The Scarlet and the Black
Režie:
Jerry LondonKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Gregory Peck, Christopher Plummer, John Gielgud, Raf Vallone, Kenneth Colley, Walter Gotell, Barbara Bouchet, Angelo Infanti, Michael Byrne, T.P. McKenna (více)Obsahy(1)
V roce 1943 sílí údery proti nacistické třetí říši a Řím, resp. neutrální Vatikán, se stává útočištěm tisíců uprchlých válečných zajatců, Židů a hledaných odbojářů. Irský kněz, vatikánský právník a diplomat, chráněnec kompromisnického papeže Pia XII. monsignore Hugh O´Flaherty organizuje ve spolupráci s italským odbojem úkryt pro všechny pronásledované. Dramatickou situaci vyhrocuje nástup nacistického fanatika a pragmatika plukovníka Herberta Kapplera do funkce policejního velitele Říma: židovská komunita je pod příslibem ochrany okradena o zlato a deportována, vyhlášení výjimečného stavu umožňuje masové zatýkání. Kappler záhy zjistí, že O´Flaherty je hlavou ilegální organizace a usiluje o jeho likvidaci, aby zlomil hnutí odporu. Pravověrný nacista a představitel křesťanské lásky k bližnímu se osobně střetávají na veřejnosti, gestapo strojí knězi léčky, on však bravurně Kapplerovi uniká, statečně chrání ohrožené přátele, poskytuje duchovní útěchu obětem fašismu (oficiální text distributora)
(více)Recenze (74)
Gregory Peck v roli srdnatého monsignora O´Flahertyho je těžký sympaťák, jeho sok - esesák Kappler - v podání Christophera Plummera bohužel taky. Člověk mu více věří polohu hodného otce od rodiny než nacistické zrůdy, což příběhu místy ubírá sílu. Vzácné okamžiky, kdy se oba hlavní představitelé setkávají tváří v tvář, přesto patří k nejpovedenějším - mají jiskru a svým způsobem i komediální rozměr. I po duchovní stránce se v případě tohoto snímku jedná o pořádnou vzpruhu... nejen díky těm několika krásným větám úplně na závěr, které popisují další životní osudy hrdinů. ()
London bol špecialistom na televízne filmy a tak asi ani neprekvapí, že jeho snáď najdôležitejší film vyzerá ako regulérne kino s bohatou výpravou a má navyše hviezdne obsadenie. Krásy Ríma obdivujeme v každom druhom zábere a zároveň sledujeme psychologický, ale aj fyzický (ten sprostredkovane napríklad cez najatých zabijakov) súboj dvoch silných a inteligentných mužov. I keď jeden stojí na strane dobra a druhý na strane zla a oboch ich ich postavenie poznamenalo aj na morálnej úrovni. Finále je zamerané na morálnu dilemu, pred ktorú postavil O´Flahertyho Kappler a jeho rozhodnutie ma presvedčilo o štvrtej hviezde. ()
Alternativa k Hochhuthově kritické reflexi úlohy papežství za druhé světové války (ÁMEN, NÁMĚSTEK) kupodivu neruší prvotní pohled německého antifašistického dramatika; doplňuje jej naopak a dále rozvíjí. V dvojí konfrontaci mizí z našeho nazírání černá a bílá, a nastupuje celá škála alternativních barev. Měl bych - také budu - pět ódy na mimořádný výkon svého oblíbeného Gregory Pecka (tehdy 65letého), paradoxně však začnu Johny Giegoldem a jeho neméně skvělým výkonem v roli papeže Pia XII. (1939-1958), v němž z majestátu bílého ornátu prosvítá živý, zranitelný, pochybující, mýlicí se člověk, aniž by přitom ztrácel cokoliv z charizmatu božího náměstka (právě tím ze do jisté míry vysvětlit věcně až protikladná hodnocení pontifikátu kontroverzního papeže). Na tento třetí, vrcholový bod pomyslného základního kompozičního navazuje základna, duel dvou stále lidských a přece současně černobíle zlo a dobro ztělesňujících historických postav – irského preláta Hugha O´Flahertyho (1896-1963) a esesáckého plukovníka-zločince Herberta Kapplera (1907-1978), velitele německé policie v Římě na přelomu let 1943-1944. Historie 4 000 zachráněných lidských životů nejen židovských, ale i válečných zajatců a dalších utečenců, jimž se podařilo proniknout na v tomto případě spásnou vatikánskou neutrální půdu, je sama o sobě souborem pozoruhodných příběhů. Zasedání neformálního výboru organizátorů, riskujících vlastní životy, ale i životy všech členů jejich rodin, rámuje suchý keltský humor Keltoameričana Pecka, jehož