Serge Gainsbourg: Heroický život

Když vám obal dvd říká, že proti Gainsbourgovi "jsou všichni pověstní rebelové 20. století jen vzteklé děti", čekáte, že film bude stejný jako jeho protagonista. Houby. Nejen že je snímek zmatený, a aby se v příběhu člověk vyznal, musí aspoň něco o Gainsbourgovi vědět, takže žádný na sledování příjemný film o hudebníkovi, jako třeba byla Edith Piaf, ale také proklamované provokatérství tam jaksi chybí. Gainsbourg je tu sukničkář, který už v dětství rád koukal po dekoltech starších slečen. Nic víc. Díváte se na film a říkáte si: Jestli tohle je rebelie, tak pak vzrůstající počet rozvodů naznačuje, že se v Česku blížíme rovnou k revoluci. Je to hloupě podaný film, který nezachránil ani Gainsbourgův souputník s velkým nosem. A také tam chyběla hudba. Baby pop, reggae Marseillaisu nebo Je t'aime jsou sice skvělé, ale od životopisného filmu bych čekal nejen zajímavou interpretaci umělcova života, ale kromě faktičnosti i komplexní představení autora. Pár hitů nestačí. To jsem si mohl přečíst Wikipedii a vyšlo by to nastejno. O Gainsbourgovi se z filmu moc nedozvíte a navíc vás to bude nudit (ke konci určitě). (01.12.2012)

Už dávno som zistil, ako ťažko sa mi hodnotia životopisné filmy. Ich forma je dopredu určená a väčšina ozvláštnení zúfalo neoriginálna. Jedinou cestou je šťastne volený balans medzi subjektivitou a únikmi do fantázie prístupnými ešte všetkým divákom, a autenticitou = dôkladnou faktografiou, hereckou presvedčivosťou a vierohodnosťou reálií. V konečnom dôsledku však aj tak napokon rozhoduje hlavne naša zaujatosť historickou postavou, obdobím či prostredím, v ktorom žila alebo jej povolaním, sprostredkovaným filmom viac či menej... - No a ja nemôžem neoceniť do veľkej miery imaginatívny portrét kontroverzného umelca, ktorý sa skrze silný individualizmus z Nikoho stal Niekým a oživil predstavu umelca a bohéma wildeovského typu v podobe, o akej som si myslel, že ju 2. svetová vojna nadobro vykynožila. (02.11.2012)

Postava Serge Gainsbourga fascinuje obrovským tvůrčím potenciálem utápěným a rozpouštěným v alkoholu, cigaretovém kouři a vůni ženské kůže. Film je v tomto směru velmi přesvědčivý, ale zároveň je dobré vědět, že není určen pro diváka, který o Gainsbourgovi nic neví. Nepodává mu po lopatě jeho životopis, nesděluje, kde umělec ku slávě přišel či které skladby jej proslavily. (Nepoučený divák se pak po filmu ptal: A ta Charlotta Gainsbourg je nějaká slavná?) Ani Je t´aime nezazní ve filmu celá, takže divák může i nadále žít v domnění, že jde o milostnou píseň, přestože to není pravda. Ani já nejsem znalec Gainsbourga a až po filmu jsem se dozvěděla, že ta pasáž z Dvořákovy Novosvětské nebyl režisérův výmysl, ale citace Gainsbourgovy písně Initals BB, do níž si část Dvořákovy 1. věty půjčil. Mně osobně moc neseděly Gainsbourgovy obsese a představy ztvárněné figurami s papírovými hlavami, ale i tak pozitiva filmu jednoznačně převážila. (05.05.2010)

50%. Jako životopis hodně špatné. Nesahá ani po kotníky filmům jako Edit Piaf, Pollock, Ray, Falco atd. První hodina je hodně utahaná a až zbytečně se rozebírá mládí, stačila by tak půl hoďka, zbylou půlhodinu použít na pozdní život. Prý Serge byl velký bouřlivák, kde to ve filmu je? Kde je skandál s písní. Nemá to náboj, nemá to emoce. Důležité scény jeho života jsou úplně vystřiženy, skáče to z místa na místo bez návaznosti, bez časového zaškatulkování. Těšil jsem se, ale bylo to velké zklamání. (11.09.2010)

"Nezajímá mě pravda o něm, ale jeho lži." Joann Sfar natočil svérázný debut zachycující život kontroverzního umělce Serge Gainsbourga, a natočil ho parádně. Divák nesleduje vzestup a pád tohoto miláčka Francie, ale jen jeho stěžejní momenty, které ovlivnily vývoj osobnosti a zejména vývoj jeho tvorby: od jeho dětství za okupace přes počátky jeho tvorby v barech až po moment, kdy praskla bublina nesmělosti a zrodil se věčně provokující Serge Gainsbourg (ve filmu v excelentním podání Erica Elmosnina). Autor snímku se nesoustředil na všechny jeho skandály, jež pohnuly žlučí morálkou společnosti (např. když v přímém přenosu nabídl Whitney Houston 500 dolarů, když si s ním zašuká apod.), ale opravdu se snažil o citlivé zobrazení velkého umělce, který i přes svůj rebelující postoj zůstal pod slupkou malým chlapcem, jenž se cítil hendikepován svým obličejem. Právě i jeho zjev je ve filmu ztvárněn jako jakési Gainsbourgovo alter ego, jako neodmyslitelná součást jeho osobnosti, před kterou se snažil celý život utéct. Bohémský způsob života jakožto jediný možný způsob existence všestranně nadaného umělce, který vyrůstal s pocitem, že je nežádoucí (židovský původ), osamělý a ošklivý, je stěžejní linií tohoto filmu. Právě tyto niterní záležitosti, nikoli společenské reálie, stojí v popředí. Jeho ambice byly vysoké, jeho odvaha neměla hranic. Podobně jako debut Joanna Sfara, který o svém snímku napsal: "Skutečný Gainsbourg? Na to ho mám příliš rád..." (11.09.2012)