My děti ze stanice Zoo

Informace o kvalitě knihy se u nás na konci základky rozšířila jako AIDS v Subsaharské Africe. Nechtěla jsem se zrovna pouštět do detailní konfese narkomanky plnou detailních popisu sexuálních aktivit dětí - mladších než já tehdy. To byla drsná představa. Ovšem to jsem netušila, o co bude drsnější knížka. Přímo masakr. Literární předloha sází spíš na prostý popis bez příkras, film nabídne oživlé pasáže a rozhodně si nebere servítky. Naturalistické jak sviň. Když si Christiane jednu šlehne, stydlivé odvrácení čočky kamery se nekoná. Ve scéně, kdy naprosto zoufale hledá v metru Babs, protože nutně potřebuje další dávku, je vidět, kolik let jí drogy přidaly na těle i duši. Připadalo mi pak, jako kdyby nebyla aktérkou něžného milování ze začátku filmu, už byla prostě v jiné dimenzi. Nelituju přečtení (to byla záležitost „lehnout, číst, spát, číst, číst, číst a rychle dočíst“) ani zhlédnutí filmu. A ani těch 2 euro, které jsem v Berlíně utratila, abych se zajela podívat na Bahnhof Zoo (i dnes depresivní plac), místo abych smejčila po obchodech. Lituju těch, kteří podlehnou. A když jsem ve filmu na diskotéce viděla jednoho chlapce, nahlas jsem vykřikla: „Detlev“. A byl to on! Tvůrci se naprosto trefili do zevnějšku a charakteru z knihy a já už jen tiše sledovala, jak se smutný příběh z neutěšeného Gropiusstadtu mění v nejednu životní tragédii. Morgen entziehe ich. (21.06.2008)

.„Chtěla jsem vědět jaký to je“. Autobiografický příběh čtrnáctileté narkomanky ze Západního Berlína, který je u nás známější spíš ve své knižní podobě. A kniha byla podle mě i mnohem lepší (asi by se spíš hodilo slovo drsnější nebo působivější ). Přesto je tahle doslova šokující předloha ( i přes značné zkrácení) zfilmována s veškerou tou hrůzou a hnusem jakým svět drog je. Příběh naivní dívenky, která chtěla udělat dojem na kluka a zapadnout do party, aby se z ní stala zoufalá, bolavá bytost věčně štvaná potřebou sehnat něco než přijde další absťák „Jenom jedinkrát.- To říkají všichni“. Pro K212: Film vysílala Česká televize, konkrétně ČT2. (27.04.2006)

Čakala som lepšie pretavenie knihy do filmu, od polovičky to bolo ale lepšie. Je mi jasné, že do filmu sa nedá dať všetko, ale niektoré dôležité časti a vysvetlenia z knihy mi tam chýbali. Je smutné, čo prežila Christiane, smutné, že hodnú chvíľu trvalo, kým sa z toho vyhrabala, a ešte smutnejšie, že sa z toho nikdy nedostala, pretože sama nechcela a život s drogami ju baví. Muzika parádna. (02.09.2015)

Byť za syrovostí a špínou knižní předlohy film poněkud zaostává, i tak se jedná stále o silnou výpověď ze světa drog. Jak snadno se stát závislým, jak marné je ujišťování se, že mám vše pod kontrolou. Propad mezi prostituty a prostitutky, mezi narkomany, kteří se stávají jedinými kamarády a kteří pomohou člověku jen v tom, aby nepřestal. Parta, kde se začíná tripem a končí háčkem do žíly. Prodávání se ještě v době, než se objevila hrůzovláda AIDS. Získání peněz na drogu za každou cestu. Chválím masky, kdy hlavní postavy doslova chátrají před očima. Hvězda navíc za exceletního Bowieho, jehož Heroes dodávají filmu správné grády. Dnes by film natočili jistě svižněji (asi jako Trainspotting), ale pomalejší pasáže dodávají na naléhavosti a vytváří prostor pro přemýšlení. Skutečná Christiane F. ( Felscherinowová) se sice nakonec ze závislosti dostala, avšak zůstala poznamenaná na celý život. Ve 33 letech porodila syna Philipa, avšak po 12 letech jí byl odebrán. Dnes, na prahu padesátky, k němu hledá cestu zpátky. Je však slabá a nemocná. A vychází jí nová kniha - Můj druhý život. (17.10.2013)

Prakticky každá ekonomicky vyspělá země si prošla menší či větší epidemií drogové závislosti a stejně tak i vlnou reflexe drogové scény prostřednictvím umělecké sféry. Dětská drogová závislost a prostituce patřily v konzervativním měšťáckém prostředí Německa 70. let ke společenským tabu a když se pokusili dva reportéři zveřejnit rozsáhlý materiál v podobě šokující otevřené zpovědi mladičké prostitutky, tvrdě narazili a nemohli najít vydavatele. Když se přece jen povedlo knihu vydat, stal se z ní neuvěřitelný bestseller, který ovlivnil společenskou atmosféru, a z Christiany rázem udělal celebritu. Její literární zpověď končí nadějně odjezdem k babičce na venkov, pryč z drogami zamořeného Berlína. Následný život byl ale dokladem rčení, že jednou feťák - celý život feťák, v té lepší variantě momentálně abstinující. Christiane byla neřízená střela podobná naší Terezce Pergnerové. Vznik filmu byl nevyhnutelný, naštěstí byla jeho výrobě věnována taková pozornost, že nedošlo k velkému zklamání. Obsazení odpovídá představám, jaké jsem si o knižních hrdinech vytvořil. Film spoléhá na sílu obrazu, chybí zachycení Christianiných myšlenek a duševních pochodů, které se daly vyřešit vnitřním hlasem hrdinky. Film, to dá rozum, nemůže obsáhnout všechny situace známé z knihy, ale to důležité dokáže vyhmátnout přesně. My děti ze stanice Zoo je jedním z nejzásadnějších a nejtragičtějších feťáckých příběhů 20. století. Celkový dojem: 90 %. (17.10.2013)