poster

Modigliani

  • USA

    Modigliani

  • Francie

    Modigliani

  • Německo

    Modigliani - Ein Leben in Leidenschaft

  • Itálie

    Colori dell'anima I - Modigliani

Drama / Životopisný

USA / Francie / Německo / Itálie, 2004, 128 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Daae
    ****

    Amedeo Modigliani měl zajímavý život a tohle nám také film poutavě přednáší. Skvělý sountrack doprovází charismatického Andy Garciu, skvělou Elsu Zybelstein a přesvědčivého Omida Djaliliho v roli Pabla Picassa. Za zmínku ještě určitě stojí Modiho vidiny (zvlášť ta v blázinci); jednu ke konci uvidí i sám Picasso. Umělci hold v sobě mají vždy trochu šílenství. Nejméně 4 hvězdy si tento film určitě zaslouží ;-)(30.12.2006)

  • Skip
    ****

    Točit filmy o lidech, kteří skutečně žili, s sebou nutně přináší ten fakt, že si spousta diváků udělá o té osobě obraz podle toho, co vidí. Takovým markantním příkladem je Formanův Amadeus, v němž jsou Mozart a Salieri zpodobeni takovými, jakými ve skutečnosti vůbec nebyli. Jaký byl Modigliani, to nevím a určitě ho nebudu mít zafixovaného takového, jakým byl v tomto filmu, který sice nepatří ke skvostům světové kinematografie, nicméně určitě patří k těm kvalitnějším a mohl by některé diváky postrčit k tomu, aby se začali trochu víc zajímat o Modiglianiho dílo. Herecké výkony jsou na vysoké úrovni, akorát mi nejde na rozum, proč byl do role Pabla Piccasa vybrán tak tlustý herec, protože Piccaso tlustý nebyl, naopak měl až do pozdního věku hodně sportovní figuru.(25.10.2014)

  • tomtomtoma
    **

    Modigliani je standardní velkolepé drama na americký způsob. Andy Garcia si libuje v pózách patosu a své hrdiny účelově zlidšťuje, charisma osobnosti nahrazuje gesty a s rozhodností kráčí za svým spotřebním úspěchem. Fascinace rozpolceností je v technické efektní dokonalosti dávkována se zaujetím pro dosažení osobních ambicí a dlouhotrvajícího aplausu vděčného publika. Schizma rozdrásané duše na mě nepůsobí přirozeně, tápání a hledání v podstatě neexistuje, většinou je vytlačí rozmáchlým melancholickým gestem citového vydírání. Možnosti skutečného konfliktu se mistrně vyhýbá, odškodněním jsou působivé obrazové kompozice. Hlavní postavou je pochopitelně Amedeo Modigliani (strojený Andy Garcia), slavný italský malíř v rozpolcenosti života, pudů, citů i umělecké kariéry. Umělecký úspěch přeměněný ve finanční zabezpečení okázale odmítá, ale není to životní postoj, spíše se zdá být z větší části dílem obyčejné lidské závisti. Freudovská psychoanalýza by si s hrdinou vyhrála o poznání svědomitěji a věrohodněji. Každá nuance se pohladí po povrchu, ale nikdy se pozorovatelův zrak nedostane ani pod vzdušný přehoz, který ledabylost zakrývá svou nastrojenou emoční načechraností. Hlavní ženskou postavou je Jeanne Hébuterne (velmi zajímavá Elsa Zylberstein), Modiglianiho životní láska. Osudová oddanost mučednicky snáší každou bolest, po každé ráně se vždy postaví a ochotně nastaví druhou tvář. Hlavním protivníkem i souputníkem je Pablo Picasso (zajímavý Omid Djalili), španělský malíř se zcela pragmatickým přístupem k vlastnímu uměleckému úspěchu. Nutnost kompromisů je jen zástěrkou, na život lze hledět s nenávistí, nebo s nadějným očekáváním. Výraznou postavou je Léopold Zborowski (zajímavý Louis Hilyer), galerista a nejupřímnější Modiglianiho přítel. Vždy ochotně připraven s pomocnou rukou. Symbolickou postavou je malý Dedo (Frederico Ambrosino), Modiglianiho spojení minulosti s předurčeností. Z dalších rolí: psychicky labilní francouzský malíř Maurice Utrillo (Hippolyte Girardot), Picassova atraktivní manželka a ruská baletka Olga Chochlova (Eva Herzigová), přátelský a bohémský francouzský malíř a básník Max Jacob (Udo Kier), hrdá odmítnutá Beatrice Hastings (Susie Amy). uznávaný francouzský umělec Jean Cocteau (Peter Capaldi), litevský malíř židovského původu Chaim Soutine (Stevan Rimkus), mexický bohém a malíř Diego Rivera (Dan Astileanu), další člen malířské obce Moise Kisling (George Ivascu), Jeannina obětavá matka Eudoxie Hébuterne (Michelle Newell), americká podporovatelka umění Gertrude Stein (Miriam Margolyes). živoucí bůh malířské bohémy Auguste Renoir (zajímavý Theodor Danetti), či Jeannin zatvrzelý maloměšťácký otec Achilles Hébuterne (Jim Carter). Americké životopisné drama Modigliani je pompézně nabubřelé ve svém efektivním provedení a úspěšném balancování na hraně konzumní potřeby. Nic jiného snad ani nelze očekávat.(22.8.2017)

