Životy těch druhých

Po mírnějším rozjezdu se najednou vynořil další ze skvostů německé kinematografie. Drama o tajné policii Stasi v bývalém NDR s jejími praktikami, kde se jim rozhodně nehodil nikdo, kdo by náhodou začal používat své svědomí a chtěl se stát trochu lepší lidskou bytostí. Z celého filmu mám vyjímečně velmi dobrý pocit i přes jeho pomalejší tempo a delší stopáž. Roli Gerda Wieslera zahrál Ulrich Mühe skvěle a i když toho moc nenamluvil, tak jeho oči a mírná mimika mluvily a já věděla co a to osobně považuji za bravurní herecký výkon. Vynikající atmosféra podpořená dobrou kamerou a hudbou ještě víc umocnila můj intenzivní zážitek z filmu. Ve výsledku je u mně absolutní spokojenost pouze s jedním malým obláčkem kolem jedné smrti a trochu nereálného konce, který mě ale emotivně dostal. (26.01.2013)

Jeden z 500 největších filmů všech dob časopisu Empire. Celosvětově divácky úspěšný film. Stejně silný, krásný a trpký snímek jako Kolja. Přerod kovaného tajného policisty v účastného člověka, lidské tragédie ústící v sebevraždy, přerod režimního spisovatele v disidenta - tomuhle uchvacujícímu filmu můžu dát jedině plné hodnocení. Trailer: http://www.csfd.cz/film/222173-zivoty-tech-druhych-leben-der-anderen-das/videa/ (20.09.2009)

Florian Henckel von Donnersmarck, muž, kterému bylo v době pádu Berlínské zdi pouhých 16 let, ale přesto dokázal natočit jeden z nejlepších snímků o praktikách a všudypřítomné podezřívavosti tehdejší vlády. Ačkoliv jsem se narodil ve stejný rok, kdy se u nás konala Sametová revoluce, tak jsem zarytě přesvědčen, že takhle to tenkrát opravdu probíhalo a jedním dechem dodávám, že se mi z toho zvedal při sledování tohoto filmu žaludek!! Opravdu nechápu jak někdo může volit komunisty a říkat, že tenkrát jsme měli vše, co jsme k životu potřebovali, ale tito lidé asi nepotřebují k životu to základní - lidskou svobodu, svobodu pojevu, říct si v hospodě nahlas, že tahle vláda nestojí ani za zlámanou grešli, že tenhle politik by měl složit funkci či jakýkoliv vtip týkající se režimu, politiky apod. Jelikož jsem tu dobu nezažil, tak nevím jak to probíhalo, ale už jen při představě "Drž hubu a krok" mne polývá studený pot. Další před kým smekám je Ulrich Mühe. Jeho výkon, který podal v roli Wielesra, je fascinující, i když za celý film prakticky nezmění mimiku, tak z jeho tváře vyčtete ony pocity, které prožívá. S čistým svědomím a zcela poprávu mohu říci, že se jedná o jeden z nejlepších evropských snímků posledních let a Oscar je udělen naprosto poprávu....... (03.11.2008)

Ono mi to ze začátku nepřišlo jako nic zvláštního, obvyklý film o období normalizace. Ovšem pak se v agentovi Stasi probudila jiskřička lidskosti, film začal nabírat na obrátkách a přiznám se, že při závěrečné scéně mi tekly slzy. Je neuvěřitelné, jak skvěle dokázal Ulrich Mühe s jedním výrazem ve tváři zahrát tak dobře všechny ty pocity, které se v něm praly. A pak že v Německu neumí točit dobré filmy, tenhle si Oscara plným právem zasloužil. (31.07.2007)

