Režie:
Luis BuñuelKamera:
Edmond RichardHrají:
Adriana Asti, Jean-Claude Brialy, Adolfo Celi, Paul Frankeur, Michael Lonsdale, Michel Piccoli, Claude Piéplu, Jean Rochefort, Bernard Verley (více)Obsahy(1)
Mozaika světa, pozorovaného v absurdní nadsázce a pospojovaná řetězícím se přeskakováním z jedné vedlejší postavy na druhou, skládá z nesourodých výjevů všeobjímající pocit neporozumění. Logika moderního světa je postavena pod úhlem absurdního žertu na hlavu: fotografie, na něž v pařížském parku lákal neznámý muž dívenky a nad nimiž se později zvědavě rozdychťuje pan Foucauld se svou manželkou, se ukáží být obyčejnými pohlednicemi s památkami. Obráceně se chovají i soudci, kteří odsoudí masového vraha a vzápětí ho propustí na svobodu. Stejně tak úspěšně vyhlašuje policie pátrání po dívence, která nezmizela. Celou mozaiku uzavírá v detailním záběru hlava pštrosa, kolem níž se ozývá nepřetržitá střelba... Předposlední film španělského režiséra a scenáristy Luise Buňuela nazvaný Přelud svobody (1974), tvoří závěrečnou část volného triptychu podobenství s filmy Mléčná dráha (1969) a Nenápadný půvab buržoazie (1972). Sám tvůrce považoval tuto tragikomedii za své nejsurrealističtější dílo a znovu v něm vyhlásil válku pokrytectví, měšťáctví a falešné morálce. Snímek natočil ve Francii v již tradičním tandemu se scenáristou Jean Claude Carriérem a se sobě vlastní nespoutanou fantazií v něm vytvořil obraz světa, který ztratil lidský rozměr, absurdní vizi lidí, kteří pozbyli schopnost dorozumět se mezi sebou a často i porozumět sami sobě. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (70)
Samotný princip filmu, jehož narativní struktura je určovaná řetězením prvků či postav, které přecházejí mezi dějstvími, a ničím jiným, je velmi osvěžující. Do značné míry tak opravdu odpovídá naší zkušenosti se sněním. Jako určitý problém ale vnímám (a to se týká v zásadě všech Buñuelových filmů, které jsem doposud viděl) obsahovou nevyrovnanost, kdy je do krátkého úseku vměstnána řada gagů a nápadů, a hned v dalším obrazu propadá divák poněkud nudě. Stejně tak mám pocit, že má-li být dílo institucionální kritikou (a do nějaké míry tomu tak je u tohohle režiséra vždy), bylo by třeba tento typ obsahu poněkud rozvést a dát do popředí. ()
Bunuel zrál jako víno a tak ve 74 letech natočil svůj pravděpodobně nejodvážnější (nebo nejodvázanější?) film a definitivně tak zarazil (před) poslední hřebíček do své filmové rakve a zároveň nesmrtelnosti v říši celuloidu. Přelud svobody je alespoň tak jak já ho chápu filmem hravým, vtipným, plným originálních obrazů, metafor, snových výjevů i pouhých drzostí a vtípků - dohromady namícháno se jedná o velmi osvěžující a dlouhodoznívající koktejl velmi výživný - je to od Bunuela takový dárek pro všechny - pro herce, pro diváky i pro něj. Bunuel tu obsadil všechny své oblíbené herce - Piccoliho, Frankeuera, Rocheforta, Vukotic a také Bertheau plus jako bonus Monicu Vitti a J.C.Brialy, které si vypůjčil od kolegů. Přelud svobody je nádherný testament - odkaz budoucím generacím, film plný tajemství i zlomyslností - poslední štace velkého filmaře i člověka...tak honem, rychle, pospěšte si, abyste o něj nepřišli...Bunuel čas sice nezastavil, ten běží stále dál, ale celým svým dílem málem zničil náš vesmír, zřejmě stačilo jen málo...totiž nic, svůj osud tímto naplnil a dovršil...i když se ještě jednou vrátil s Tajemný předmětem touhy. 