  • sona123
    ***

    Filmy o malířích, ty já určitě můžu. Film o Modiglianim není ničím výjimečným, přesto v něm je pár silných momentů, kvůli kterým stojí za to se dívat. Andyho Garciu nemusím, ale tahle role mu sedla jako žádná jiná (pravda, on chudák nehraje nic moc jiného než italské mafiány a kšeftaře, nebo aspoň já si ho této škatulky zašoupla a nevyndala) a získal si moji přízeň. Ještě víc se mi ale líbil Omid Djalili jako Picasso, nabubřelý, nadutý panák, který ale uměl hrát fér. Linka s malým chlapcem je tak trochu zbytečná a kýčovitá, ale záměru to určitě posloužilo. Nuže, jako vzdělávací film to splnilo svůj účel a ne, nenudila jsem se.(24.10.2010)

  • VictorMartel
    ****

    Historicky i náladově zpracování nedůsledné, své théma zpracovávající až s diskutabilní uvolněností, ale jinak krásné - totiž pochopíme-li ho jako pouhou inspiraci historickou skutečností, jejíž úlohou není seznámit nás s přesným obrazem Modiglianiho velikosti, ale na volně pojatém námětu nám z příčiny jeho vlastní myšlenkovo-dojmové bohatosti dáti chutnat plody možné konsekvence jeho příběhu coby toho mythologické citově orientované rozvedení. Pravdať ovšem, že to jeho tvůrcům ujelo, takže překročili hranice noblesnosti, když nám ke snímku pustili Édith Piaf či tomu dali v doprovod z hlediska synchronisace naprosto neodpovídající, ba i dobově psychologicky až odpornou hudbu, také to vybeatovali vzhledem k tomu, že už předlohou se jedná o dost vypjatý obsah, který nemá zapotřebí šílenství hraného, až k obludné gestikulační afektaci (zvláště ve scéně, kde jsou střídány obrazy pro soutěž malujících umělců; lze věřit, že si občas zakřepčili, že se občas naopak zase rozhněvali a také, protože s ní měli vážnější vztah než běžný člověk se svým zubním kartáčkem, že občas velmi pohrdavě odhodili paletu, ale co se děje ve filmu, je maškarádní arrangement, které pochází z dílny kýče, jež génie presentuje jak nějaké hollywoodské stars a jiné šašky, jako by opravdu malovat bylo hrát někomu divadlo) a nakonec si troufli vybavit děj ukázkami obrazů, které do vlastní opravdové Modiglianiho tvůrčí sbírky nikdy nepatřily, z nichž nejnevhodnější, ač zároveň nejkrásnější, je ten poslední (nevím, kde vůbec přišli na takovou situaci; model Jeanne patřil i k těm posledním, ale mám za to, že se snad nedostala jejich řada ani do posledního géniova měsíce - poslední datace jsou ještě z roku 1919 -, přičemž poslední dva obrazy mají námětem jeden portrait Maria Varvogliho, druhý autoportrait, kteréžto teprve předchází, coby číslo 335., portrait Jeanne Hébuterne). Je to celé přepjaté. Příběh, který končí tím, že zemře ani středního věku se nedoživší génius, den načež žalem spáchá sebevraždu těhotná jeho milá, nejenže nemá nouzi o dramatičnost, ale naopak má nouzi v tom, že jí má příliš, což dává hranici, již herecky překračovat nutně končí výrazovou hypertensí, karikaturou - zřejmě z jisté bezcitnosti nepochopili, jak je příběh tragický sám o sobě. Co se pak falešných obrazů týče, ve snímku byly vytvářeny silně smyšlené situace, jimž taková doprovodná falsa padla víc, než by jim snad padla pravá díla Modiglianiova. Zvláště ten poslední obraz je dílem velmi šikovného kopisty, který zkombinoval hned několik typických, arciže simultánně autorem samým nikdy nepresentovaných prvků géniova malířství, jak je lze vysledovat z jeho obrazů Jeanne. Kopista se naučil jeho stylu a Jeanne založil dlaně v klín, ovšem s inovací, že se pažemi trochu jako by opírala, oděl ji celou do modrého, zabral ji celou zepředu v lehce vykřiveném posedu a s