Přepadení vlaku z Pelhamu

Kdo si myslí, že nejvýraznějším bodem Pelhamu 123 bude Matthauova žlutá kravata, toho Sargent rychle vyvede z omylu. Svižný, špínu New Yorku oslavující i zatracující thriller protkaný nekorektním humorem, výtečným partem psychouše v podání Elizonda (vůbec jsem ho nepoznal), či originálními žánrovými vychytávkami (dobrovolná poprava na kolejišti) a de facto vůbec nevadí, že všechno čitelně směřuje k poslednímu osudovému kýchnutí.. Co se slaboučkého remaku týká, Robert Shaw si dává Travoltu k snídani podobně jako šerif Wiggum koblihu.. (05.05.2014)

I tato dvě slova. Tedy kýchnutí a popřání dobrého zdraví sehrají v napínavém krimi filmu svoji úlohu. Banda čtyř, kteří se označují různými barvami přepadne newyorské metro. Film má bezpochyby atraktivní námět a je jistotou udržení divákovy pozornosti. Hraje v něm můj oblíbenec - Walter Matthau. No hraje. Vlastně ani moc ne. On je takovým šperkem na tomto snímku. Podobné téma, které je zpracováno ve filmu Přepadení vlaku z Pelhamu, bylo ve své době poměrně časté. (09.03.2008)

Já jsem si nejdřív přečet hromadu nejrůznějších komentářů a informací a až podle toho jsem se rozhodnul, že se na film podívám, protože jsem si řikal, že by se mi to mohlo líbit. A ono se mi to i líbilo a to hodně, jenže jsem dopředu věděl, co se bude ve filmu odehrávat a tak jsem si to neužil úplně na 100%. Ale to je moje smůla. Skoro mam chuť dát 5 hvězdiček, ale ten konec mi připadal lehce odfláknutej. Přesto film vřele doporučuju. (01.06.2008)

Pan Modrý, pan Zelený, pan Šedý a pan Hnědý unesou vagon metra s rukojmími, aby pumpli starostu New Yorku o milion dolarů. Zatraceně svižné tempo, zabijácké hlášky prakticky všech hlavních i vedlejších postav, napětí, které by se dalo hlavně ke konci krájet... asi tisíckrát lepší film než trapný remake s Travoltou. (20.02.2019)

Reziser Joseph Sargent /Skrivanek 1993, Jaws 4/ natocil asi najlepsi film svojej kariery. Namet o prepade vlaku v metre je vyborny sam o sebe, a mna dej hned vtiahol a nepustil dalsich 104 minut. Zlodeji tuna netvoria surodu tlupu a su dost povahovo rozdielni, oslovuju sa len farbami /inspiracia pre isteho Kentana Tarantina k jednemu jeho filmu/, ale pribeh a dejova linia su dostatocne inteligentne a strhujuce. Zaver je trochu predvidatelny, ale to pri hercoch ako Walter Matthau /Kaktusovy Kvet, Apartma v Kalifornii 1978/, Robert Shaw /Jaws 1, Bitva o Britanii 1969/ a vybornej Doris Roberts /Vanocni Prazdniny 1989/ dokazem odpustit. Spina mesta N.Y. vykreslena viac nez dobre. Zaroven nech je Pelham dalsim krasnym dokazom toho, ze najlepsie filmy sa ukryvaju v starinkach a sucasny blbowoodsky mainstream /Dedpul, Dzon Wyk a Muz na Lane/ nesiaha starym kvalitam casto ani po kolena : 98 % (21.05.2016)