Smrt v Benátkách

Určitě nekrásnější a nejpoetičtější italský film, který znám, a nic na tom nemění ani jeho německá předloha a decentně homosexuální nádech. Všeprostupující pocity nostalgie, smutku z osamělého stárnutí a bolesti z nenaplněných tužeb jsou univerzální. Kdysi dávno v pražském Ponrepu to byl můj první Visconti a žádný jiný už ho potom nepřekonal, ani se mu nepřiblížil. Překrásné obrazy, překrásná hudba, překrásná výprava, překrásné italské Benátky... vrcholná filmová krása. (23.04.2014)

Hudební nádhera zneužitá pro dějovou prázdnotu a táhlá kamera zabírající Benátky, Bogardeho a Andrésena. Visconti dělá přesně to, co u opěvovaných režisérských velikánů odsuzuji. Točí si pro sebe a divákovi posílá jen svůj potutelný úsměv. Formu odosobněnou na úkor příběhu nenávidím a proto bych byl pokrytec, kdybych hodnotil lépe. (11.04.2008)

Mé první setkání s dílem Luchino Visconti bylo možná poznamenáno velkým očekáváním, které tak úplně nebylo naplněno. Nebo spíše bylo naplněno jinak. Čekal jsem něco převratného a to se mi i v jistém ohledu dostalo, nicméně mě to bohužel tak říkajíc nechytlo za srdce. Film podle mě staví na dvou základních myšlenkách, které spolu na určité úrovni spolupracují. Jednak tu máme stárnoucího umělce, který na konci života hledá své „equilibrium“ a na druhé straně tu máme spor o podstatu krásy. Tu jednak reprezentuje spor hlavního hrdiny s jeho přítelem (výtvor ducha X objektivně vrozená vlastnost) a jednak jeho vztah k mladému chlapci. Hochovi „objektivně“ krásné, antické rysy a pozitivní, bezelstná povaha kontrastuje se stářím a intelektuální odtažitostí. Jestli závěr filmu, kdy se umělec svěří do péče lazebníka, který jej zkrášlí a omladí, dává autorovu odpověď, zůstává na divákovi. Podobně laděné filmy mě obvykle zaujmou, v tomto případě si ovšem nejsem jistý. Film nabízí zajímavé myšlenky, sem tam mě i dost pohltil, jindy to ovšem bylo skoro utrpení. Dlouhé, rozhlížející se záběry mají na jednu stranu svůj hlubší smysl, ale tak nějak trpěli problémem celého filmu: kdy odpověď, i když tu třeba i je, není tolik důležitá, jako to rozhlížení se. Objektivně krasné záběry, které podle mě nemají už tolik krásného ducha za nimi. Výjimečně se dostávám k hodně subjektivnímu hodnocení, ale někdy to asi není úplně na škodu, Film rozhodně stojí za shlédnutí, má vynikající a neotřelou formu, i když obsah nemusí každého oslovit (on totiž podle všeho není tak důležitý), ne že bych se v tomhle s autorem rozcházel, připouštím že to tak někdy může fungovat, ale pro mě bohužel ne úplně v tomto případě. (lepší 3/5) (16.09.2010)

VISCONTI PRO VISCONTIHO I takto by se dala parafrázovat ustálená fráze „umění pro umění“, po shlédnutí artového filmu „Smrt v Benátkách“ od neméně slavného režiséra Viscontiho. Právě tato fráze se dá náramně dobře napasovat na toto dílo. Ač se jedná o kontroverzní látku, není obsah ani v jednom filmovém políčku svázán něčím nižším, než je umění samo o sobě. Ano, v dnešní době by z toho mohl v poklidu vzniknout propagační film Gay iniciativy či jako pamflet úzkoprsých konzervativců. Ale tato cesta je pro umělce, jakým byl právě Visconti, něčím nehodným. A možná právě díky této umělcově duši můžeme vést akademické debaty u sklenky vína nad skrytými významy tohoto nadčasového díla. Ale jak vnímá tento film masového a většinové publikum? Dokáže je ještě Visconti oslovit? Budou i ti dnešní diváci uneseni těmi dlouhými a statickými záběry? Z dnešního pohledu působí ten film příliš utahaně a dlouze, dokonce až jakoby nebyla práce pro střihače. I kamera se nesnaží na sebe přehnaně poukazovat, ba právě naopak se snaží být co nejméně nápadná a co nejvíce splynout s vyprávěním příběhu. Obsah nehraje v tomto díle nikterak převelikou úlohu. Je spíš odstaven na druhou kolej. Však uznejte sami. Film pojednává o muži, který hledá sám sebe na dovolené v Benátkách a místo toho najde nenaplněnou lásku, jenž se mu nakonec stane i osudnou. Ještě by se slušelo dodat, že se jedná o homosexuální lásku. Tak či tak celý děj by se dal shrnout v jedné větě či na deseti minutách filmového pásu. Visconti si tím, že si vybral právě adaptaci Mannovy novely, která je ostatně rozepsána na pouhých devadesáti stránkách, vytvořil prostor pro své umělecké vyjádření. Hned od počátku filmu dává divákovi najevo, že pokud přišel na projekci s účelem dobře se pobavit, tak si asi spletl sál. Visconti si nežádá pouhého konzumenta, ale opravdového diváka, který se nebojí přemýšlet během filmu. Celý snímek je prodchnut skrytými významy a možnými interpretacemi a je jen na divákovi jak si to přebere. Přestože kamera je v podstatě neviditelná a spíše ledabylá, tak co se týče mizanscény, ta je až perfekcionisticky dokonalá. Vše má svůj účel a nic se tam neděje ledabyle. Mistr nejvíce prostoru nechává pro hlavní postavu snímku. A právě tento minimalistický příběh dává režisérovi volnou ruku k psychologické drobnokresbě. Snaží se tuto postavu do hloubky prokreslit a to tak aby přesto zůstala lidská. Neodsuzuje ho a ani se ho nesnaží adorovat, pouze se ho snaží pochopit. Herectví Dirka Bogarta je místy přepjaté přímo kontrastující s klidnými pasážemi. Na závěr této pseudorecenze, si dovolím odpovědět na otázku, kterou jsem si nastolil hned z kraje. Smrt v Benátkách je bezesporu nadčasovým dílem, ale žádá si to pozorného diváka, jemuž bude odměnou nevšední filmový zážitek, na který jen tak nezapomene. (20.11.2006)

Když umřít, tak v Benátkách. Za zvuků Mahlera. Visconti natočil nádhernou symfonii, která nepadne do noty každému, mnohým bude brnkat spíše na nervy. Zdánlivě se neděje nic, ale v tom ničem je obsaženo všechno. Aschenbach, trochu pan Hulot, trochu pan Bean, trochu melancholický zoufalec, který jenom ztrácí. Nás nejdříve naučí pozorovat a posléze nás nechá, ať pozorujeme sami. Kamera nespěchá, ponechává dostatek času k vychutnání kdejakého detailu. Sami si vyberte, co je podstatné. A potom „to“ přijde a když je ještě cesty zpět, udělá další, poslední chybu, zachová se jako ten největší sobec. Zachránilo by mu jiné rozhodnutí život? Nebo by stejně zemřel, navíc nespatřiv onen nezachytitelný (ani fotoaparátem?!) výjev dokonalosti, o niž netřeba pochybovat? Film, který bolí. Ale krásně. 90% Zajímavé komentáře: Radko, MIMIC, Pacco, Dr.Zhivago (18.08.2010)