sugestivní, s nadhledem pracující civilně odlehčené herectví dodalo neuvěřitelný „svatozářový“ nádech nejen postavě erinského řeholníka, ale celému filmu vůbec. Plummerův výkon, rovněž zářivě zdařilý, naznačuje rezidua lidských nedodělků v duši válečného zločince a pokrytce Kapplera. Umožňuje pochopit psychiku těchto mystizujících zabijáků, vrahů a gangsterů s vypjatou uměleckou důsledností a přesvědčivostí, kterou vidíme jen velmi vzácně. Stejně dobře jsou zvládány i epizodní úlohy dalších herců. Zdařile individualizovány jsou i postavy v německých uniformách (scéna, v níž Peck přihlíží zatčení jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků, je rámována suchým výrokem velícího německého důstojníka, aby se do věci nepletl a s námitkami šel za Kapplerem). „Samozřejmost“, s jakou je toto teatrum mundi rozehráváno, i suverenita, která je stejně jistě vede ke konci, ukazuje na pronikavé kvality nejen Butlerova scénáře, ale a zejména Londonovy režie. Dobré základy znamenají zpravidla i dobré výkony. Účin filmu přitom získává jakoby nečekaně další rozměr: mimořádně zživotnění a téměř „světskou“ humanizaci katolického dogmatu. Zdánlivě odtržená slova přikázání, zasazena do civilně pojatého Peckova projevu, získávají na síle a přesvědčivosti. A s nimi i katolická církev jako taková. To, co je opravdu podstatné, má však těžiště jinde. V silném, důvodném diváckém zážitku, v neobvyklém pohledu na postupně zapomínanou válku, na její hrůznosti, ale i její humanistické přesahy. To vše v rámci, který jde daleko za obvyklé vymezení „pouhého“ televizního filmu. () (méně) (více)
,,CHODÍ DO NAJLUXUSNEJŠÍCH REŠTAURÁCIÍ, NA NAJLEPŠIE VEČIERKY. BUDE TO PRAVDEPODOBNE PLAYBOY V SUTANE." __ Už tunajšie 84% hodnotenie napovedá, že televízne korene tohto filmu mu v ničom nebránia, aby sa nemohol rovnať s hocakou kino produkciou. Zaujímalo by ma však, nakoľko je dej verný realite a nakoľko sa od nej odkláňa, pretože pri scénach Pecka v prestrojeniach dostáva veľmi odhľahčený, takmer komický rozmer. Vo väčšine deja sa však hrá na vážnu notu a v poslednej tretine aj na nervy diváka, ako je to pri scéne, kedy Peck stojí takmer na hraničnej bielej čiare, zatiaľčo Plummer na neho miery puškou čakajúc, či sa ju odváži prekročiť. Veľmi ma tiež zaujalo, ako sa kontroverzne prijímaný pápež PIus XII. v podaní sira Johna Gielguda snaží ospravedlniť svoje tolerovanie nacizmu ako nemožnosť ohradiť sa voči nemu. Veľké kvality filmu zosobnené najmä v silnom príbehu a hereckých výkonoch sú doplnené zaujímavým filozofickým finále v Koloseu a už tradične výbornou hudbu meastra Morriconeho. (885. hodnotenie, 66. komentár k filmu) ()
K tomuto filmu som sa dostal cez nášho, dnes už bývalého farára. Dnes som sa pri ňom zastavil opäť. Samozrejme katolícka cirkev, ktorej som členom a Vatikán hrali v 2. svetovej vojne rozporuplnú úlohu, boli tam správne rozhodnutia aj nesprávne, tento film je skôr o tých správnych a treba ho kritikom pripomínať, je to dlhý televízny film, ktorý však má čo do seba. Je o európskej vypočítavosti, kľučkovaní medzi zákonmi, dobrom a zlom, má zaujímavé postavy a možno len svižnosť deja tomu uberá, inak je to taká poobedňajšia nedeľná záležitosť. Rozhodne ho odporúčam, z filmu však 80. roky akoby sršali. Po mnohých stránkach veľmi kvalitný film. ()
Galerie (10)
Zajímavosti (12)
- CBS distribuovala po vydaní filmu viac ako 500 000 scenárov tohto filmu študentom základných a stredných škôl po celých Spojených štátoch, aby sa nahlas čítali počas vyučovania, a tým sa podnietil záujem študentov o angličtinu a históriu. (Arsenal83)
- Počas výkonu trestu vo väzení sa Herbert Kappler (Christopher Plummer) rozviedol so svojou prvou manželkou a oženil sa so svojou zdravotnou sestrou Anneliese v roku 1972. V roku 1975 mu diagnostikovali rakovinu. Keďže ho úrady odmietli prepustiť, Anneliese v roku 1977 vyniesla Kapplera z väzenia vo veľkom kufri (v tom čase vážil menej ako 50 kíl). Utiekli do západného Nemecka, kde Kappler zomrel o šesť mesiacov neskôr. (Arsenal83)
Reklama