Muselo to být nadpozemsky krásné, když se odposloucháváním cizích rozhovorů chránil socialismus před vnějším i vnitřním nepřítelem státu. Ale kpt. Weisler si jednou dovolil zapochybovat o svém poslání a zapřemýšlet o tom, v jaké formě to, co mu pošeptaly štěnice do ouška, zanést na řádně očíslovaný list papíru. Většina podobných "vyrovnání se s minulostí" má v sobě asi tolik pravdy, jako já zlata v srdci, ale tohle se mimořádně povedlo. Byl jsem ušetřen tradičního ohlupujícího škatulkování, tedy komunista = svině a disident = ztělesnění ctnosti, a místo toho mi byl naservírován vynikající příběh o lidskosti. Pokud si však někdo myslí, že praktiky použité v tomto snímku se dnes běžně nepoužívají, tak mu poníženě gratuluji k jeho naivitě. (31.01.2012)

Navzdory srdceryvnému zakončení, které je ale tak trochu divácky podbízivé, si myslím, že nejlepší na filmu je expozice, neboť ta dokázala hned od počátku stanovit osnovy a vlastně i naplnit smysl snímku - vyobrazila tíživou atmosféru, utrpení běžných lidí a vychytralost a krutost STASI ve vší věrohodnosti i působivosti. V porovnání s tím pak ono "velké" poselství o lidství koncentrované v obratu jednoho ze stěžejních STASI agentů, vidím spíš jako krokem zpět. Není to nic, nad čím by si intelektuálové umývali ruce, ale jde spíš o to, že v konečném důsledku to vypadá, jakoby filmu "šlo jen o to jedno", neboť po ukončení expozice už se nesoustředí na nic jiného, než na hodného agenta, který přihmouří oko nad "zlobivým" umělcem... Někdo si to pak může vysvětlovat jako zdlouhavost a nudu, jiný jako nedostatečné objasnění okolností či motivace a mě od každého trochu... 7/10 (15.06.2010)

Další případ, kdy síla námětu táhne celý film. Tady to ale není tak jednoznačný úspěch. Chyběla mi pořádná gradace a skutečné navození atmosféry. Bylo to neustále odtažité a já se s jedinou z postav nedokázal úplně sžít, což u filmu založeného na osobní tísni rozhodně je problém. Až moc velká sázka na jistotu s tíživým tématem blízkým německému (a ostatně i našemu) národu je očividná. Takové Ucho dokázalo ve dvou lidech a přímo v roce 1968 navodit mnohem přesvědčivější atmosféru. (02.05.2010)

Filmy o zlejch komunistech jsou na čsfd vždycky dost nadhodnocený a tady se to opět potvrzuje. Neni to špatnej film, ale že se to nachází někde okolo 200. místa v žebříčku nejlepších filmů všech dob, moc nechápu. Asi tak první hodina se mi líbila hodně, ale jak přibejvaj další minuty, začínal jsem se u toho chvílema nudit. Další problém byl v tom, že mi nějak nesedla ta náhlá proměna toho fízla. Celou dobu vypadá, že je to ten nejoddanější člen Stasi a komunista tělem i duší, ale najednou otočí o 180° a začne sledovaný osobě pomáhat. Proč ta náhlá změna? Nevim, z filmu jsem to nepochopil. Dlouho jsem byl na vážkách, jestli dát 3 nebo 4 hvězdy, ale úplně dementní konec to rozhodnul. A ještě nesmim zapomenout na tu nesmyslnou chybu, kdy zvenku natáčej Volvo 260 a záběry z interiéru byly natočený v nějakym modernim Mercedesu. Prostě hrůza... (07.05.2013)

Naprosto strhující, místy komické a na konci úžasně dojemné a při tom ani ne moc kýčovité. Úžasně civilní film, místy lehce televizní, 5 přesto jasných. (26.11.2007)

I když můžu s čistým svědomím říct, že nevyhledávám německé filmy a nemám v kinematografii, této části země příliš přehled, Das Leben der Andersen jsem měl delší dobu v hledáčku. Film nezklamal a z jeho vysokým hodnocením na internetových databázích stoprocentně souhlasím. Atmosféra v Berlíně před pádem zdi je velice dobře ztvárněna, odposlechy, štěnice, slizcí členové štábu. To vše v hojné dávce, reálně podané, naleznete právě v tomto filmu. 10/10* (23.12.2009)

