Jaroslava Adamová se narodila 15. března 1925 v Praze. Během okupace studovala na pražské Státní konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1946. Už jako studentka statovala v Národním divadle a hrála ve Větrníku (1945 – 1946).
Následně prošla pražská herecká angažmá v Divadle na Vinohradech (1946 – 1950), Městských divadlech pražských (1950 – 1951), Divadle hlavního města Prahy v Karlíně (1951 – 1954), Divadle estrády a satiry (1954 – 1955), Divadle satiry (1955 – 1957), Divadle ABC (1957 – 1962) a opět v Městských divadlech pražských (1962 – 1990), kde hostovala i po odchodu na penzi až do roku 2007.
Velmi výrazně se věnovala též uměleckému přednesu, krásnému slovu a četbě (Viola, Lyra Pragensis, gramofonové desky, audio nosiče, rozhlas a televizní NEDĚLNÍ CHVILKA POEZIE). Hostovala i na jiných scénách (Vinohradské divadlo, Hudební divadlo Karlín, A Studio Rubín, Divadlo Labyrint nebo Letní shakespearovské slavnosti).
Jaroslava Adamová se záhy vyprofilovala ve výbornou divadelní herečku dramaticky vypjatých postav, v nichž bravurně a pozoruhodně dokázala vtisknout výpověď o krizi v mezilidských vztazích, o nitru vášnivých a temperamentních žen, jež dokážou stejně milovat, jak nenávidět. Své velké herecké mistrovství předvedla v ženách tragických a trpících, zlých a necitelných, jež však v sobě nesou vnitřní rozporuplnost, složité duševní stavy, přitažlivou křehkost svého zevnějšku a dráždivou ženskost, kterou dělila mezi vášeň, pyšnost a chladnou odmítavost.
Jako racionální herečka dávala i při svých hereckých výkonech u všech rolí přednost rozumu před city. Jejím častým hereckým partnerem byl Václav Voska a v počátcích ji ovlivnili režiséři Alfréd Radok, Ota Ornest, Ladislav Vymětal, Ivan Weiss či Jiří Frejka. Své interpretační schopnosti fenomenálně dokázala využít při recitačních hrách a scénickém čtení („Lidský hlas“, „Odsouzen k životu“, „Vlastimil Rada 100“, „Vánoce s Jaroslavem Seifertem“, „Vrať se krásný okamžiku“, „Jeremiášův pláč“, „Křest české knižnice“ a „Král Jiří z Poděbrad“).
Před rozhlasovým mikrofonem často a ráda spolupracovala s režiséry Josefem Bezdíčkem, Jiřím Horčičkou, Josefem Melčem, Jiřím Rollem a nebo s Janem Bergerem. Se stejnou lehkostí (jako role dramatické a tragické) dokázala ztvárňovat komediální úlohy s nadsázkou a s břitkým humorem.
Velké výkony předvedla v inscenacích „Anna Kareninová“ (Anna Kareninová), „Hedda Gablerová“ (Heda Tesmanová), „Hoře z rozumu“ (Líza), „Romulus Veliký“ (Císařovna Julia), „Play Strindberg“ (Alice), „Mouchy“ (Elektra), „Strýček Váňa“ (Sofja Alexandrovna), „Marie Stuartovna“ (Marie Stuartovna), „Sen noci svatojánské“ (Puk), „Služky“ (Solange), „Stěhování duší“ (Stárnoucí žena), „Strakonický dudák“ (Mihulice a Divuka), „Královna žalu“ (Deirdre), „Theseus mořeplavec“ (Ariadna), „Macbeth“ (Čarodějnice), „Dům doni Bernardy“ (Dívka), „Vějíř lady Windermerové“ (Růžena), „Jezinky a bezinky“ (Abby), „Popel a pálenka“ (Věra), „Veselé paničky windsorské“ (Čiperná) apod. apod.
