Nejmladší z rodu Hamrů

Takovýchto vzorových družstev bylo v celém Československu jako šafránu a pracovní jednotka po sloučení družstev do větších celků se na prahu 60. let pohybovala kolem 10–15 Kčs, o 25 Kčs si mohli mnozí družstevníci nechat jen zdát. Počátek 50. let a následná druhá vlna kolektivizace v jejich druhé polovině je v seriálu vykreslena do značné míry nekonfliktně, neboť se opomíjejí některé důležité momenty, které byly pro zdárný průběh združstevnění vesnice klíčové: předně to byl neustálý nátlak činovníků z ONV a MNV na drobné rolníky, aby do JZD vstoupili, dále to byly také neúměrně vysoké povinné dodávky, které museli drobní zemědělci státu odvádět, družstevníci je měli totiž daleko nižší. Nebylo výjimkou, že rolníkům byla úroda často zabavována, pokud neměli dodávky splněny, takže mnozí z nich se ocitli na pokraji bídy, a navíc jim byly vyměřeny ještě vysoké pokuty (v řádech desetitisíců korun, což při průměrné mzdě kolem 1000 Kčs na počátku 50. let nebyl taky žádný med). Při scelování pozemků dostávali rolníci náhradou půdu o nižší bonitě a na špatně přístupných místech, takže bez mechanizace ji nebyli schopni ani řádně obdělávat. Když už jsme u té mechanizace, pokud měli střední či větší rolníci nějaké stroje, byly jim bez náhrady už na začátku 50. let zabaveny pro potřeby nově vznikajících strojních a traktorových stanic (STS). Protože se do družstev nikdo nehrnul a MNV disponovaly půdou z poválečné revize pozemkové reformy, kterou neměl kdo obhospodařovat, přidělovaly ji drobným zemědělcům do tzv. nuceného pachtu, takže zemědělcům vzrostla výměra půdy, a zvýšily se jim tedy i povinné dodávky, které byly pro mnohé z nich opět decimační. Pokud chtěl zemědělec darovat půdu státu, nebyla tato nabídka začasté přijímána a bylo mu doporučeno, aby s ní vstoupil do družstva – ta se totiž po celá 50. a ještě i v první polovině let 60. potýkala s naprostým nedostatkem pracovních sil, a to zejména z řad mladých lidí. Není proto divu, že nakonec mnozí rezignovali a do JZD vstoupili. O kulacích a jejich vysídlování se taky mnoho nedozvíme, a pokud je přece jen poukázáno v seriálu na některé stinné stránky kolektivizace, jedná se vždy o selhání či chybu jedince, nikoliv systému jako takového. Odhlédnu-li od výše řečeného, nemá seriál s historickou skutečností příliš společného, ale dějiny píší vítězové, takže se není příliš čemu divit. Nicméně řemeslně je seriál zvládnut dobře, pan Dietl psát uměl, ne nadarmo si získal přezdívku Jirásek socialismu, protože se dovedl rozmáchnout k velkým historickým freskám. I proto mé celkové hodnocení je víceméně shovívavé, hodnotím fikční svět, který vytvořil, nikoliv překreslenou historickou realitu, kterou se snažil divákům indoktrinovat. (13.07.2017)