Velký potenciál příběhu nebyl úplně využit. Především akce Mercedes a skrýš v bytě mohly divákovi pořádně zabrnkat na nervy. Bohužel nestalo se a film nenabízí skoro žádné překvapení. Kdyby první hodina byla podána pouze ze strany umělců a až poté by se ukázalo, že tajná policie zřejmě odposlouchává byt, tak by to mělo určitě větší grády. (16.11.2010)

(1001) "Nein, es ist für mich." ♥♥♥ Snažím se přijít na to, jestli bych tento film obdivovala až tak moc, jak ho obdivuji teď, kdyby v něm hlavní part nehrály největší a nejemotivnější oči v dějinách vesmíru, tzn. oči Ulricha Müheho. Film je chladný a odtažitý, ale při pohledu z dálky to vypadá jako přesnost a suverénnost. Když se k tomu přidá tiché vnitřní burácení hlavních herců v čele právě s ultimátně charismatickým Mühem, tak mě nenapadá nic, co bych filmu vyčetla nebo co bych si v ideálním světě představovala jinak. Je to typický "oscarový" (a tím automaticky doslovný) film, ale zároveň má i některé pohádkové kvality a konečně i povznášející vyznění, takže brečím a díky a budiž vám země lehká, pane Mühe. (16.08.2017)

Životy těch druhých pro mě znamenaly silný emoční zážitek a představují pro mě dosavadní vrchol v oblasti reflektování komunistické minulosti střední Evropy. Pokud to srovnám s tématicky shodným českým snímkem Kawasakiho růže, pak Hřebejkův film, pokud jde o pochopení tématu a kvalitu zpracování i přístup k realitě, výrazně pokulhává. Jeho film nepřekročí české hranice a účast na několika festivalech, kdežto Donnersmarckův majstrštyk je dostatečně mezinárodně a mezikulturně srozumitelný do té míry, že zprostředkuje poznání o komunistické diktatuře v celosvětovém měřítku. A to skutečně nemám u Životů těch druhých ani v nejmenších pocit, že byl natáčen s oscarovými ambicemi. V případě tohoto dramatu není podstatné, jestli se takový příběh opravdu odehrál, protože příběh důstojníka Stasi slouží režisérovi k odhalení mechanismů státního dozoru a manipulace s občany a zároveň v obecné rovině pojednává o morálce, což je nadčasové a univerzální téma. Je spousta skvělých scén, kde se v detailech jasně střetává pokušení moci a svár mezi morálními hodnotami a realitou režimu. Např. scéna ve výtahu, kde se vyšetřovatel setká s malým chlapečkem. "Ty děláš u Stasi, strýčku?" - "Vždyť ani nevíš, co to je." - "Tatínek říká, že tam zločinci zavírají slušné lidi." - "A jak se jmenuje?" - "Kdo?" - "No přece ten balón, co držíš v ruce." Film je svým způsobem geniální tím, jak je minimalistický, a umožňuje tak divákovi rozdílné interpretace motivů a jednání filmových postav. Jeden z četných mýtů ve vztahu k té době rozděluje populaci na my a oni a démonizuje příslušníky tajné policie a represivních složek. Potíž je v tom, že se ve skutečnosti od ostatní populace nijak podstatně nelišili. Znal jsem jednoho estébáka a nutno přiznat, že bych s ním dovolenou trávit nechtěl, jenže ve svých povoláních a v běžném životě jsem se poznal s lidmi, kteří měli hodnotový řebříček podstatně deformovanější, jen se naštěstí nikdy k podobnému povolání nedostali. On ten důstojník Stasi měl už před oním filmovým zlomem nějaký hodnotový žebříček, který sice neodpovídal tomu, s čím bychom se ztotožnili, ale určitě sám sebe nepovažoval za nemorální zrůdu. Jen se jednou dopustil něčeho, co nebylo v souladu s jeho služebními povinnostmi, a pak už vlastně z nastoupené cesty nebylo úniku. A jeho povaha se tím zlomem v jeho životě nijak zásadně nezměnila. Celkový dojem za výborně zrežírovaný a bezchybně zahraný emotivní film: 100 %. (19.11.2010)

