mezzo" jedním z největších momentů ve vývoji modernistického příštupu k filmové řeči. ()

Galerie (94)

Zajímavosti (19)

  • Len legendárna scéna plesu si vyžiadala 57 natáčacích dní a nocí, pretože Visconti nikdy nebol spokojný. (Arsenal83)
  • Na filme pracovalo 600 komparzistov a 1000 technikov (Arsenal83)
  • Film je zařazen na seznamu "nejvýznamnějších filmů", který vydal Vatikán v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II. Nachází se v kategorii filmů, které jsou významné svou uměleckou hodnotou. (gjjm)

Související novinky

Reklama

Reklama