Dlouhé loučení

Jsou filmy, u kterých můžete řešit, co dekonstruují, na co reagují a jak se vztahují k historii (filmu), aniž by to jakkoli ovlivnilo vaše závěrečné hodnocení. Protože jednoduše nemáte o co se takzvaně pocitově opřít - přes všechnu tu sofistikovanost, narážky apod. to ve vás nezanechává žádnou stopu. A pak jsou filmy jako Dlouhé loučení, u kterých můžete uhranutě sledovat všechno výše uvedené a zároveň se bezbřeze bavit tím, jak jsou dokonale natočené a zábavné - a hlavně, že toho docilují naprosto mimochodem, jako by film plynul, aniž byste byli schopní hned v tu chvíli popsat, proč a jak. Může za to ta boží skupina Marlowových sousedek (melounová party) nebo snad Gouldovo rozevláté a dokonale mimózní herectví? Pravděpodobně obojí, je to prostě šťastné setkání několika tvůrčích rozhodnutí najednou. Být to tak o půltón vedle tak třeba nadávám na zbytečně přepjaté herectví Sterlinga Haydena, které kolikrát nemá žádnou přímou návaznost na vyprávění, ale tady to prostě sedne a nemá to chybu. Jinými slovy, film, ve kterém hlavní hrdina v první čtvrthodině napodobuje (ještě navíc s ukázkovým "blackfacem" na tváři) Ala Jolsona a hlídač na vrátnici karikuje Barbaru Stanwyck, Caryho Granta a další, prostě nemůže být špatný. Velká pohodovka, která je takový ten lehký masterpiece, kdy prostě nechápete. P.S.: A navíc, abych nezapomněl, zřejmě jedna z (u nás) nejvíc opomíjených klasik a dost možná nejlepší neo-noir, co jsem kdy viděl. (16.09.2014)

Dlouhé loučení je celkem fajn kriminálka, ale - jak to tak bývá - knižní předloha je nesrovnatelně lepší. Labutí píseň Raymonda Chandlera, Loučení s Lennoxem, je knihou, která rozehrává hned několik zajímavých témat - samotu, přátelství, mužské stárnutí, pokřivenou společnost - a přitom je zabaluje do atraktivního prostředí Los Angeles (pro které mám zvláštní slabost). Drobní skoro až směšní gangsteři, zkorumpovaní poldové, luxusní domy na plážích a spousta whisky a cigaret.. Bohužel ale v tomto filmu zůstalo jen to pozlátko, to atraktivní prostředí, a z hlubších (především sociálně-kritických myšlenek) pak už jen velmi málo. Vzhledem k tomu, že Phil Marlowe je málomluvný samotář, je jasné, že většina myšlenek v knize jsou jeho vnitřní monology. A o ty se tvůrci filmové verze úplně připravili. Možná by byl namístě voiceover, ale Altman asi věděl, proč ho nepoužil... Zkrátka a dobře - literární verze je jedním z nejlepších kriminalistických románů 20. století, kdežto filmové zpracování jen jakýsi lepší díl Columba. Nevadí mi, že se oproti knize ubralo postav a některých motivů, ani že byla změněna pointa (byť člověka napadne - když to chtěl scénárista udělat razantně jinak, proč vůbec sáhl po této předloze?). Dokonce mi ani zas tak nevadí, že všechny postavy jsem si představoval úplně jinak. Ale co mi vadí je to, že místo aby se řešilo třeba pozadí zajímavého vztahu Lennox - Marlowe, tak se čtvrt hodiny řeší, jestli Phil sežene žrádlo pro kočku.. (17.11.2014)

Súkromné očko, Philip Marlowe, prezývaný The Marlboro Man, ozaj tento chlapík fajčí jednu cigaretu za druhou, až si pripadám, ako zasiahnutý toxickými plynmi, chce za každú cenu zistiť, čo sa vlastne stalo okolo Terryho Lennoxa, kam až siaha jeho zákulisie ? Údajne mal zavraždiť svoju manželku Silviu, a potom spáchať samovraždu v krajine s typicky obľúbenou pochúťkou Tacos. A popritom sa vynárajú na povrch i nemilé skutočnosti, o ktoré sa onedlho prihlási mafián Marty Augustine, alebo taký Dr. Verringer má špinavé nečistoty za ušami, ale defacto, v tejto tzv. afére sú zapletení viacerí, na čele s alkoholickým spisovateľom Rogerom Wadeom, či aj atraktívna blondýnka, Eileen by mala o čom rozprávať, teda ak by jestvoval jej potenciálny záujem. Pre zaujímavosť, je manželkou práve Rogera, keď si najíma služby Philipa Marlowea, aby zistil, kde sa jej manžel akurát nachádza, a to je hlavný spúšťač nasledovných udalostí, keď napríklad fajčiarove susedky sa rady prezentujú hore-bez, celková nálada bola taká, ako na drogách, a tak mi presne prišiel celý Altmanov film, ktorý perfektne zachytil svoju aktuálnu dobu. Elliott Gould je v úlohe Marlowea autentický, akoby Chandlerovi sám z oka vypadol. Aha, už viem, kde bol Švarco, a pritom sa netreba až tak sústrediť, a predsa. (05.10.2019)

"I even lost my cat." Elliott Gould je přesně ten typ odrbaného šupáka se smyslem pro humor, jakého si představím při četbě kterékoli Chandlerovy detektivky. Dlouhé loučení (překládané taktéž jako Loučení s Lennoxem) se své románové předlohy drží jenom velmi volně, jelikož Altman a spol. řadu věcí pozměnili. A dobře udělali. Příběh je odsunutý na vedlejší kolej, zde totiž hlavní roli hrají skvěle vystavěné dialogy doplňované zajímavými kamerovými hrátkami (časté prolínaní obrazu, většinou s vodní hladinou). Všichni herci si své role vyloženě užívají, takže se dočkáme psychopatického gaunera Marka Rydella - jakýsi mix Al Pacina a Joea Pesciho - nebo Sterlinga Haydena, jenž prozměnu vypadá jako dvoumetrový George Bernard Shaw. Přihoďte k tomu typicky zamlžený obraz Vilmose Zsigmonda, zvláštní melancholickou atmosféru podmračené Kalifornie či nekompromisní závěr, a dostanete další mimořádný a do sebe zahleděný film Roberta Altmana, kterému zažínám pomalu přicházet na chuť. (07.09.2011)

Jak to tak bývá, kniha je nesrovnatelně lepší než film. 1) K pár chandlerovkám jsem se dostal v mládí, kdy jsem bezhlavě četl vše, k čemu jsem se přichomýtl. V rámci žánru, který jinak ale nemusím, se mi docela líbily hlavně kvůli břitkému jazyku vyprávěče. A to je právě to, co ve filmu chybí. Břitký jazyk vyprávěče. 2) Ostatní připomínky již výstižně shrnul Martensson35*. (15.06.2019)