První spolupráce Evži Sokolovského a Jardy Dietla! Máma Hamrová, dominantní hlava rodiny, zavelí a jede se konfiskovat do pohraničí. Zde jsme svědky toho, jak to s národem myslí dobře jenom komunisti a jak k nim má nejmladší Hamr blíž a blíž. Ostatní politické strany jen politikaří, pánbíčkáři jsou pokrytečtí, sedláci keťasí a hospoda je plná kritických řečí. Obhajoba kolektivizace, družstev je vystavěna na jeho úhlu pohledu a opozici matky (velké dílo pro všechny X moje!). Oproti dřívějším budovatelským dílům je zde snaha o zobrazení kolektivizace jako komplikovaného procesu, který přináší i sporné momenty (např. plačící matka lehající si do cesty traktoru při rozorávání mezí). Když se Honzík stane předsedou JZD a zadaří se mu, vyslouží si na konci šestého dílu několikaminutový potlesk. Družstvo je pro něj vždy na prvním místě, i osobní život jde stranou a ani na ženění není čas. Ale do strany konečně vstoupí! I VŠ dokončí (promoce – opět obří potlesk) a pak se konečně poprvé ožení. Nové výzvy, pořád „pařez“, ale paní Věra mu uteče zpátky do Prahy. Rok 1968 je „překryt“ smrtí matky, ale díla minulého se i přes „agitaci chrapounů“ nezříká („být s velkou myšlenkou v časech dobrých i zlých“). Nakonec návrat femme fatale Marie a otevřený, už normalizační, happy end. Tento seriál vnímám jako mnohem „nebezpečnější“ než pozdější normalizační díla, protože je poměrně sofistikovaně vystavěný a propaganda zde není často explicitní (i v některých komentářích kolem se můžete dočíst, že jej uživatelé nepovažují za agitku). Přerod Hamra v komunistu se jeví jako organický proces, jako nevyhnutelný dějinný vývoj a černobílá kamera nám dodává na pocitu, že sledujeme objektivní historický film. Diváci bez hlubších historických znalostí ho tak skutečně mohou brát a na jeho základě si utvářet mylné obrazy o tehdejší době a událostech. (01.05.2020)

Ach ten Dietl, ten to vážně uměl vystavět. No nebudu vám mazat huby medem ani jinými ne tolik příjemnými věcmi, je to telenovela z prostředí budovatelského venkova. Během let plynoucí příběh Honzíka, nejmladšího synka z rodiny Hamrů, od krušných poválečných počátků až po skoro šťastné zítřky, útrapy lásky, intriky sousedů, hamižná rodina, agitačka za stranu... ale ty scény, to je báseň. Dietlova síla je v charakterech a Sokolovský odvedl někdy až obdivuhodnou práci při jejich interakci. Hlavní hrdina je inteligentní charakter s kapitalistickými vlohami, který, ač má své chyby, vždy zůstává lidský. Ideální soudruh. Tenhle seriál se strašně příjemně sleduje, že člověk si tu místy až naivnost neuvědomí. Výborná oddychová zábava z dob, kdy zápletky a dialogy ještě nebyly jako bla bla bla, i když se jen blábolí... (30.12.2013)

Normalizacni pohled na zakladani druzstev v povalecnem Ceskoslovensku co se snazil opravit "skody" napachane napriklad Jasneho Vsemi dobrymi rodaky (http://www.csfd.cz/film/4786-vsichni-dobri-rodaci/?text=146623), Cestou hlubokym lesem (http://www.csfd.cz/film/198718-cesta-hlubokym-lesem/) a uvolnenymi sedesatymi lety vseobecne. Kolektivizace ceskeho venkova je tu ukazovana podobne jako v podstatne starsich sovetskych a ceskych filmech (stari proti mladym idealistum, bohati chamtivi sedlaci proti chudym rolnikum, verici proti pokrokovym ateistum), jenom o neco min viditelne cernobile. Jinak je to ideologicky navrat do doby pred Prazskym jarem se vsim vsudy. Hlavnim hrdinou je jako obvykle spravnacky vizionarsky rolnik a nasledne funkcionar s dusi Mirka Dusina, v tomhle pripade hrany Jaroslavem Satoranskym. (06.05.2010)

K tomuto seriálu mám osobní vztah, protože jsem zemědělec rodem i původním povoláním. Kdyby nebyl situován do pohraničí a neměl tak optimistický konec, řekla bych že se pan Dietl s naší rodinou znal. Uvádím to proto, že příběh byl napsán se znalostí lidských osudů, doby i prostředí, v němž se odehrával. Važme si ho, protože podobný už nebude nikdy natočen o pokračování nemluvě, protože zemědělský stav udělal po roce 1989 krok zpět. Není o kom točit, protože těch pár prosperujících farmářů a chovatelů koz nikoho nezajímá, jedině snad reality show „Farmář hledá ženu“. Škoda jen, že je černobílý a televize ho nevysílá. Ještě mi napadá nikdy nezodpovězená otázka, která byla v souvislosti s tímto seriálem nejčastěji kladena panu Dietlovi - „Čí je to dítě?“ (13.08.2011)