8.3.2020 - Je zvláštní vidět Buňuelovy filmy po dvaceti letech znovu, jako teenager jsem byl z něj totálně na větvi, stejně jako ze saury - byli to prostě idolové mýho mládí, dnes je to jinak, už dávno jsem z toho vyrost, nicméně to nic neubralo hodnotě těch filmů, pořád na ně koukám s obdivem, i když už né s otevřenými ústy, nýbrž jen s lehce cynickým odstupem, opakuju, hodnotu těch filmů to ale zásadně nesnižuje. A malé vysvětlení těm, co Buňuela nechápou: abyste jeho filmům rozuměli, nesmíte to mít v hlavě v pořádku, ale musíte mít o pár koleček navíc, normální mozek jeho filmy neocení, musíte být trochu vyšinutý, abyste ho měli rádi. ()
Ozaj, že málokedy sa dokážem fakt pozitívne naladiť na „frekvenciu” , španielsky drzého, perverzného a 100 % provokatívneho režiséra Luisa Buňuela, od ktorého ma nadchla jednoznačne Kráska dňa s božskou Deneuve, vôbec tento film z roku 1967, považujem za to markantne strhujúce, čo sa inak v tomto plodnom, filmovom roku - stihlo nakrútiť. I o Anjelovi skazy si myslím, viac - menej, to isté, t. j. s-t-r-a-t-a č-a-s-u ! Nevylučujem, že si niekedy od tohto režiséra pozriem niečo, čo ma zásadne ohúri ? Napríklad sa ponúka otázka, že film Skrytý pôvab buržoázie, by túto negatívnu energiu mohol prerušiť ? Neviem, kedy sa k nemu najbližšie dostanem, ale tak skoro to určite nebude ! Prízrak slobody je zložený z takých scén, ktoré zaváňajú charakteristikou práve totožnú na Buňuela, ktorý ma znechucuje, až by som zvracal. Je to odpudivý film, ktorý síce obsahuje posolstvo, ale s typickým okorenením danej situácie... Toto mi ani zďaleka nepripomínalo komédiu. Pozrel som si film, ktorý mám už od predošlých Vianoc, a keby viem, čo ma čaká, tak by som si rozmyslel jeho kúpu do vlastných rúk ! A absurdita absurdít, je tým, čo si odnášam... Skrátka blbosť, ktorá našťastie úplne neotupuje, ale zásadne sa dotyčný divák nevie dočkať okamihu, keď to celé už konečne skončí ! ()
Mohu jen litovat, že mi filmy Luise Buñuela zatím unikaly. Oslava surrealismu a absurdity, při níž přijdou na mysl vzpomínky na Monty Python nebo Spikea Milligana, je tolik zábavná možná i proto, že co do formy je natočená naprosto tradičně v kulisách Paříže 70. let a účastní se jí ve své době hvězdná sestava francouzských herců. Na můj vkus mohlo zauznít i něco více z hudebního doprovodu a některé epizody působily trochu navíc, ale jako bych nic neřekl. Jmenovat jednotlivé scénky a porovnávat, zda se mi více líbily Brialyho sny nebo návštěva motelu s Milenou Vukotic, je zbytečné, takže se jen těším na další setkání s panem Luisem (a nejlépe opět i v doprovodu Jeana-Claudea Carrièrea). [LFŠ UH 2022] ()
Co dodat k veškerým tamním komentářům? Plně se shoduji, že se jedná o povedenou absurdní satiru lidské povahy, morálky a společenských zásad. Film je úsměvný, ale zároveň Vás nutí se zamyslet, co jsme vlastně za nepodařený druh. Náplň snímku jde až do neuvěřitelné absurdity, kdy jíst u stolu, kde se vykonává potřeba je neslušné, kdy hledání ztraceného dítěte je důležitější než jeho přítomnost, kdy se skupina mnichů dokáže vrhnout na karban a fotografie přírody a budov jsou odporný hnus. Milena Vukotič tady v noční košily působí jako poměrně sličná dáma, oproti jejím rolím Piny ve Fantozzim :-). Italové vyšperkovali svůj podíl ještě herci jako Monica Vitti či Adolfo Celi. Sám režisér Luis Bunuel si zde zahrál roli mnicha a byla to jeho poslední herecká role. Po stránce režisérské, to byl jeho předposlední film a obdržel za něj roku 1975 cenu Italského národního svazu filmových novinářů, Stříbrnou stuhu. ()
Galerie (27)
Photo © Greenwich Film Productions
Reklama