Utrpení Panny orleánské

Je neuvěřitelné, jak mnoho dokáží v tomto Dreyerově díle sdělit lidské tváře. Hřích i svatost jsou sice záležitostí nitra, a přece nakonec časem zanechají odraz v očích a rysech obličeje. Je těsná – ale nepovrchní – souvislost mezi dobrem a krásou na jedné straně, zlem a ošklivostí na straně druhé. Utrpení Panny Orleánské umí i po dlouhých desetiletích od svého vzniku dál v otevřených srdcích probouzet touhu po následování Krista, mít tvář odsouzené a ne jejích soudců. (04.11.2011)

Viděl jsem jednu z původních kopií bez zvuku s vyleptanými titulky. První Dreyerovi bohužel shořela, ale měl natočeno tolik materiálu, že bez problémů sestřihal další. Tato verze se našla až v osmdesátých letech, jak psal Matty, ale není to originál, jak si myslí. Do té doby vznikaly kratší verze z nalezených částí dalších kopií. Utrpení Panny orleánské je velmi působivé, a to nejen kvůli bravurní mimice Marie Falconetti. Tento film je důkazem, že obraz (v tomto případě mimika herců) může říct víc než tisíc slov. Pro mě to je nejpůsobivější němý film bez hudebního doprovodu, jaký jsem kdy viděl. Pochybuji, že by mě nějaký jiný němý film takto dokázal zaujmout jen obrazem. (04.01.2009)

Co se dá psát o klasice takového formátu? Osobně mě uchvhátila jakási fllmovost tohoto díla. Již od prvního švenku, přejíždějícím přes soudní síň. zachycujícím círekvní pohlaváry v družných hovorech, totiž není pochyb o tom, že Dreyerovi se podařilo vytvořit velmi přirozeně půobící svět, kde se nenosí afektované předimenzované teatrální herectví. Naopak vše působí velice reálně a díky koncepci scénáře, která zachycuje pouze samotný proces vyvolává film velice sugestivní dojem. Nejvíce působivé mi přišly detailní záběry obličejů soudců, které s jejich herectvím navozují znepokojivou atmoséfru doby, kdy bych rozhodně nechtěl žít. Filmy je navíc pojat celkem neutrálně, nikoho nesoudí a díky téměř rekonstručnímu postupu může sloužit jako svědectví o bestialtiě oné doby. Geniální díla nepodléhají zubu času a to je i případ tohoto filmu, v němž je taková porce vyspělé filmařiny, že film vůbec nepůsobí archaicky. (01.03.2012)

Ten psychologický efekt, které má užívání stěží větších záběřů než jsou polocelky, je neuvěřitelný. Zdálo se mi, že proces mě drtí přinejmenším stejně jako nebohou Janu. Pro udržení pozornosti jsem si pod kompletně němou verzi filmu hodila jako podkresovou hudbu The Return of the King a kupodivu mi to celkem fungovalo. (04.01.2010)

Ani na minutu se nepohneme z detailů tváří, z extra syrových emocí a bohužel i z deprese pro depresi, protože všichni víme, kde titulní hrdinka v ději začíná, co si bude muset protrpět a kam bude donucena dojít. Jenže tím moje výtky začínají i končí. Na téměř sto let starý film jsem totiž celou půldruhou hodinku vyjeveně zíral jako na svatý obrázek, protože vypadá po stránce herců, kamery nebo střihu lépe než filmy mladší o celé desítky let, což je v první polovině dvacátého století věc nevídaná až zázračná. (23.09.2020)