Petrolejové lampy

Proměna Petra Čepka z urostlého a hezkého chlapíka v roztřepanou a bláznivou trosku je neskutečná a mistrovsky zahraná! A Iva Janžurová v roli staré panny Štěpy je úžasná a opět dokazuje, že Iva Janžurová dokázala zahrát ztřeštěné postavy, ale také vysoce charakterní postavy, jakou Štěpa byla. K absolutní dokonalosti hraje hudba mistrovského pana Luboše Fišera. Klenot československé kinematografie. (28.10.2013)

Čepek sa v tomto filme chechtá rovnako imbecilne ako keď u Lipského stvárnil Einsteina. Až ma napadlo, že to je azda jeho normálny prejav radosti a začal som si priať aby bol už iba vážny. Jeho a Janžurovej herecké výkony sú ale skvostné a na diváka doslova vrhnú náklad nadčasovej depresie a osudovej bezvýchodiskovosti. Tentokrát nuda nehrozila a bezkatarzný záver iba potvrdil Herzovu povesť tuzemského majstra "všednej" hrôzy. (9.1.2016) (09.01.2016)

Dvojhlasý žalozpěv o zmařených nadějích. Svatba Štěpy a Pavla půlí film na romantickou a naturalistickou část. Ta první, plná hýřivých barev, smíchu a nadějných vyhlídek mi připomíná příběhy Jane Austenové. Romantické komedie mravů, kde jsou vytoužené vdavky prostředkem k duchaplnému rozkrývání dvojí morálky, veřejné a soukromé, i cílem směřování děje. Štěpa by si o tom jistě měla co říct s Elizabeth Bennetovou nebo Eleanor Dashwoodovou. I ona je třídně kategorizovanou společností pozorována skrz prsty jako cizorodý element, který narušuje zasedací pořádek. Jane Austenová asi věděla co dělá, když dovedla třeba Elizabeth a pana Darcyho před oltář a do jejich společného života už nenahlížela. Pravděpodobně by jen nerada připouštěla možnost, že je Darcy v soukromí vulgární syfilitik. Tím se dostávám ke druhé části, která zvolnila tempo událostí a dala Petru Čepkovi a Ivě Janžurové konečně možnost psychologické drobnokresby, na kterou v uspěchané a proto odtažité první půlce nebyl potřebný prostor. Pokud vím, adaptace Havlíčkova románu (který jsem nečetl) si totiž z předlohy bere jen několik posledních kapitol. Ano, jedno ze zlatých pravidel dramaturgie velí "začněte vyprávět co nejblíž konci". Jenže pozvolná kauzalita událostí, které vedly k bezútěšným následkům, je tady zhuštěna na úkor jejich věrohodnosti. Některé vedlejší postavy (třeba služka na statku nebo Štěpina matka v jinak výborném podání Marie Rosůlkové) bez zjevného zdůvodnění mění své chování z jednoho extrému ke druhému, jiným (například skupině Štěpiných přátel z ochotnického kroužku) byl odepřen nárok na individuální charakterizaci. Tyto drobné vady na kráse a trhliny ve struktuře scénáře dělí Petrolejové lampy od mého plného hodnocení. Jinak je doporučuji jako jedno z nejlepších českých melodramat. 80% (22.05.2010)

Strhující filmová adaptace psychologického románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy s neopakovatelnou atmosférou a nedostižnými hereckými výkony. Z velmi naturalistické románové předlohy sice udělali tvůrci spíše melodram životním osudem zkoušené Štepy, ale i tak je to jedno z nejsilnějších filmových děl vypovídajících o době přelomu 19. a 20. století, o době zhoubné prudérnosti a (malo)měšťáckého pokrytectví. Dokonalá studie rozpadu lidské osobnosti je gradovaná především fenomenálním hereckým výkonem Petra Čepka, jehož metamorfóza z důstojnického flamendra v syfilitika je doslova famózní. (Již ve stadiu románové předlohy je velmi hluboké významové propojení mezi dobou úpadku, tedy přelomu století - dekadence, a progresivní paralýzou, tedy syfilidou, coby synonymem pro zhýralost a zpustlost.) Hned za ním je ovšem nutno jedním dechem jmenovat Ivu Janžurovou a její mimořádně silný dramatický výkon, kterým potvrdila, že je herecky famózní i ve vážných polohách. Zajímavou paralelu pak s tímto filmem vytváří následující Herzův film Morgiana, stýkající se s Petrolejovými lampami nejen v dosti podobném hereckém obsazení, fenomenální Ivou Janžurovou, ale i secesní stylizací, zvláštní dekadentní atmosférou a temnými proudy lidského (pod)vědomí... (17.11.2006)

Začnete přemýšlet, proč už dnes nemáme tak charakterní a do práce zapálené herce (čest vyjímkám!) jako dřív. Začnete přemýšlet, kam až může zajít herecký výkon, kde jsou hranice mezi hercem a postavou, pokud ta bariéra vůbec existuje. Kde jsou vaše představy, že lidi se mají milovat a ne odsuzovat?! Herzova, popřípadě Havlíčkova, představa je taková, že divák/čtenář má zažít totální nápor na myšlení. Do háje, za koho se mám postavit, když každá postava je oběť někoho nebo něčeho? Další nesmyslná otázka, ale pro mě docela důležitá, je bez odpovědi. Co záhadou ale nezůstává, je herecký koncert Ivy Janžurové a Petra Čepka, kteří tímhle kouskem smyli všechny mé představy o manželství, až za hrob. Nic takového totiž neexistuje! Jsme osamocení na zkurveným bitevním poli...Nebo? (27.09.2009)