Dost se mi to líbilo. Jak po technické stránce (výborná kamera, hudba), tak po obsahové (silný příběh). Jediný problém filmu pro mě (i pro ostatní uživatele soudě dle jejich reakcí) bude kromě krapet natáhlého konce (to "věnování" mi nevadí) nevyrovnaná postava Wieslera. Jeho diskutabilní chování a proměny. Jenže já v tom neviděl nějaké super probuzení svědomí či záchvat lidskosti, morálky, cti nebo já nevím čeho, jako hlavního hybatele bych tu označil lásku (pokud to není moc silné slovo) ke Christě. Ta přece spustila protichůdné jednání jinak své práci oddaného chlapa (co ostatně jiného než ženská). To, že se to vyvinulo a dopadlo krapet jinak než on sám chtěl, byla prostě smutná ironie. Vlastně docela hořký paradox, včetně těch díků od nepravé osoby. Silné 4*; nevím sice, jestli tenhle film má přímo na Oscara, ale když ho dám do srovnání s Faunovým labyrintem a Volverem, tj. filmy, které byly uvedeny jako jeho protikandidáti v tomto roce (cituju zajímavosti), tak bych ho určitě přiklepl Životům. A jeden vtip na závěr (i když to co přišlo po něm bylo krapet z černějšího soudku): "Honecker, soudruh generální tajemník se dívá na slunce a říká: Dobré ráno milé Slunce. A Slunce odpoví: Dobré ráno milý Erichu. V poledne se Erich znovu podívá ven a říká: Dobrý den milé Slunce. A Slunce říká: Dobrý den milý Erichu. Večer po práci přijde Honecker zase k oknu a říká: Dobrý večer milé Slunce. Ale Slunce mu neodpovídá. Tak říká znova: Dobrý večer, milé Slunce. Co se děje? A Slunce mu odpoví: Teď mi už polib prdel, jsem na západě." (24.08.2011)

|| Scenár: Florian Henckel von Donnersmarck | Hudba: Stephane Moucha, Gabriel Yared | Produkcia: Max Wiedemann, Quirin Berg, Dirk Hamm | Distribúcia: Buena Vista Pictures | Štúdio: Wiedemann & Berg, Bayerischer Rundfunk, ARTE, Creado Films | Rozpočet: 2 milióny $ | Tržby: 77,356,942 $ || (19.09.2011)

Mám dojem, že pán režisér (ktorého meno je tak dlhé, že ho ani nejdem písať, lebo by ste tento komentár určite nedočítali do konca) ani len netušil, aký skvost momentálne natáča. Pretože nechápem, ako môže režisérsky debutant na poli celovečerných filmov, ktoré si navyše od začiatku viditeľne každou minútou kráčajú po oscarové ocenenie, ukočírovať tak skvelých hercov, spracovať takýto jedinečný scenár a navyše nabudiť tak pôsobivú atmosféru, s takým kľudom, pokorou a istotou, akú mal na režisérskej stoličke práve Florian Henckel von Donnersmarck. Nevšedný zážitok. 95%. (05.10.2009)

Jest to Orwellovo 1984, vykrouženo spirálami skvostné německé logiky. Danse macabre. Totentanz - Totalitätentanz. Memento mori. *** A ještě něco víc. Třeba to, že lidé se možná nemění, ale jak sami sebe ve vypjatých situacích, kdy se na chvíli omylem či přemožením přestanou hlídat, odhalují. A jak teprve za běhu času a v kolizích zjišťují, kým vlastně v jádru jsou, tak vlastně jako by se měnili, že? A třeba také, co je a co není zrada, a na kom. (Pod košatým kaštanem prodali jsme se navzájem.) Takové a další každodenní otázky tisknoucí se do rohů preparačních sklíček v utajených mikroskopech pod rafinovaným tlakem laboratorního socialistického režimu. *** Jemná, citlivá, civilní kamera, právě takové herectví, takže i osudové zvraty se přijímají bez hnutí brvou, s vědomím, že co je člověku nachystáno, se mu i dostane, ano, ano, i tomu dobrému. A že dobré konce stejně jako dobří lidé výjimečně existují, byť nejsou na první pohled zjevné, či zjevní, a objedou se téměř vždy bez aplausu. *** Plus: Pozoru hodným pandánem k tomuto filmu jsou Pouta Radima Špačka. *~ (13.09.2017)