štíhlost krku přebírající hlavou v příklonu a s magneticky vlídným pohledem, jenž je komplementován pozadím teplých barev, ji namaloval tak, jak by ji klidně mohl namalovat sám Modigliani (všechny ty prvky se na jeho obrazech Jeanne i jiných žen tak či onak vyskytují, nikdy ne však dohromady; nejspecifičtější zde pak je Modiglianim nikdy neuskutečněný aisthetický koeficient ve vztahu živých, u Modiglianiho neobvyklých, očí s celým nejvyšší představitelnou vlídnost značícím výrazem ve tváři, který jako by vás připravoval na to, kam vás její oči zvou; tento výraz své drahé Modigliani ve svých obrazech nikdy tak cele nedal - když ji namaloval skoro v takovém rozpoložení, už mu chyběla vůle ji vybavit takovým zrakem, když jí dal aspoň podobně dojímající zrak, nebyl téže formy, neboť měla zas úplně jinou tvář a vůbec celé položení). Nebýt kdy Modiglianiho, tento obraz by se mohl dražit za miliony dolarů. Do oněch situací (také je tam například jedna s malováním holčičky), jak byly tvůrci filmu koncipovány, by vlastní Modiglianiho tvorba tak přesně psychologicky nezapadala; bylo potřeba přidati tepla. Takže je to ospravedlnitelné jedině jako faktum korespondující dobře s qualitou, která sama ovšem jest značně vylhaná. Přesto musím dát 75 %, kvůli kráse toho historicky „falešného“, leč stylisticky věrného, komplementárního obrazu a Garciově tančení kolem snad doopravdy Rodinovy sochy Balzaca. Zdeť ke snímku dokonale výstižná kritika (extrahováno z John A. Walker, Modigliani, myth and cinema [film review], Jamini, Vol 3, No 2, June 2006, pp. 100-103): „Andy Garcia (b. Havana, 1956, aka Andres Arturo Garcia Menendez, who came to the United States in 1961) played the part of Modigliani in the 2004 film of that name. Garcia, a handsome dark-haired actor has played policemen more than artists, but he was keen to obtain the role.Modig liani, a £10 million international colour film (United Kingdom/Germany/Romania/France/Italy) shot in Bucharest, Romania (for reasons of cheapness) for seven weeks during 2003, was directed and written by Mick Davis. He grew up in Glasgow and read a book about Modigliani when he was aged 12 and confined to bed with asthma. He identified with the artist because he also suffered from with tuberculosis as a child. A French producer called André Djaoui raised most of the finance. The production company was Lucky 7 Productions Ltd., and Garcia, was one of the executive producers. The film was premiered in Canada at the Toronto International Film Festival in September 2004 and first shown in the United States at the Miami Film Festival in February 2005. Hébuterne is poignantly played by the French actress Elsa Zylberstein who resembles Modigliani’s portraits of his mistress, muse and model. Other famous characters from bohemian Paris who appear include Pablo Picasso, Maurice Utrillo, Chaim Soutine, Frida Kahlo, Diego Rivera, Max Jacob, Moïse Kisling, Jean Cocteau and Gertrude Stein (played by the British actress Miriam Margoyles). Members of the film’s Art Department - Daniel Alexandru and Liviu Marcu - supplied sculptures while the paintings were provided by Ion Molete. The film concentrates upon the last year of Modigliani’s life, his love affair with Jeanne and their difficulties in dealing with her disapproving Catholic father and supporting their first baby also named Jeanne. We learn about the anti-Semitism Modi experienced when Jeanne’s father, played by the British actor Jim Carter, makes contemptuous remarks about Jews and there is a flashback to Modigliani’s childhood in