Kwaidan

U třetí povídky jednoznačně platí, že ani těch několik uhrančivě krásných obrazů nespasí že to je místy tak ukrutně zdlouhavé, že i Bella Tarr je najednou jak Michael Bay - ale snad je na tom kratší verze filmu lépe (viděl jsem 3+ hodinovou). Ostatní kratší části jsou na tom ovšem výrazně lépe, a uchovávají si velmi zajímavou atmosféru i přes velmi divadelní podání. 8/10 (29.10.2020)

Mazec.. Art-film level 6000.. Esteticky vytříbené, řemeslně vymazlené, příběhově poutavé.. Nejvíce mě chytly asi první dva příběhy, kdy první(“Černé vlasy“) je ke konci správně creepy horrorový a druhý (“Sněhová žena“) má krásně surrealistickou atmosféru.“Bezuchý Hoichi“ je sice nepopiratelně brillantní, ale v dané řadě příběhů přecejen kapku zdlouhavý. Finální“V šálku čaje“ je zase naopak příliš krátký a nebýt hezké koncovky, nezaujal by mě skoro vůbec. Každopádně- i když mi některé věci nesedly, nic míň než plnou palbu z toho nevytřískám. (17.01.2016)

První povídka - Černé vlasy - je slušná, příjemné horrorové mrazení potěší. Druhá - Sněhová královna - je rovněž výborná, ale bohužel mne při sledování přepadl mikrospánek. Třetí - Muž bez uší - je GENIÁLNÍ!!! Krásný duchařský příběh s úžasnou vizualizací, špatně se mi odtrhávaly oči od plátna. A příběh čtvrtý - Šálek - je bohužel po předchozích věcech asi nejhorší. Přece jen příběh o vypité duši odehrávající se asi ve třech prostorách a navíc bez nastínění jakékoliv pozadí byl po úžasné dechberoucí trojce hodne slaby. (26.10.2005)

Tohle bylo jako dokonalé spylnutí duší. Z pohledu diváka zvyklého na dnešní tempo a formu by se samozřejmě pár věcí vytknout dalo, ale nakonec i ta vražedná stopáž (naštěstí jsem si to dávkoval jednotlive po povídkách, jako vcelku by se to i dalo, ale myslím si, že bych ochudil sám sebe o ten dokonalý prožitek pořádně se ponořit do každé povídky a vychutnat si ji samostatně a s plnou pozorností), ultrapomalé tempo (ale japonské filmy té doby prostě takové jsou, a i když by se povídka o bezuchém muži dneska smrskla na nějakých max. 20 minut, z té její zdejší hodiny jsem se nenudil ani vteřinu, naopak, každou jsem se, opojen, snažil prožít co nejvíce - protože je nejlepší) a jednoduchá prostota příběhů (ano, nakonec se zase ukáže, že ty dobré věci jsou často prosté a jednoduché, že není potřeba nějaké zvratověpointové onanie, že i jednoduchost dokáže vyděsit a mrazit) se nakonec stejně jen přičtou k dobru celého filmu. Kwaida je prostě lahoda, úžasná výprava, dechberoucí vizuální stránka, zajímavé příběhy, úžasné zpracování a naprosto, opravdu naprosto skvělý hudební/zvukový doprovod, z něhož se mi ježily chlupy po celém těle). Lahůdka. Lahůdka. Kdyby po mě někdo chtěl, abych mu jmenoval dokonalý film, a nesměl bych říct Nekonečný příběh, zřejmě bych neváhal a řekl Kaidan. Protože on dokonalý je. Věřím, že asi ne pro každého, ale pro mne jo. (17.03.2014)

Kwaidan je poviedkový film. 4 príbehy sa dotýkajú obľúbeného japonského fenoménu - duchov. Tí sa stali tradičnou súčasťou japonských hororov a v súčastnosti s obľubou bombardujú aj americké kiná - aspoň teda tomu tak bolo pred troma rokmi. Kobayashi sa inšpiroval tradičným japonským divadlom, a zároveň využil niekoľko prostriedkov filmovej reči. Umne skĺbil divadlo a film, ktorý vychádzal z literárnej predlohy. Film sa môže pochváliť pomalým tempom, nájazdmi kamery na hlavné postavy, natáčaním v exteriérov a pred kulisami, a experimentovanie s hudbou a tichom. Rozhodne sa filmu nedá uprieť filmárska inovácia. Prvá poviedka Čierne vlasy rozpráva príbeh o samurajovi a stratenej láske. Okrem posledného vyvrcholenia, sa jedná skôr o romantický príbeh, kde niečo tajomné len tušíme. Snežná kráľovná je rozprávkovou a zároveň romantickou výpoveďou bez šťastného konca. Podľa mňa sa zároveň jedná o najlepšie zvládnutú poviedku zo všetkých. Muž bez uší si krásne pohráva s Japonskými tradíciami a kultúrou. Umne prepája veci minulé a súčasné a prezentuje nám až lyricko- baladický príbeh o duchoch a mníchoch a príbehu, ktorý dokáže zahrať a prerozprávať len slepý mních. Najdlhšia ale zároveň najpestrejšia z poviedok. Čajová miska je najkratším a zároveň asi naj nevýraznejším príbehom - odohrávajúcom sa v typickom prostredí obrovských palácov. Film síce umne prepája fikciu a skutočnosť a necháva otvorený koniec bez vysvetlenia a tým pomyselnú bodku za celým filmom, ale chýba mu čaro predchádzajúcich príbehov. Jedná sa o komplexnú výpoveď podžárnu hororu s prívlastkom duchársky, ktorý aj dnes nestráca nič zo svojej sily, hlavne vďaka perfektne vytvorenej atmosfére. (25.04.2012)