Dialóg 20-40-60

Na začiatku (prvá poviedka) je mladícka snaha vymaniť sa zo stereotypu, symbolizovaná alternatívne rozbordeláreným bytom. Ani Ježiš v ňom ešte nedospel - má podobu plastikovej tučnej nahej bábiky pribitej na provizórny kríž. V strednom veku (druhá poviedka) striedajú rebéliu Revúce trúbky ničoty. Zvestujú prehupnutie do opakovanej maškarády. Jarmočná kolovrátkovosť sa síce nevytratila, len jej aktéri čoraz viac postrádajú rozjasané detské očarenie lampiónovými sprievodmi. Intenzívne cítiť uvedomenie si večného kolobehu márnosti, trapnosti a áno chľastu. História sa opakuje. To, čo v mladosti bolo drámou nových postupov sa neskôr stáva márnou túžbou po ich zachovaní. Väčšinou končiacou vyluxovaním obgrcaného koberca. A staroba? (tretia poviedka). Pošepky priznaný festival nesplnených nádejí, nevyplnených očakávaní, na konci ktorých nestojí balansujúci protiklad v podobe chápavej tváre generačne príbuznej starenky, lež pripravená oprátka. Celok ako hudba, kúzlo aj divadlo života v kostýmovo krásne rozvoľnenej atmosfére rokov šesťdesiatych. Trápnu nemohúcnosť vykĺznuť z opakovania slovných schém v priebehu rokov vyvažuje originálne výtvarné stvárnenie a tiež bigbítovo/nadžezlé skladby Orchestra Braňa Hronca. (31.03.2009)

Výborná, slovenská alternativa, která se může hrdě postavit do řady filmů Nové vlny. Ať žiješ, jak žiješ, život před Tebe klade v podstatě stále a ty samé situace. Životní kolovrátek stylizující se zde do stále stejných dialogů, krásné ženy i velmi zdařilá hudba. Závěrečné divadelní představení pod dozorem J. Kronera výborně podtrhuje celkovou uvolněnou atmosféru snímku. (10.01.2014)

"Novovlnné" experimenty boli v slovenskom filme od polovice 60-tych rokov bežné, niekedy však kontraproduktívne. Osobne znesiem len určitú dávku experimentov, tu sa rovnaký dialóg použil v troch poviedkach, čo je síce zaujímavá myšlienka, ale po obsahovej stránke film trpel. Paradoxne posledná, možno najslabšia poviedka bola aspoň vizuálne prepracovaná a dodala požadovaný umelecký rozmer. Potešila ma orchestrálna hudba Braňa Hronca a jeho orchestra. (12.07.2018)

Popravdě, nebýt té poslední povídky, která mi jako jediná přišla skvělá a povedená jak nápadem, tak jejím vedením, tak mám problém tomu dát vyšší hodnocení. Ten samotný nápad je naprosto skvělý, moc se mí líbí, přijde mi i originální a nemohl jsem se dočkat, jak to celé nakonec bude vypadat. Jenže pak přišla deziluze a první povídka mi přišla zajímavá jen účastí Jean-Pierra Léauda (který se tu znenadání objevil v československém filmu, ale nepřekvapilo mě to tolik, jako když se tehdy objevil u Tsaie v Kolik je tam hodin?... Tsai totiž do té doby v životě nepracoval s nikým jiným, než s tchajwanskými herci a v tomhle filmu se pak zničehonic objeví právě Léaud...), ta druhá zase nebyla špatně vedená, ale tak jako tak mi obě části přišly strašně mdlé. Ačkoli je chápu a v každé vidím tu jinakost, ale prostě mě bůhvíjak neoslovily. Jak už jsem psal, nebýt té poslední, tak si vůbec nejsem jistý, kolik tomu nakonec dám, protože ten nápad se mi líbí fakt hodně a zajímavý experiment je to určitě - jen mi ve výsledku nepřijde moc povedený. Slabé 3* (01.07.2021)

Věčný návrat stejného produkuje různost v lůně jednoty, díky níž se každý okamžik rozbíhá ve třech směrech, jen aby konvergoval ve vědomí diváka do jediného – pochopení, procítění? – bodu? – v němž neexistují tři různé varianty jedné předlohy, ale jediná matérie ve třech různých ztělesněních, které v divákovi musí koexistovat zároveň. Nejde o to sledovat možnosti ztvárnění jednoho textu v různých časech lidského života, ale o to, uchopit nemožnost přiblížit se v reálném světě tomu, abychom v životě viděli přítomnost složenou ze všech svých možností najednou. Slova, jež dostávají svojí pravdu až v ústech někoho jiného; opakování se v jiném kontextu, které zpětně vrhá světlo na něco, co přijde; realita rozpadající se v obraze a obnovující se v čase. Nejsilnější závěrečný dílec klenby (film funguje pouze jako celek) – 60 – pak v pohybu tragikomické metafikční reflexe, tak blízké 60. letům, ukazuje, že takové uchopení je dosud možné jen ve světě iluzivního umění, které je o to mocnější, o co se v realitě stává impotentnější. Jinak ale souhlasím s garmonem, že textová předloha filmu by si zasloužila více propracovat. (20.08.2019)