Dobré ráno, Brno! - Série 2

Jan Prušinovský má pověst tvůrce, který nedělá nekonečné seriály. Okresní přebor se dočkal pouze filmového prequelu, jeho další seriály Čtvrtá hvězda, Trpaslík a MOST! poté 2. sérii nedostaly. A pak přišlo Dobré ráno, Brno! I když synopse závěru 8. epizody lákala na definitivní konec Dobrého rána, konec byl nakonec tak otevřený, že ani dlouho netrvalo, než byla potvrzena 2. série. Prušinovský tak zdánlivě porušil své pravidlo, zrovna v případě Dobré ráno, Brno! se ovšem snadno mohl jevit pocit, že je potenciál ještě bohatý a na 1. sérii se může krásně navázat. Nevymstila se ovšem přeci jen Prušinovskému sázka na to v seriálu pokračovat? Do velké míry se výrazně navazuje na to, co fungovalo minule. V prostředí brněnské pobočky České televize se odvíjejí příběhy na pomezí mezi poctou a výsměchem České televizi, kde se Prušinovskému přesto daří postavy nějak budovat a přes všechny jejich bizarní činy a bizarní události divákovi snadno k jeho postavám nějak vyšlapat cestičku. Při realizaci filmu Grand Prix se poté Prušinkovskému nevyhnula spolupráce se Štěpánem Kozubem, který je mimo jiné proslulý svými povídkami o snaze vnímat trapno jako disciplínu, pokoušet hranice humoru. Prušinovský hranice jistě pokouší i tady, pořád ovšem platí staré pravidlo o tom, že „sto lidí má sto chutí.“ Ani tentokrát nechybí pár známých tváří, které se nebojí si ze sebe udělat srandu. K takovému Václavu Marhoulovi může člověk přistupovat různými pohledy, jeho cameo role v 1. díle 2. série je ovšem dost možná nejzábavnější za celou sérii. Marhoul, který si neumí dávat pozor na prsty, jeho stav šílenství začíná imitovat Jacka Torrance z Osvícení, točí poté krásné, hodnotné, širokoúhlé, černobílé, nevýdělečné, ale umělecké filmy! Nechybí odkazování na neslavnou kauzu Marhoul vs. zaměstnanci Barrandova, rýpnutí si do finanční tísně spojené s povýšeností uměleckých režisérů i vyústění oné pointy s prstíky. Někoho takhle sázka na humor jednoduše mine, jiné nikoliv. To stejné platí i o případech, kdy si 2. série utahuje z bulváru, možná až příliš experimentálních divadel (Daniela Špinar je skvělá!) i ohledně toho, jak moc se může zkomplikovat takový den otevřených dveří. Za pochodu se totiž dokazuje, že potenciál skutečně vyčerpán nebyl a nápadů by mohlo být pořád dost. Prosadí se ostatně i básník Šmarda v podání Vojtěcha Hrabáka, kdy jeho nová dočasná úloha režiséra poukazuje na dnešní pohled nad tím, jak televize přichází o mladé diváky a je nutné těmto mladším divákům jít tak trochu naproti. 1. série po celou dobu ukazuje, jak Dobré ráno, Brno! funguje pod taktovkou zahořklého a především zastaralého tvůrce, nástup Šmardy rázem zvládá dost možná poukazovat k tomu, kde je zakopaný pes a jak by mohla invence v budoucnu snadno pomoci televizím ve zlepšení sledovanosti u podvyživených cílových skupin. Je to pořád Prušinovský a chytrých myšlenek a někdy i sofistikovaných vtipů rozhodně není jako šafránu. Přeci jen je to ovšem pořád někdy zároveň až příliš nezřízené a dramaturgicky oproti 1. sérii táhne 2. sérii dolů především větší prostor pro Johanu v podání Beáty Hrnčiříkové (tahle postava si žádnou razantní výměnou neprošla) a fakt, že nedojde zrovna k podobně slušně vybudovanému vyvrcholení. Přeci jen se tu ovšem pořád nějak rozvíjí postavy a ty se navíc dle příslibů ze závěrečných titulků (a díky zdánlivému popření myšlenek na Dobré ráno, Brno! III) dočkávají nějakého uspokojivého konce, podobně jako v epilogu seriálu Okresní přebor.  Seriál si pořád utahuje z televizního průmyslu (líná dramaturgyně, vymahači od poškozené techniky, Slávek tentokrát opět dodržuje hygienické normy!), zvládá těžit ze speciálních hostů (Dana Morávková je ve své roli neskutečně zábavná) a přitom pořád do velké míry zůstává absurdním. Zuzana Zlatohláková a Jan Kolařík jsou i tentokrát nejvýraznějšími členy hlavního obsazení, ve finále vlastně potěší i větší prostor pro ředitele Plíhala, protože Dušan Hřebíček si svou roli zvládá očividně vychutnávat. Celým seriálem se tak line nádech satiry, nadsázky a někdy černého humoru, v závěru jen skutečně může vyskočit dojem, že nedochází k zacyklení nějakých motivů. Některé z nich (Slávek konečně zasune, Radka dostane životní šanci, Mirek zdánlivě prozře) jde ovšem snadno vydedukovat z drobných náznaků, finále s představením od NEkomunistky Špinar tak zvládá přeci jen do jisté míry fungovat jako to ideální vyvrcholení. Jestli totiž seriál Dobré ráno, Brno! světu opravdu něco dal, závěr 2. série potvrdí, že to většinu času byla one woman show Zlatohlávkové. Prušinovský své pravidlo zdánlivě porušil a přesto není důvod se kvůli tomu věšet. 2. série Dobré ráno, Brno! slabší momenty vykupuje těmi silnějšími, Prušinovskému a spoluscenáristovi Tomáši Holečkovi za pochodu nápady nedocházejí a už jenom za toho Marhoula je snadné mít od 1. epizody úsměv od ucha k uchu. Na druhou stranu je dobře, že vyvrcholení 2. série zdánlivě zapírá jakoukoliv možnost realizace 3. série a jasně naznačuje, že Prušinovský příště půjde o dům dál. Ani 2. série Dobré ráno, Brno! ovšem nezvládla poničit jistotu, že jakákoliv jeho další filmová či seriálová novinka bude jistě opět vyhlíženou záležitostí. I když Prušinovský i tentokrát k oběma sériím seriálu přistoupil krapet jinak, zvládl utvrdit, že kvality jsou vždy tak nějak na místě. Nutno doufat, že jeho studnice nápadů ještě nevyschla, nad filutovstvím některých vtipů v 2. sérii Dobré ráno, Brno! totiž pořád zůstává rozum stát.... (27.02.2024) (méně) (více)