Feťáci

Breta Eastona Ellise mám v merku už od začátku 90. let, kdy se do té doby mladý talentovaný spisovatel náhle zvrhl v bestii a svým románem Americké psycho vyvolal značný skandál. Kniha ze života vrcholně úspěšných yuppies na konci 80. let, kdy se vždy zhruba padesát stran do detailu řeší poslední modely od Armaniho a na dalších deseti stránkách na vás vybafnou šokující detailní popisy brutálně rafinovaného perverzního mučení a vražd, aby se na dalších třiceti stranách rozebírala nejpokleslejší popová alba 80. let, byla později zfilmována bez jediné šance převést do filmu pocit z neskutečné předlohy. Po dalších Ellisových knihách jsem se na rozdíl od přítele JAna nepídil, a možná jsem udělal chybu. V každém případě mě na Less Than Zero nalákal úžasný osmdesátkový soundtrack plný raritních pecek, které dlouho nebyly (a některé dosud nejsou) ke slyšení nikde jinde. Film má absolutně neznámého režiséra, mladé a talentované herce s nadějnou budoucností (Downey Jr., Spader, McCarthy, Gertz) a vcelku průměrný scénář. Jelikož jsem předlohu nečetl (i z filmu lze vytušit, že může být hodně kvalitní), nejsem ničím svázán a mohu hodnotit pouze film, takový jaký je. Opět tu máme yuppies 80. let, tentokrát na prahu dospělosti, a k tomu problémy s drogami. (Zdá se, že kdo tenkrát nešňupal koks, byl mezi dětičkami z bohatých rodin společensky vyřízený.) Příběh je podán monumentálně, v intencích velkých antických tragédií, stejně tak je i nasnímán. Sledovat to a přistoupit na hru, že nejde o bezvýznamnou sračku ze života losangelských horních 10 000, je vcelku zábavné. Přesto nakonec nejde o nic víc, než o sice z několika hledisek zajímavý, ale pořád víceméně průměrný film, který nad jeho možnosti povyšují skvostné reálie 80. let a právě onen písničkový soundtrack, který mě k Less Than Zero původně dostal. Škoda že na CD vyšla jen asi polovina skladeb, které tu zazní. Hned úvodní "A Hazy Shade Of Winter" od The Bangles je neuvěřitelná nádhera, která hodně přispěje ke vtažení do atmosféry snímku. Rockové pecky jako KISSácká hitovka "Rock And Roll All Nite" v nové verzi mejdanových přeborníků Poison, totální rarita "Rockin' Pneumonia and the Boogie Woogie Flu" od Aerosmith nebo hymna "In-A-Gadda-Da-Vida" průkopníků pravěkého metalu Iron Butterfly v podání thrash metalových Slayer, to jsou věci, které potěší každého starého rockera. A k tomu navrch třeba slavná "Bring The Noise" hip hopových klasiků Public Enemy, která měla ve filmu (stejně jako většina ostatních písní) světovou premiéru. Zazní tu také Joan Jett, The Cult, Jimi Hendrix nebo další slavní hip hopeři Run DMC. Většina skladeb je v produkci legendárního Ricka Rubina (objevitele takových Beastie Boys), a mám dojem, že Julianova neúspěšná hudební společnost nesla název připomínající vlastní Rubinův label Def Jam. Byl jsem zvědavý na krotšího (a dle některých také kvalitnějšího) Breta Eastona Ellise v jeho pre-American Psycho období, a nezklamal jsem se. Ovšem nebýt takovým 80's nostalgikem, hodnocení by bylo o poznání nižší. (17.05.2011) (méně) (více)