Na Větrné hůrce

Postava Cathy by potrebovala predpísať lieky na jej psychologické problémy, alebo aspoň riadnu do držky, to len aby sa konečne spamätala. A Heathcliffovi stačilo len trochu si napraviť gule. Ale čo už, aj chlapi vedia bezhlavo milovať. Klasické dielo romantickej literatúry mi síce príde ako absolútne dojímavé, ale nelogické. Ale láska vlastne nikdy nemala logiku. Poďme k samotnému filmu. Tak nejako si predstavujem, že si čitateľ starých románov zviditeľňuje svet napísaný na papierových stránkach. Tak nejako si zobrazuje v mysli postavy, okolitý svet a pociťuje atmosféru. Technicky dokonalý snímok. P.S. Za ten pochmúrny, strašidelný úvod by sa určite nehanbil žiadny z hororov. (19.02.2015)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)

Knihu od Emily Brontë jsem nečetl, takže nemohu porovnávat s filmem a míru kvality adaptování předlohy. Wylerův snímek však dobře pracuje s atmosférou a až rozervanou romantikou se všemi vlastnostmi, resp. pocity a city, co s ní mohou souviset, např. láska, nenávist, lhostejnost a ve finále i láska až za hrob. Celkově mě však příběh neoslnil a nezískal si moji patřičnou pozornost. (28.11.2017)

Nemám nic proti použití vlastní invence při zfilmovávání knih (naopak, lepší než otrocký převod), ale nesmí to probíhat stylem, jaký předvedly Wuthering Heights. Tzn. že se bez adekvátní náhrady vyhodí téměř všechny vedlejší zápletky a samotnou hlavní linii pozmění tak, že celý příběh téměř ztrácí smysl. Té obrovské lásce Heathcliffa a Cathy jsem nevěřila ani minutu, zvláště po její svatbě - kromě závěrečné scény (a to taky nepříliš) skutečně nebylo poznat, že by tihle dva byli "jedno tělo, jedna duše." Přispěli k tomu převážn typově velmi nepřesní herci, Laurence Olivier působí od začátku spíš jako moulovitý gentleman, po nějaké obroublosti či démoničnosti není ani stopy. Určitě bych ho neoznačila za ďábla v lidské podobě. Ve chvílích, kdy měl vyjádřit nějaké záporné pohnutí mysli (např. odpor, když se jej dotýká Isabela), nasadil pokaždé výraz duševně zaostalého člověka, kterému padá nalepené obočí. Merle Oberon je cukrová, svého chotě milující, panenka, žádná nespoutaná sobecká divoška, která se vdala jen pro lákavé pozlátko. Jediný moment, kdy mi Heathcliff a Cathy přišli jakž-takž uvěřitelní je krátký exkurs do jejich dětství, pak už je to jen horší. Vedlejší postavy na tom nejsou o mnoho lépe, ať už je to trapně střízlivý Hindley, s nábytkem splývající Edgar, nebo vypoulená Isabela. Všichni jen tak postávají (občas běží v záři zapadajícího slunce či v dešti) a nepřesvědčivě odříkávají své party. Hereckým výkonům odpovídá i prostředí - interiéry a zejména exteriéry jsou studiově nevěrohodné, od pohledu laciné a stejně, jako uřvaná a nepříjemná hudba, jen podporují můj negativní pocit z celých Wuthering Heights. (05.08.2007)

Akosi tejto Bronteovej melodráme nemôžem prísť na chuť. Nech ju sfilmuje hoc aj ten najlepší režisér a zahrajú prvotriedni herci, stále mi to pripomína telenovelu. Raz sa ľúbia, potom nie, potom zase hej a zase nie. Neskutočné obraty v chovaní postáv, že neviete či im fandiť alebo ich nenávidieť a ten tragický koniec vo mne vyvolal skôr úsmev. (04.11.2018)