Livorno, Tuscany, when his bankrupt family were visited by bailiffs one of whom expressed his surprise that Jews could be poor. There is a departure from naturalism when Modigliani as a boy keeps reappearing in scenes with the adult artist to act as his conscience. Other departures include Modigliani’s alcohol and drug-induced visions of a street parade and an oriental opium den. Initially the film resembles Montparnasse 19 but later departs from it by focusing upon his friendship-cum-rivalry with Picasso. (In fact, the real long-term rival in Picasso’s artistic career was the French painter Henri Matisse.) The two men did know one another – they first met in 1906 – and showed in some of the same exhibitions. In 1915, Modigliani painted Picasso’s portrait and Picasso owned a Modigliani. (In the film, Picasso insults Modi by telling him he was short of canvas one night and so painted over one of his pictures. This, apparently, was a true incident.) It seems Modigliani once criticised the Spaniard’s appearance by saying: ‘Picasso may be talented, but that’s no reason he shouldn’t dress decently.’ According to Picasso’s biographer John Richardson, the Spanish artist, for his part, had some respect for Modigliani as a painter but was impatient with his addictions and determination to be a peintre maudit. (1) Omid Djalili, a portly British-born actor and stand-up comedian of Iranian parentage, plays the egotistical Picasso with verve. Supermodel Eva Herzigova plays his then wife Olga. While Modigliani is the epitome of the artist as failure, Picasso – who is already a financial success and a celebrity (we see him accompanied by an entourage of admirers) – is the epitome of the artist as success. In one episode, Picasso drives Modigliani into the countryside to visit a chateau where the elderly impressionist Auguste Renoir lives in luxury but with hands crippled by arthritis; he is also confined to a wheelchair. (Incidentally, the real Renoir [1841-1919] was one of the first artists to appear in a filmed documentary, which was shot around 1917.) Picasso wants to show his rival that artists need not live in poverty. (In 1918, Modigliani did visit Renoir who received him with kindness but, unlike the film’s version of what happened, the Italian was cold and indifferent.) Modigliani’s sense of pride and artistic integrity prevents him from pleasing sitters (who want thein children depicted without long necks) and potential collectors such as the American newspaper magnate William Randolph Hearst. Garcia effectively conveys the man’s charm and charisma but also his self-destructive arrogance. Davis’s emphasis on the rivalry becomes increasingly absurd and far-fetched as the film unfolds. In one scene set in a café, the two artists confront one another: Modigliani stands toying with a wine bottle while Picasso sits at a table with a revolver. It could be a duel between two macho gunfighters in a Western. There is an (fictional) annual painting competition for a sum of money, which Picasso, Modigliani, Rivera, Kisling, Soutine and Utrillo enter. As the artists work frantically in their studios attacking their canvases, Davis cuts rapidly between them and adds a musical soundtrack with a heavy beat so that the sequence resembles a pop music video. (The music in the film, by British composer Guy Farley, is eclectic and draws upon classical, techno and rap sources.) When the completed paintings are unveiled at a public ceremony the results are ludicrous. Especially bad is a pastiche of a cubist-style portrait