Systém promítnutý do sentimentu jednoho muže. Na každém pak záleží, nakolik dokáže sdílet jeho pocity a vlastně i soudy. V mém případě trochu chybí ono "odkud" a naopak přebývala zbytečná poslední tečka v podobě sonáty. Ale i tak je ve filmu pár skutečně uhrančivých momentů (kantýna, výslech), které dávají pocítit systém doslova na vlastní kůži. Závidím Němcům tenhle film. (14.05.2007)

Dle propagačních plakátů jsem očekával gigantický herecký výkon Ulricha Müheho, který ostatní složky nechá daleko za sebou. Nakonec jsem, naštěstí, dostal něco úplně jiného. Ulrich Mühe je sice vynikající, ale ostatní herci rovněž, navíc film oplývá opravdu silným příběhem. Padlo tady několik úvah nad tím, zda se může chladnokrevný stroj na rozkazy změnit v srdcem a rozumem ovládaného člověka, já říkám - proč ne? Gerd Wiesler je samotář, kterého dokáže uspokojit pouze objednaná nevzhedná děvka a jeho práce. Nic jiného v životě nepoznal, lidi, které vyslíchá zná jen plakátově, stejně tak své posluchače na univerzitě. Při odposleších neosobně slýchá jen politické úvahy na stále stejná témata. Až nyní se dostal k odposlechu dvou lidí, kteří jsou spolu šťastni a on si uvědomuje, co všechno ztratil. Tak, to jsem se rozepsal o hlavním hrdinovi hodně ze široka, zbytek vezmu stručně. Ve filmu totiž nekulhá jediná složka. Od zručné režie (má moc dlouhé jméno, nebudu opisovat :-)), vynikajícího scénáře, výborných herců k pečlivě napsaným postavám. V porovnání se skvělými a příběhově podobnými tuzemskými Pouty jsou "Životy těch druhých" možná méně depresivní, ale zároveň propracovanější, dějovější a silnější. Závěr je sice trochu hrou na Hollywood, ale síle a uvěřitelnosti příběhu to nikterak neublíží. 90%. (01.10.2011)

V komentároch sa obdivuje nemecká dôslednosť v konaní východonemeckej tajnej služby a častá je i výhrada o. nedôveryhodne ukázanom obrátení Šavla v Pavla (z biblického obratu pôvodného lovcu kresťanov Saula na oddaného kresťana Pavla vplyvom videnia). Ani jedna z téz úplne nesedí. Prvú vyvracia renomovaný celosvetový magazín, ktorý desaťročia pravidelne hodnotí výkonnosť tajných služieb. Komunistická ŠtB v ČSSR obsadzovala pravidelne v špionážnom rebríčku celosvetovo druhé miesto (za sovietskou KGB). Takže nemecká dôslednosť bledne a pravidelne bledla v porovnaní s česko-slovenským špicľovaním. Tézu o nevierohodnosti obrátenia vyvracia prvá - STASI zrejme mala, vzhľadom k jej mamutiemu rozsahu v sebe viac čiernych oviec, než bolo zdravé. A aj preto nebola top. Kvantita totiž automaticky nezaručuje kvalitu. A obrat nemusí zapríčiniť len zamilovanie sa do sledovaného objektu. Všeobecne film poskytuje pomerne presný a príbehom divácky pútavý obraz boľševického špicľovania. Na koho si tajní zasadli, mal po chlebe. Napriek zádrhom v systéme. Presne toto je ukázané: dramatik mal síce "strážneho anjela", no šťastie nepriniesol. (12.12.2020)