Kalamita

Ve filmu Chytilové doznívá nová vlna ve tvářích neotesaných hereckých naturščyků, kostrbatých dialozích i velmi volné skladbě scén, která ale nakonec dostane metaforické a působivé završení v podobě vlaku zasypaného lavinou. Právě motiv kalamity se ozývá ze všech epizod, neprůchodnost lidských vztahů, nepochopení, míjení se ve vánici citů a necitů. Polívkovo ztvárnění mladíka, který vlaje mezi různými ženami, není nijak strhující, je v něm patrná později hodně ověřená nota neotesaného macha, nicméně zejména výborné dialogy a trefný cynismus, který výtečně graduje, dělá z téhle miniatury normalizačního zahnívaní skvělou záležitost. Chytilová se vyhnula mnoha neduhům "společensko-kritické komedie" 80. let, zejména citelného podtónu, že i když všechno stojí za prd, stále žijeme v nejlepším možném zřízení. Kalamita zůstává na komorní rovině a nic "vyššího" nekomentuje. Proto stále žije. (14.11.2003)

Honza Dostál: „Já jsem myslel, že jste chtěla“. Primárka: „Co jsem chtěla?“ Honza: „No, abych se natáhl.“ Musím sa priznať, že nie som fanúšikom Bolkovského humoru. Vo viacerých filmoch mi uniká pointa zábavy. Ale páčila sa mi jeho "Manéž". Takže, aj po rokoch znova pozretý film, vo mne zanechal mdlý pocit na jazyku. Bola to skôr sonda do myslenia jednotlivých postáv ako humor. „Všude dobře, v hospodě nejlíp.“ (18.08.2022)

Možno najsympatickejšia Polívkova postava, možno najzáživnejší Chytilovej film (pokiaľ nerátame Dedictví). Prelnutie artu a komercie, vtipu a trpkosti, českej hřejivosti (to ale iba tým vtipom) a chladu nielen okolitej zimy, ale aj ľudských vzťahov. Kalamita kulminuje v závere, avšak divák sa nedočká tradičného konca, kde hlavný hrdina nájde, čo hľadá a my to sním spoločne budeme rovnako hľadať neúspešne. V Kalamite cítiť ozveny novej vlny, ale nevnímam ju ako retro, skôr film, ktorý presne zapadá do obdobia svojho vzniku. Bohvie prečo som mal film z detstva zafixovaný ako ten, ktorý sa celý odohráva v snehu zasypanom vlaku. Pokiaľ márne hľadáte stále neúspešne k Chytilovej cestu, tu sa môžete úspešne chytiť. (10.02.2014)

Poprvé jsem film viděla ještě jako dítě a pamatovala jsem si z toho jen to, že vlak uvízne v závěji. Před druhým shlédnutím jsem se trochu bála, že to bude jen o té závěji, a byla jsem dost překvapená, že závěj zde hraje jen štěk. Spousta výborných hlášek mě naprosto dostala, jen mě to nějak úplně nechytlo jako celek... konce jsem se dočkala až na třetí pokus. Přesto jsou to čtyři hvězdy, i když dost slabé. (21.04.2008)

Dílo, které ochotně vypráví všemi filmovými prostředky, nezapře, jak plnokrevnou režisérkou Chytilová bývala, a nezastře ani její kousavost a nenaladěnost na tupé sociální poměry, v nichž jí bylo dáno tvořit a živořit (ne že by snad kterýkoli opravdový umělec a myslitel v lidských dějinách žil v lepších, ale každý mohl reflektovat a potírat právě jen ty své vlastní, konkrétně nešťastné okolnosti, a Chytilová se svojí doby ujala z gruntu nepřehlíživě). Když Polívka vztekle a rezignovaně mrští dveřní klikou o podlahu a kamera na vteřinu udělá looping, srdce poskočí. Světla a protisvětla, plíživá rezignace a stagnace pronikající dialogy, gesta, pohyby i životní situace postav, nevšímavé, kratičké meziprůzory do jejich soukromí zákulisí, povrchní mělkost a roztěkanost soubytná s prozníváním prastarých pořádků a obyčejné selské moudrosti a soustředěnosti, dokonce i ústrojná sice, částečně ukotvená v ději a dějišti a přece nad oboje osvobozená a o zcizené a neznámé svobodě hovořící filmová hudba... a v protikladu k nezáživnosti zpracováváného tématu chtivá, rvavá a nadržená kamera, živost režisérského oka, nadupaného, ohmatávajícího a dál nenasytně rostoucího vědomí - a jednota, soubytnost obého, skrze niž tady z nezbytnosti vzniká film. *** "Prosím vás, jakápak lavina, to se jenom sesunulo větší množství sněhu." (22.07.2014)