Mléčná dráha

Můj nevymezený postoj k otázkám víry trochu předurčuje to jak jsem tento film vnímal. Buňuel se zde, nutno říci mistrně, pohrává s různými náboženskými tezemi. Své postavy je nechá porůznu míchat, měnit jak se jim hodí a z toho vzniká zajímvá koláž pokřivených názorů různých směrů. Na to, jaký pravděpodobně měl Buňuel k víře vztah, vyniká ve filmu až obdivihodná hloubka znalostí jednotlivých učení. Nejde tedy o laciné zesměšňování víry, ale o rafinovaný a vtipný pokus o naleptání zevnitř, založený na skládání jednotlivých myšlenek do obskurních souvislostí. Jelikož mě ale jakákoli víra, která mě neutalčuje vlastně ani nezajímá, nebavil mě tolik ani film. Raději mám Buňuelova pojednání o lidskosti, či o společnosti a jeho fascinaci vírou (byť velice nevšední) nesdílím. (06.01.2012)

Svérázný filmový bizar, který mě příliš neoslovil. Filmu jistě nelze upřít jisté kvality, jako je jeho humorná stránka či kvalitní obsazení, ale ve svém celku je to pro mě špatně uchopitelná (a pochopitelná) podívaná, která mě zanechala značně zmateného. Tak vysmívá se ten Buñuel křesťanství, nebo ne? Vážně nedokážu říct. A protože mě obecně filmy s touto tematikou neoslovují, mám za sebe jasno alespoň v tom, že mám od Buñuela v oblibě úplně jiné filmy. (22.02.2015)

Jen Luis Buńuel si může dovolit, aby se hlavním hrdinou jeho filmu stala církevní dogmata. Cesta poutníků do Santiaga de Compostella tvoří jen linii, na níž jsou jednotlivé epizody navěšeny jako korálky na šňůru perel. V křesťanských dogmatech (s oblibou o vztazích v Božské Trojici nebo o míře božství a lidství krista) Buňuel nachází krásu a poezii. Nesmyslnost jednotlivých scén jakoby stále měla kořeny v Buňuelově surrealistické minulosti. Pokud dokážete najít v tomto tématu stejně jako Buňuel poezii a estetické zalíbení, film si opravdu užijete (stejně jako já). V opačném případě si ho můžete užít alespoň jako boj proti náboženskému tmářství. (Podobný výklad filmu dává i Martin C. Putna ve Filmových listech Projektu 100. Mylím však že chybně.) (26.05.2004)

Surrealistická pouť do dějin křesťanské dogmatiky podniknutá dvěma tuláky cestou do Santiaga de Compostella, kteří cestou potkávají různé postavy z historie heretického hnutí. Film, pravda, postrádá něco z dalších filmů pozdního období, ale přesto je zřejmě tím nejlepším ze série religiózních filmů, které ateista Buňuel natočil. (Viridiana, Šimon na poušti, Nazarin). Církevní dogmata nahlížená s absurdnímy vtipy Monty Pythons. (10.06.2012)

Chce se mi to říct....nebo snad ne...nechci s tím slovíčkem zbytečně plýtvat, ale což... Je to geniální! Alespoň v některých směrech. Miluji, když mám po celou dobu sledování pocit, že s režisérem (scénaristou) zastáváme stejný názor na věc. Musel jsem se neustále hihňat ( většinou hořce)...ať už jen v duchu či nahlas. Jak kvůli dokonalé ironii, zesměšňování a nadhledu (obzvláště závěrečný dodatek celému filmu nasadil tu nejkrásnější korunku) nebo niterní otázce: "Jak to ksakru může někdo vnímat i jinak, když je to tak jasné?" Nějak jsem se moc nesoustředil, jestli je to dobře natočeno. Všiml jsem si jen absence hudby, snad vyjma jedné pasáže s Maruškou. Nevadila. Trochu mi naopak překážely pro mě zbytečné "surrealistické" vložky. Smysluplně ano, ale scéna v ložnicích mi připadala už krapet přehnaná a do filmu se mi to nehodilo. Příběh byl ze začátku zajímavý. Pak bych ale řekl, jakoby se pomalu a "nenápadně" od hlavní dějové linie upouštělo a snímek se soustředil především na spor o Ježíši. To jsem byl ale jedině rád - naopak mě to přikovalo k sedačce. A mimochodem, Mléčná dráha mi způsobila zhruba hodinovou duševní radost, rovnováhu a zadostiučinění....nevídané... (09.10.2006)