Rocco a jeho bratři

Na tuhle frescu maestra Viscontiho jsem dlouho čekal a možná proto nebyl výsledný dojem tak oslnivý. Ovšem příběh je to ucelený, sevřený s řadou zajímavých postav: Rocco, Simone, matka rodu. Hodně mě překvapila role Annie Girardot. Místy je to herectví až ( italsky ) afektovaný, přesto jistě film hodný shlédnutí! 51. KVIFF (14.07.2016)

Těchto několik listů z kroniky běžné italské rodiny mne k sobě připoutalo tím, jak se v nich propracovávají (imaginativně, psychologicky i kompozičně) jejich základní duchovní motivy (sebeobětování, odpuštění a láska). Viscontimu se podařilo nahlédnout je panoramaticky, v jejich odvěkosti (posilované biblickými aluzemi) i detailně v jejich mnohotvářnosti (např. oběť Rocca a oběť Nadi nejsou identické, byť v obou případech je ničícím nástrojem Roccův bratr Simone a u obou obětujících se se utvářejí figurální paralely s Ježíšem Kristem, z nichž ta Nadina, jejíž smrt je dokonanou pomstou – doslovná, s rozpaženýma rukama – je vědomou parafrází Ukřižování, navozující atmosféru žaloby a připomínající její předešlé „magdalenské“ pokání). Visconti v naturalistickém pohledu na proměňování (venkovských) charakterů vlivem velkoměsta tedy neustává na zobrazování městského patologična, ale podřazuje jeho chaos duchovním vlnám, povstávajícím v nitrech lidí. (26.05.2009)

Mohlo to být skvělé neorealistické drama podepřené přítomností velkých hvězd filmového plátna v čele a Alainem Delonem. Mohlo divákovi přiblížit rozdíl mezi životním stylem na italském venkově a v průmyslovém velkoměstě a zároveň i kontrast mezi hodnotovým žebříčkem obyvatel konzervativního italského jihu a liberálním pohledem na svět seveřanů. Ano, mohlo, kdyby ho Visconti neutopil v sentimentu, přehrávání a odporně melodramatické břečce. Zajímalo by mě, jak to skutečně je s tím italským temperamentem. Viděl jsem totiž řadu italských filmů, kde se postavy chovaly civilně a v rozporu s běžnými stereotypy, které míváme o horkokrevných Italech. Tady v chování postav nacházím podivnou afektovanost a přepjatost, ostatně podobný problém mám u historických snímků Akira Kurosawy. Tam, kde snímek měl a chtěl emočně vyvrcholit, tedy konforntací Simona a Nadi, na mě přehrávání herců působilo natolik rušivě, že veškerý dojem byl v háji. Neodpustím si tradiční výpad proti Viscontiho opakovanému nešvaru, tedy tříhodinové stopáži. I zde se daly použít nůžky, a to vícekrát. Nesouhlasím ani s Viscontiho idealizací a uctíváním "nezkaženého" venkova založeného na tradici a rodinných vazbách, který staví proti městskému stylu života. Obhajoba svérázně pojaté cti, morálky a rodinné soudržnosti je totiž důvodem, proč se dodneška tak daří mafii a jejím regionálním mutacím, klientelismu a korupci v Itálii. Celkový dojem: 45 %. Opět jsi mě, Luchino, nepotěšil. Ani já tě nepotěším... Ale neboj, už to bylo vážně naposledy. (13.05.2017)

Rocco e i suoi Fratelli je dalsim ultimativnym talianskym filmom ovplyvnenym neorealizmom. Vo filmoch Viscontiho /Posedlost 1943 a Belissima 1952/ je castym motivom smrt a zanik. Ci uz smrt jednotlivca a jeho zanik alebo zanik spolocenskeho systemu a hodnot. Toto je pritomne aj vo filme Rocco e i Suoi Fratelli. Krasne je podany pribeh 5 surodencov a ako je u Viscontiho zvykom, majstrovsky su vykreslene charaktery postav. V jednej z postav sa predstavil aj mlady Alain Delon, ktory mal tento film ako prvy uspesny snimok na konte - hlavne po Delonovych hrozach z 50. rokov Quand la femme s´en mele 1957 a Sois Belle et Tais -Toi 1958. Konecne po dlhom case na Delonovom ucte pribudol kvalitny film zrucneho rezisera Viscontiho. V suvislosti s jeho postavou neskutocneho dobraka ma akosi napadla myslienka o tom, ze jeho dobrota sa mohla obratit proti nemu, lebo totiz - Cesta do pekla je lemovana najlepsimi umyslami. Okrem Delona sa predstavili aj dalsi herci, konkretne Renato Salvatori /Horalka 1960/ a Annie Girardot /Maigret Klade Past 1958 s Jeanom Gabinom/. Naspat vsak k filmu. Taliansky neorealizmus som mal moznost spoznat uz cez Felliniho kultovy film La strada 1954, vtedy mi neorealizmus nevadil, ale ani ma neoslovil. Tento film Rocco e i Suoi Fratelli je mojim druhym neorealistickym filmom. Predchadzajuce Viscontiho diela - najma Posedlost z 1943 roku a Bellissimu z 1952 roku som este nevidel, ale mozno sa niekedy aj k nim dopracujem. Sympaticky je vo filme aj pokus o vykreslenie stahovania sa jednej talianskej rodiny z polnohospodarskeho chudobneho talianskeho Juhu na bohaty priemyselny sever Padskej Niziny /tusim, ze sa prestahovali do Milana/. Vnimavy divak rychlo potom pochopi rozdiely medzi bohatym priemyselnym severom na Padskej nizine a chudobnym polnohospodarskym Juhom. Moj druha skusenost s talianskym neorealizmom dopadla viac nez dobre. 89 % (25.04.2015)

Nástrahy velkoměsta jsou nevyzpytatelné. Jednomu bratrovi můžou prachy, chlast a děvky zničit slibnou kariéru, život i charakter, u druhého se může naopak projevit jeho gigantický altruismus, který však s sebou paradoxně nakonec přináší sebedestrukci a více zla než užitku (ne nadarmo všichni starověcí a středověcí světci končí ukřižovaní/ rozčtvrcení/ bez hlavy atd.). Samotný závěr filmu však nepatří ani jednomu z nich ( i přes tragické vyvrcholení jejich milostného trojúhelníku), ale nenápadnému bratrovi vzadu, jež byl do té doby asi nejnevýraznější figurou celého dramatu. Právě on nese poselství, které bylo pro tehdejší Itálii v jejích těžkých poválečných "neo-realistických" časech velmi užitečné - zůstat u poctivé práce, nevymýšlet riskantní pokusy na zbohatnutí, neztratit vůli a naději, nezapomínat na rodinu, zatnout zuby a čekat až přijde ten lepší svět. (12.06.2012)