Mys hrůzy

Co se stane, když do života slušného a spravedlivého člověka vstoupí zlo v podobě propuštěného trestance aneb Od právnických kliček, zastrašování a psychoteroru až k zápasu muže proti muži zbavenému jakékoli civilizační slupky. Výtečný thriller, jehož remake (M.Scorsese) více psychologizuje a dovoluje si zpochybňovat v originále zcela kladné charaktery. Nebo si snad dovedete představit, že by G.Peck zatajoval důkazy nebo měl milenku?! (09.03.2008)

Thriller z 60. let minulého století s charismatickými herci jako jsou Gregory Peck a Robert Mitchum už automaticky musí dopadnout dobře (a co teprve, když se do remaku pustí Martin Scorsese, ale nepředbíhejme). Mys Hrůzy je pěkná hra charakterů, doprovázena skvělým hudebním motivem Bernarda Hermanna. S tímhle filmem určitě neuděláte chybu. (10.07.2011)

Přestože originál hodnotím čtyřmi hvězdičkami stejně jako remake, tento černobílý snímek mě chytnul mnohem víc. Lepší atmosféra, větší napětí a narozdíl od místy utahaného remaku to mělo i větší spád. Dalším plusem byli herci. Zatímco Scorseseho film stál de facto pouze na geniálním De Nirovi a rodinka, kterou obtěžoval byla poměrně dost nesympatická a nezajímavá, zde máme fantastického psychopata Mitchuma, který si s Robertem v ničem nezadá a proti němu charismatického Pecka, který je narozdíl od Nolteho velkej sympaťák a skvělej herec. Taktéž jeho manželka a dcera byly lépe obsazené. Zkrátka a jednoduše tento černobílý originál vede ve všem. (08.03.2012)

Největším kladem Cape fear je hudba Bernarda Hermanna – je snad ještě lepší než jakákoliv jeho spolupráce s Hitchcockem. Nebýt jí, film by přišel o mnoho svých napínavých momentů (při prvních tónech vác bude mrazit pouhý pohled na logo Universalu), a byl by tak ještě průměrnější. Za zmínku pak stojí ještě výkon Roberta Mitchuma, který s přehledem přehrává svého umírněnějšího kolegu Gregoryho Pecka. Hraje přesně tak, aby mu divák chtěl dát pěstí do obličeje – a to přesně jeho postava vyžadovala. Jak už jsem ale naznačil, film je to jinak v celku průměrný – chování a motivace postav už dnes mohou vyvolat lehký úsměv. O to víc pak vynikne přínos Martina Scorseseho, který v 90.letech natočil snad trochu zdlouhavý, ale neuvěřitelně charismatický remake, který svůj předobraz v mnohém překonává. (14.05.2006)

Všechna čest velkému Martymu, stejně tak Bobbymu De Nirovi, ale to, co zde (i za pomocí výstavně slizkého R. Mitchuma) rozehrává J. Lee Thompson je vysoká (psycho)thrillerová škola. Na tuto pečlivě naplánovanou „výletní plavbu lodí“ G. Peck se svojí sympatickou rodinkou do nejdelší smrti nezapomenou. Cape fear, to je mistrná ukázka příkladného budování napětí a následné gradace, k čemuž vyjma prvně dvou zmiňovaných, zdatně dopomáhá i hudební doprovod B. Herrmanna a černobílá S. Leavitta, která snímku nesmírně sluší a sedne jako prdel na hrnec. Srovnávat oba snímky není zcela fér, každý (Thompson- Scorsese) se vydali poněkud odlišnější cestou. Thompson je přímočařejší („thrillerovatější“), Scorsese více brnká na psychologickou strunu (to v případě obou hlavních hrdinů), kdy zejména postava S. Bowdena (N. Nolte) není tak jednoznačně kladná (tzn. „lidštější?“.) Na druhou stranu (jak zde již trefně poznamenal uživ. kinderman) dovedete si představit G. Pecka jako kurevníka popř. zkaženého právníka? Tak vidíte :-) Přesto (si) musím přiznat, originál (v mých očích) remake o pověstný chlup převyšuje (včetně (překvapivě) srovnání R. De Niro versus. R. Mitchum) s vyjímkou obsazení role dcery Nancy, kdy lolitka J. Lewis (zejména při sváděcí divadelní scéně „face to face“ s Bobbym De Nirem) svoji předchůdkyni L. Martin jednoznačně válcuje. Dost bylo však komentáře (srovnávání), pohodlně se usaďte a nechte se unášet tímto honem na kočku a myš a potom......třeba i zkuste remake. Zklamáni (troufám si tvrdit) nebudete ani v jednom případě. (18.07.2012)