Dále se předvedla jako Líza („Hoře z rozumu“), Služka („Periferie“), Páže („Svatá Jana“), Růžena („Zlý jelen“), Anička („Veselé windsorské paničky“), Varja („Obrnění vlak“), Zuzanka („Figarova svatba“), Natalja („Vassa Železnovová“), Lisarda („Schovávaná na schodech“), Camila („Lumpacivagabundus“), Vala („Tisíc a jedna noc“), Tornádo Lou („Limonádový Joe“), Kleopatra („Caesar“), Klára („Slaměný klobouk“), Kateřina („Balada z hadrů“), Helena („Milenci z kiosku“), Klára („Návštěva staré dámy“), Marie („Ty a já“), Florence („Podivná paní Savageová“), Agatha („Night – step“), Magdaléna („Příliš počestná žena“), Karola („Sestup Orfeův“), Emilie („Viktor“), Regina („Lištičky“), Chasenová („Harold a Maude“), Teti („Hodina lásky“), Marie Eleonora („Královna Kristina“) či Higginsová („My Fair Lady“ a „Pygmalión“).
K filmu se Jaroslava Adamová poprvé dostala už na sklonku německé okupace. Tehdy vystupovala se svými spolužáky z konzervatoře v komparzu u snímku PŘEDTUCHA (1944) Miroslava Cikána, který nebyl nikdy dokončen. Tento námět Marie Pujmanové po válce zpracoval v roce 1947 režisér Otakar Vávra. Proto oficiálně debutovala až na konci 40. let, ve své první (a jedné z mála) hlavní roli švadleny Marie Klímové v budovatelském dramatu E. F. Buriana CHCEME ŽÍT (1949) podle stejnojmenného románu Karla Nového.
Film však nikdy nedokázal využít hereckého potenciálu a specifického umění Jaroslavy Adamové v úlohách, které by byly hodné jejího talentu. Její vynikající dramatické umění bylo rozmělňováno ve středních a menších rolích, často jednostranně zaměřených a s velkými časovými rozestupy. I kvůli své svérázné a tvrdé povaze a nesouhlasu s politickým vývojem po roce 1948 si na další menší filmové úlohy musela počkat sedm let, až do druhé poloviny let padesátých.
Tenkrát sehrála listonošku Haničku a milenku Kadlecovou ve snímcích Vladimíra Borského KUDY KAM? (1956) a PADĚLEK (1957) a sekretářku Irenu v dramatu ÚTĚK ZE STÍNU (1958) Jiřího Sequense.
Po dalších šesti letech se během šesté dekády opět předvedla v pouhých třech filmových titulech jako paní Králová v povídkovém snímku STRAKATÍ ANDĚLÉ (1964) Pavla Blumenfelda, nevěrná, zlá a proradná matka Adamcová v Hanibalově ŠKOLE HŘÍŠNÍKŮ (1965) a opět v trochu větší úloze jako manželka vedoucího drogerie Karla Soušky (Vladimír Menšík) v komedii herce a též režiséra Václava Lohniského PANENSTVÍ A KRIMINÁL (1969).
Na začátku 70. let ztělesnila svojí umělecky a herecky nejhodnotnější úlohu kruté a zlé královny Runy, ze které se stává zhmotnělé zlo v ženské podobě, v pohádce podle Julia Zeyera RADÚZ A MAHULENA (1970) režiséra Petra Weigla.
V dalších dvou normalizačních dekádách sehrála jen a pouze primářku ve Svobodově psychologickém ZRCADLE PRO KRISTÝNU (1975), ježibabu (nazpívala ji Libuše Márová) v další adaptaci RUSALKY (1977) Antonína Dvořáka v režii Petra Weigla, majitelku nevěstince v komedii ROZPUŠTĚNÝ A VYPUŠTĚNÝ (1984) Ladislava Smoljaka, Němku Schmelingovou v Kachlíkově filmu KOUZELNÍKŮV NÁVRAT (1984) a gynekoložku MUDr. Královou v dramatu PŘÍBĚH ’88 (1989).
