Případ Gleiwitz

Nic než holá skutečnost. Ani náznak humoru, odlehčení, sympatií či čehokoliv lidského. Chladné přípravy, chladně provedená akce. Podivuhodná práce s detaily - nacistické obličeje snímané zespoda, příslušníci SS střílející do Einsteinovy fotografie. Neuvěřitelně perfekcionalistické momenty - zálibné a pečlivé rozbíjení vázy. Žádná kladná postava - jen jedna zcela anonymní obět. Odvážná moderní vážná hudba - někdy až nesnesitelně disharmonická, ale geniálně fungující. Nacisté jako bezchybné stroje, ať při zavazování kravaty, podávání smrtící injekce nebo střelby do oběti v bezvědomí. (30.08.2005)

Film hodný pozornosti je prakticky neznámy, určite k tomu prispel aj pobyt vo východonemeckom trezore. Vtedajším mocipánom sa nepáčil chladný prístup k nemeckej vykonštruovanej provokácii voči Poľsku, aby ospravedlnili útok na krajinu, ktorý spustil II. svetovú vojnu. Ide totiž o východných Nemcov, a ako je známe, rozdelenie Nemecka sa udialo až po vojne... Film je popisne studený, dodnes znepokojujúci, vonkoncom nerieši emócie a nemá ani svojho hrdinu. (31.07.2016)

Brilantně sehraná a natočená akce. A já zjišťuji, že nevím nic o začátku Druhé světové války, protože jsem vůbec netušila, že Němci měli potřebu své přepadení Polska před světem nějak oficiálně vysvětlit a zdůvodnit. Zkrátka i tady zahrála roli jejich preciznost, důkladnost a připravenost. Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. (28.04.2015)

Nemůžu souhlasit s Pohrobkem, že by ve filmu nebyl ani náznak humoru. Absurdně působící dialog při čajovém dýchánku na terase i Naujocksova úzkostlivá snaha nerozbít majetek říšského rozhlasu přeci jen vyvolají trochu hysterický smích. Film jinak působí velmi chladně, všechno, co Naujocks dělá, se dá chápat jako vysoce stylizovaný rituál oběti za úspěšnou válku. Tvůrci se vůbec nezabývají morálkou, vinou, historickými okolnostmi, "jen" zobrazují. Činí tak ale velice nekonvenční metodou, a za působivost filmu může především kamera Jana Čuříka. Hudba, moderní, pracující ovšem s náznaky známých melodií, a to nejenom německé hymny, vyvolává svými disharmoniemi velmi nepříjemné pocity. Výsledkem je film, pohybující se na samé hraně experimentu, který ovšem není příliš divácký a vyžaduje jisté naladění. (01.03.2013)

Cesta ke zhlédnutí filmu nebyla zrovna jednoduchá, každopádně stála zato. Jde totiž o 1 z nejvíce perfekcionisticky natočených snímků, který jsem měl tu možnost vidět. Každá scéna je vypiplaná do nejmenšího detailu (i zdánlivě nepodstatný záběr má své opodstatnění). Na tom má lví podíl český kameraman Jan Čuřík, který se nebojí použít neobvyklé náhledy, někdy až velmi nepříjemné (injekční stříkačka), ale o to působivější (zejména ostré snímání obličejů nacistů). Své udělala také nezvyklá hudba Kurta Schwaena, která celou tu chladnou a prazvláštní atmosféru filmu výborně podtrhuje. Do úmyslného rozporu s dějem a dokonale fungující nacistickou mašinérií staví režisér Gerhard Klein zdánlivě poklidné scény (posezení u kávy) a přeslazené písně. Casting nelze než vynachválit; v hlavní roli velmi působivý Hannjo Hasse, nám známý z Vyššího principu či takřka démonický Herwart Grosse, jehož ostrých rysů si divák užije dosytosti. Případ Gliwice rozhodně není filmem pro každého (někoho řádně znechutí, jiného může iritovat absence kladné postavy se kterou by mohl sympatizovat), přesto filmoví fajnšmekři (zvláště z řad těch, kteří se detailněji zajímají o téma II. světové války) si toto pozoruhodné dílo nesmírně užijí, ostatní alespoň ocení formální stránku filmu a zpracování reálné události, která přímo předcházela vypuknutí války a mezi veřejností není téměř vůbec známa. (20.11.2011)