Modigliani

No nevím, nějak se nemůžu smířit s myšlenkou, že když se někdo chová jako nezodpovědné, zkrachovalé, věčně sjeté nebo ožralé hovado, likviduje tím všechny blízké, ale je to v jádru (zjevovaném v nepříliš častých jasných chvilkách) fajn chlap s citlivou dušičkou (nesoucí obvykle tolik, tolik bolesti a takové ty kecy), tak je to vlastně všechno v pořádku. A přesně takhle scénárista a režisér Davis vykresluje svého Modiglianiho. Říkám schválně Davisův Modigliani, protože Andy Garcia, jehož kvality známe, i jeho protějšek Picasso (hraný Omidem Djalilim) se téměř výhradně omezují na archetypální pózy bohémů z plakátu a teatrální přehrávání. To druhé jde jakž takž akceptovat ve scénách, kdy jsou si oba rivalové tak nějak blíž - jako třeba při návštěvě u starého nemocného Renoira. Z těch několika jmen (a ve filmu jich hraje svou úlohu celá řada) můžete tušit, že Davis chtěl vytvořit silný portrét rozervaného génia, orámovaný jedním z mnoha zlatých věků Paříže. To se mu podařilo, až na tu sílu. Na mě zkrátka tahle řeč nefungovala. Jsem sice do značné míry kulturní barbar, ale obávám se, že to není ta hlavní příčina. Tu vidím v tom, že Davis se úplně zbytečně pokusil o to, aby jeho film "měl vše" - romantického hlavního hrdinu odtrženého od světa, s imaginárním průvodcem (ne mentorem, protože se na jeho rady několikrát zvysoka vykašle;)) v podobě malého chlapce, Udo Kiera namaskovaného jako geishu a Picassa jako samuraje (BTW jednu z dlouhé řady jeho milenek hraje Eva Herzigová a je skutečně okouzlující), "snové" scény drogového deliria a internace ve cvokhausu, patetické scény uměleckých gest, jakých jsou k mání veletucty, značně lacinou scénáristickou licenci při práci s fakty o Modiglianiho životě a zejména smrti (Formanova Amadeovská průtrž mračen hadr), zbytečný zombie-looking dialog Jeanne Hebuternové (mmchdm ve většině svých scén vynikající Elsa Zylberstein) s Picassem po Modiglianiho skonu, a hlavně montáž procesu tvorby několika věhlasných umělců podbarvenou Ave Maria (nebo Ode To Innocence, kdo se v těch stodevatenácti releasech má vyznat) dámy jménem Sasha Lazard, v níž se prapodivně kros-ouvruje latinský text, klasická hudba, elektronika a něco, co je lyrický buď arabský nebo francouzský hip-hop:) Ne že by to nebylo zajímavé, ale funkční to podle mého (podle ohlasů na youtube zjevně menšinového;)) názoru rozhodně není. New York Times údajně tento film označil za katastrofu. To je řekl bych zbytečně kruté hodnocení - faktem ale je, že je tu zjevně nevyužitý potenciál, a kdyby bylo totéž téma svěřeno některému ze současných "magických" režisérů, mohli jsme být v extázi srovnatelné s tou, kterou si frajerský Amedeo dopřával každý den - pokud na to zrovna měl. Z nedávných filmů o velkých umělcích a jejich obrazech mi daleko víc sedla Dívka S Perlou. Modigliani má u mě nárok na 60%, a pokud do toho budu mít co mluvit, víckrát ho už neuvidím. (27.07.2012)

S týmto filmom som musel dosť bojovať, aby som ho vôbec dopozeral do konca. Celkovo mi totiž príde akoby v ňom nič do seba nezapadalo, ale neviem presne vypichnúť čo konkrétne. Výprava a kamera mi prišli prinajlepšom poloprofesionálne, hudba sama o sebe dobrá, ale akosi sa nehodiaca k obrazu, nepatrične obsadený herci zas prehnane teatrálny a ich postavy nesympatické. Titulný hrdina je nadaný maliar utápajúci svoj talent v alkohole, drogách a bohémskom živote, neustále v dlhoch a žijúci v špine. Keby som aspoň mohol povedať, že jeho osud bol strhujúco rozprávaný a s napätím som čakal, ako to s ním celé dopadne. Ale pravdou je, že v tomuto spracovaniu sa vo mne nepodarilo vykresať čo i len iskierku záujmu. A ako som sa neskôr dozvedel, tak snaha o nejakú historickú vernosť bola na samom okraji záujmu tvorcov. Jediné plus za tragickú postavu Modiglianovej femme fatal v pôsobivom podaní úplne neznámej Elsy Zylberstein, ktorá ho napriek všetkej bolesti čo jej pôsobil milovala až za hrob. 3+/10 (23.07.2023)

