Hráč

OMG. Robert Altman, bouřlivák z Továrny na sny, dokázal, že Oliver Stone není jedinou černou ovcí - Altman před dvaceti lety dokázal tak elegantně vyfuckovat celý Hollywood (obzvláště všechny ty naivní scénáristy), že se o tom mnoha dalším "hráčům" a rádoby buřičům bude zdát ještě dlouho. Atmosféru má Altmanův Hráč ne nepodobnou filmům Davida Lynche, ale funkční a v tradiční zápletkovém schématu nemusí zbytečně masturbovat nad tajemnem. Nemluvě o tom, jak krásně film vypadá - inspirace pro PT Andersona? 85 % (24.12.2012)

Satirická kritika Hollywoodu plná odkazů na slavné filmy (namátkou třeba M nebo Freaks) a obsazená mnoha slavnými herci, kteří zde někdy mají i jenom malý štěk (třeba ta úžasná role Julie Roberts a Bruce Willise, která do celého poselství filmu úplně nádherně zapadá). Navíc je to většinou chytře napsané a první polovina mě i docela zaujala. Strašně bych chtěl dát víc, ale bohužel to na vyšší hodnocení nevidím. V druhé polovině to začne ztrácet dech, děj mě bůhvíjak neoslovil a ačkoli je zde pár skvělých scén (třeba ta úvodní se mi líbila), ani tak z toho filmu nemám nějaké silnější dojmy. Rád jsem to viděl, má to co říct, ale zas tak mě to nenadchlo. Možná je chyba, že jsem čekal něco ve stylu Americké noci, přičemž tohle s ní má společné snad jen filmařské zákulisí, tudíž jsem byl trochu zklamán. Třeba Hráče docením někdy v budoucnu po druhém zhlédnutí, možná taky ne, protože se tu opět projevuje, že Altman nemá moc cit pro tempo, ale prozatím to na víc lepší 3* nevidím. (05.03.2021)

Nesmírně vtahující satirický neo-noir a zřejmě to nejupřímnější zrcadlo, jaké kdy Hollywood sám sobě nastavil. Nehorázně úžasná je už úvodní osmiminutovka na jeden záběr, kdy se nám před očima jednak zhmotňuje filmové studio s důrazem na představování nových scénářů před producentem, jednak se začíná pomalu odvíjet příběh kolem výhružných dopisů, jednak se otevřeně naráží na slavné dlouhé záběry v dějinách filmu - jen tím se okamžitě stanovuje tempo a tematický rozsah celého filmu. Je to jako typicky nehollywoodský příběh, bloudící zdánlivě nesouvisejícími uličkami a dávající na odiv vlastní sebeuvědomělost, a zároveň jako klasický love-letter filmovému průmyslu, v jehož pokrytectví se skrývá nevysvětlitelná vášeň. Závěr se dá interpretovat různě a rozhodně má daleko ke standardně uzavřenému rámci - záměry Altmana a Tolkina ovšem naplňuje bezpochyby dokonale a hlavně cinefilům přináší podobné ironické uspokojení, jaké v emocionální formě nabídl Wilderův Sunset Boulevard. 90% (30.11.2020)

Ach, ty zpropadené, zaručeně hollywoodské konce ... Nic je neohrozí, prosadí si svou navzdory tomu, že kupříkladu vázne doprava - počítají se všemi možnými i nemožnými komplikacemi. Zpočátku vznikne trochu neladný chaos, neboť není vůbec lehké zorientovat se v nadměrném množství postav a rozeznat, co je důležité - ale když se příběh ustálí a rozehraje po všech stránkách zajímavou zápletku, v podstatě není nač si stěžovat ... za neobyčejně drzou a výsměšnou pointu musím přihodit čtvrtou *. (27.03.2012)

Já v tom tu sžíravou satiru ani při opakovaném zhlédnutí po letech ne- a nevidím, spíš jen poloobdivné kolegiální pošťuchování a malinko samožernou snahu oslnit bez debat virtuózním řemeslem, citačními orgiemi, záplavou hvězd a scénářem zkonstruovaným tak promyšleně, až místy ztrácí dramatický tah, zato ovšem dává divákovi spoustu možností, jak se rozplývat nad vlastním rozhledem a intelektem – takový sofistikovanější midcultíček. Podvakráte jsem se lehce pobavil a tu a tam uznale pokýval hlavou, potřetí už si pustím leda tak úvodní záběr. (15.01.2019)