Nebeští jezdci

Jiří Hrzán (Prcek) ve své životní roli dokázal, že byl sice malý vzrůstem, ale za to velký herec a jeho předčasným úmrtím přišel český film o hodně. Jiří Bednář (Študent) odehrával také svoji životní roli, škoda, že už nikdy podobnou příležitost nedostal. Nejlepší film o československých letcích ve službách Anglie a další z řady nezapomenutelných klasik 60. let. I přes částečné uvolnění společenských poměrů v roce 68 je až s podivem, že se podařilo tohle drama vůbec realizovat. Perla v československé kinematografii, kterou bude těžko nějaký film s podobnou tématikou (RAF) překonávat....... (19.02.2008)

Takhle nějak měl vypadat mladší brácha Tmavomodrý svět. Kdyby se tam nemluvilo česky, ani bych nepoznal že je to náš film. Emoce a nadsázka je na tak vysoké úrovni, že chlapci na Mounth Everestu si musej připadat proti ní jak na kopečku někde na vrchovině. Jde o vynikající válečný film co se drží své předlohy a jak režijně tak herecky jest vše zvládnuto na vysoké úrovni. Scény soubojů jsou naprosto přesvědčivé, takže jsem si v křesle občas připadal jako stíhač RAF. A pasáž, ve které je hlavní hrdina Študák poprvé sestřelen společně se svým týmem a jest nucen ležet na lůžku v nemocnici je opravdu emotivně hodně silná. Viděl jsem desítky válečných filmů z období let 60týchh a 70tých a klidně bych se vsadil, že tenhle za americkou a britskou produkcí příliš (nebo spíš vůbec) nezaostává. Takže až pan Svěrák bude zase chtít praštit do válečného filmu, nechť si promítne podobnou instruktáž a příští Tmavomodrý svět Oscar stopro nemine. (13.05.2004)

"Hele, ta se tváří jak sádrovej pstruh a přitom se celá klepe.." - "Prcku, prosim tě !!" - "Ale vždyť vona mi nerozumí ani slovo !! Že ne ?? No, vidiš !!" ;) Naprosto skvostný Jiří Hrzán, byť osobně si myslím, že svou životní roli si odehrál v silně nedoceněném Hlídači Ivana Renče, ve filmové poctě, v běžném výkladu slova nezvykle velmi civilní a na svoji dobu syrové - Ten kontrast, který vytváří Svěrákův Tmavomodrý svět, vypadá až propastně !! - českým letcům režiséra Jindřicha Poláka, i pro něhož platí Nebeští jezdci za velmi atypický snímek v rámci vlastní filmografie, nicméně se dá bez diskuze rozhodně mluvit o režisérově vrcholu.. (18.04.2015)

I když u nás moc ryze válečných filmů nevzniklo, Nebeští jezdci jsou výborným zástupcem žánru a neztratili by se ani v kontextu evropské kinematografie. Jindřich Polák s minimálními prostředky natočil naprosto fenomenální záležitostí, která je poctou československým letcům v Anglii a mohl si dovolit takový luxus, že skoro polovina filmu je v angličtině a s titulky! Vzhledem k omezeným možnostem tu sice akce není moc, když už ale přijde, je výborná, a i když v určitých chvílích působí zastarale, pořád je působivá a v rámci možností realistická. Příběh jako takový tedy neexistuje, protože snímek je jen sledem jednotlivých epizod, které letci prožívají, přesto to stačí k tomu, aby si publikum k hlavním postavám vytvořilo nějaký vztah a dokázalo s nimi soucítit. Polák velmi dobře zachytil atmosféru, v níž nikdo neví, kdy na něj dojde řada a na budování nějakých hlubších vztahů není čas. Nechybí tu ani několik extrémně silných momentů (scéna s popáleným letcem je bravurní ukázkou toho, jak na malém prostoru ukázat tragédii války na postavě, která je zcela vedlejší). V obsazení, které tvoří vesměs méně známí herci, vyniká Jiří Hrzán v asi životní roli Prcka, kterou si vyloženě vychutnal a svým způsobem v ní vytvořil typicky českou postavu - velkohubý žvanil, který se nechce moc přizpůsobovat prostředí, když ale o něco jde, prokáže velkou odvahu. Závěrečná scéna na člunu pak je až mrazivou obžalobou války, která nemá smysl a jen ničí životy mladých lidí. Od absolutního hodnocení dělí snímek jen přece jen dost pomalý rozjezd, v němž dvacet minut trvá, než diváka úplně vtáhne a začne se v něm něco dít. Jinak ale vynikající záležitost, jejíž vznik se v kontextu doby rovná zázraku. 75 % (02.05.2020)

Další z vrcholů filmové vlny šedesátých let si všímá zapovězeného tématu - západní armády a její nejvýraznější jednotky - letců. Ve své době šlo o průlomový čin a o prolomení mnohaletého tabu. Skutečnost, že šlo i o jiná hrdinství než o ta ze Svobodovy plakátové knihy Z BUZULUKU DO PRAHY, byla tehdy pro společnost objevná. Další konstatovaný rys - věcnost a střízlivost líčení bojového i specifického civilního života našich letců během druhé světové války - zapůsobila jako další novum knihy. Po poúnorové záplavě patetických propagandistických děl sovětského střihu se objevilo dílo, jdoucí téměř programově opačným směrem ze zcela odlišných východisek. Tehdy to znamenalo mnoho. Prakticky vše. Pokud bychom měli hledat pro JEZDCE v naší kinematografii ústrojná srovnání, platí, že je rozhodně jen obtížně lze srovnávat se svěrákovským TMAVOMDRÝM SVĚTEM. Mnohem víc společných rysů najdeme např. s filmy jako SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN, rovněž usilujícími záměrně o odpatetizovaný pohled a spravedlivé vyrovnání s nesnadnou érou německé nacistické okupace. Tváře Pražského jara byly různorodě rozmanité. Rozhodně ne vnitrokomunistické. Převážně občanské. A otevíraly dveře a okna. Do všech stran. Aby tu znovu proudil volný a čerstvý vzduch. Volný a čerstvý "frišný" vzduch vane jak z díla tehdy 45letého Richarda Husmanna (občanského jméno scénáristy Filipa Jánského), tak z odkazu, který po sobě zanechali nejen tito naši národní hrdinové. (23.09.2007)