----- "Umřu bez něj !" ----- "Umřeš s ním !" ----- Zjitřené, neukotvené, svým způsobem teskné vyprávění pod pláštíkem revolty. Jakoby svůj příběh jistými tahy štětcem načrtl sám Modigliani ... s myslí neobyčejně zostřenou i poblouzněnou - pod vlivem sebedestruktivní kombinace blíže nezjištěného množství rozličných návykových látek. Věčný snílek, nenapravitelný provokatér, šaramantní bohém - a stylem svého života nezodpovědný sebevrah, který neztrácel glanc ani v předem prohraných bitvách. Bohem nadaný umělec, který nedokázal změnit nejen svou minulost, ale ani přítomnost a budoucnost. ----- "Až poznám tvoji duši, namaluju tvoje oči." ----- P.S.: Ať tak či onak, rozhodně nebyl TÍM mužem, pro kterého by ženy měly zahazovat své životy a opouštět své děti - popravdě: Ten, který by za to stál, se ještě nenarodil ... a jestli se přece jen narodil, dokáže se snad o sebe postarat sám ... ;-) (10.11.2014)

Život búrliváka „Modiho“ by poskytol materiál aj na päť ťažkotonážnych filmov. Režisér Mick Davis akoby sa však náročnosti a uhrančivosti ponúkanej látky zľakol a namiesto nervovoparalytickej drámy nám servíruje letný koktejl. Okrem všelijakých sirupov a kociek ľadu je tu síce aj pár kvapiek nefalšovaného absintu, ale na poriadnu opicu to nestačí. Voľné narábanie s faktografiou ešte Davisovi možno tolerovať, viac mi prekáža, že sujet rozbil do nie vždy konzistentnej mozaiky. A ešte viac to, že Modimu upiloval rohy a odstrihol chvost a vtlačil mu skôr podobu romanticky nesvojprávneho rojka nepochopeného dobou a spoločnosťou /čo je stáročia nemenná, petrifikovaná predstava veľkej časti populácie o „tých umelcoch“/. Modi bol nepochybne citlivá dušička, ale aj surovec a grobián /Jeanne by o tom vedela rozprávať celé hodiny/, zmietaný démonmi šialenstva – ale takto ho scenárista skrátka vidieť nechcel - a Andy García by to možno ani nezahral. Neomylnou ranou do čierneho je casting postavy Jeanne Hébuternovej – Elsa Zylberstein je týpek, ako by si ju namaľoval sám Modi. Vo výkonoch dvoch protagonistov – Garcíu a Djalila, je viac teatrálnosti než stotožneného herectva, možno aj preto z filmu kvapká namiesto krvi ľahké červené víno. Kvôli niektorým silným miestam som už takmer siahal po štvrtej hviezdičke, ale viac ako ľahučký nadpriemer to žiaľ, určite nie je... (19.07.2006)

Filmy o malířích, ty já určitě můžu. Film o Modiglianim není ničím výjimečným, přesto v něm je pár silných momentů, kvůli kterým stojí za to se dívat. Andyho Garciu nemusím, ale tahle role mu sedla jako žádná jiná (pravda, on chudák nehraje nic moc jiného než italské mafiány a kšeftaře, nebo aspoň já si ho této škatulky zašoupla a nevyndala) a získal si moji přízeň. Ještě víc se mi ale líbil Omid Djalili jako Picasso, nabubřelý, nadutý panák, který ale uměl hrát fér. Linka s malým chlapcem je tak trochu zbytečná a kýčovitá, ale záměru to určitě posloužilo. Nuže, jako vzdělávací film to splnilo svůj účel a ne, nenudila jsem se. (24.10.2010)