Ani polistopadový film Adamovou větším počtem filmových rolí neobdařil. Po žádné filmové roli v 90. letech si až na samém sklonku své kariéry a života sehrála několik výrazných a i jednu hlavní postavu: kořenářka Lucka v ŽELARECH (2003), babička Alžběta v komedii LIBÁŠ JAKO BŮH (2008), pacientka Vilémová v dramatu HODINU NEVÍŠ… (2008), babička Evženie v dramatu STÍNU NEUTEČEŠ (2009) a paní Barová ve snímku VE STÍNU (2011).
V českých filmech přemluvila své kolegyně (HVĚZDA JEDE NA JIH, TĚLO DIANY, TŘI OŘÍŠKY PRO POPELKU, ZATYKAČ NA KRÁLOVNU, JÁCHYME, HOĎ HO DO STROJE!, AKCE V ISTANBULU, PŘELUDY POUŠTĚ), hrála ve studentských filmech (Lotova žena v příběhu TVRDOHLAVÝ LOT z roku 1973 a nebo FERDA z 2009) a ojediněle pro zahraniční produkce.
Velmi často hrála v televizních filmech (KOČÁR NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI, POSLEDNÍ OPONA, SEDM ŽEN ALFONSE KARÁSKA, PŘEDEME, PŘEDEME ZLATOU NITKU, JAMAMBA, LUCIE A MARTA, MOROVÉ POVĚTŘÍ, SPOLEČNICE, DUCH MODRÉHO POKOJE, ZASAŽENI BLESKEM atp.) a seriálech (tř. SŇATKY Z ROZUMU, JANA EYROVÁ, SANITKA, CHLAPCI A CHLAPI, CIRKUS HUMBERTO, DOBRODRUŽSTVÍ KRIMINALISTIKY).
Její hlas byl skvěle využit rozhlasem („Cestou“, „Tři mušketýři“, „Vánice“, „R. U. R.“ ad.) a dabingem (BYT, NORIMBERSKÝ PROCES, MANŽELSTVÍ PO ITALSKU, VČERA, DNES A ZÍTRA, SÁM DOMA 2, COLUMBO, SESTRA V AKCI aj.), kde namlouvala Sophii Loren, Katherine Hepburn, Jeanne Moreau nebo Simone Signoret.
Byl jí udělen titul Zasloužilé umělkyně (1967), za divadelní role za rok 1968 Státní cena Klementa Gottwalda (1969), za herecký výkon v televizní inscenaci NĚŽNÉ HRY Prémie Českého literárního fondu (1992), za přednes poezie poděbradská Křišťálová růže (1992), Cena Senior Prix (1993), za celoživotní mistrovství v dabingu Cena Františka Filipovského (1995), za celoživotní mistrovství v činohře Cena Thálie (1996), z rukou prezidenta Václava Havla Medaile „Za zásluhy“ II. stupně (2001), za výkon ve hře „Popel a pálenka“ Cena „Divadelních novin“ (2001), Medaile Josefa Hlávky (2001) a za vedlejší ženský herecký výkon ve filmu ŽELARY byla nominována na Českého lva (2003).
Neopomenutelná je taktéž její mnohaletá pedagogická práce na pražské Státní konzervatoři i na DAMU. Její herecký profil od Zuzany Sílové je zachycen také ve sborníku „DISK a generace 1945: O Jaroslavě Adamové a Jaromíru Pleskotovi“ (2006). Občanským jménem se jmenovala Jaroslava Albertová. Toto jméno získala po sňatku s nakladatelem PhDr. Juliem Albertem, s nímž měla dva syny Marka a Julia.
Jejím bratrancem byl zpěvák Richard Adam (*1930). Po úraze v roce 2010 musela ukončit uměleckou činnost a nakonec dožila v Chittussiho LDN. Jaroslava Adamová zemřela 16. června 2012 v Praze ve věku osmdesáti sedmi let.
Jaroslav "krib" Lopour