by Picasso. Modigliani fails to attend the ceremony because he prefers to drink in a bar. After he fails to pay his bill, the bartender sends two thugs to beat him up. This hastens his death in a hospital ward after which the pregnant Jeanne visits Picasso to reproach him (Picasso is reputed to have died with Modigliani’s name on his lips) and then leaps to her death. Since the lives and fates of the lovers were passionate and tragic enough in reality, there was really no need for the exaggerations, historical inaccuracies, fake pictures, and the embellishments Davis added. In an interview, Davis acknowledged he wanted to entertain mainstream audiences rather than please art-house ones. Viewers will not learn much about Modigliani’s art from this film. For example, although Modigliani dances around a statue of Balzac by Rodin, there was no indication that he was interested in the carving sculptures and, apart from references to the pupil less eyes in a portrait of Jeanne, the distinctive characteristics of his pictorial style were never explained. Some critics praised the passionate intensity of the performances of Garcia and Zylberstein even though the former has a tendency to overact. One audience laughed at Garcia’s over-the-top portrayal of himself in a lunatic’s straightjacket (a dream sequence that followed Modigliani’s visit to an asylum where Utrillo was confined in this way). Garcia’s performance reminded one reviewer of Ed Harris’s inPol lock and another thought Jeanne, herself a painter, was the more interesting character and that the film should have been about her. In the view of Boyd van Hoeij, the film was mediocre, in part because it lacked an angle or overriding theme. Other critics judged it ‘competent’ or ‘disappointing’. Film writer Phoebe Flowers thought it ‘a hideous way to start the Miami Film Festival’ and remarked there was ‘nothing like a terrible film to make you actively loathe all artists’. (2) It is perhaps ironic that while the film was being finished and premiered, a major exhibition of Modigliani’s work subtitled ‘Beyond the Myth’ was being held at New York’s Jewish Museum from May to September 2004. The exhibition, which attracted record crowds, travelled to Toronto in October. In an essay in the book/catalogue accompanying the show, Maurice Berger chastised those earlier art historians, biographers and dealers who fostered Modigliani’s ‘tormented genius’ legend and argued that ‘histrionic, fundamentally anti-intellectual approaches’ turned him ‘into a trivial art historical figure, an artist adored by the public but viewed with condescension by many scholars and curators’. (3) Art critic Robert Hughes has commented that Modigliani represents modern art ‘for people who don’t much like modernism’. (His ‘distortions’ of the human form were not so extreme as Picasso’s. Arguably, Modigliani was a minor, somewhat konservative modernist whose portraits became formulaic. There is no sign in his paintings of the wild, debauched life of the myth.) It seems unlikely that scholarly arguments will end the mythic conception of Modigliani because popular myths, as Davis’s film proves yet once again, have a maddening habit of reasserting themselves no matter how often they are deconstructed.“ Že by se všechny filmy o velkých osobnostech měly dělat s takovým nábojem, je pravda, ale elán ten by měl být teprve aplikován na biographicky věrný a, pokud možno, doložitelný podklad, a ne se stát podkladem samým.(14.4.2012)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace