Panelstory aneb Jak se rodí sídliště

Vivat socialistický urbanizmus a jedna z jeho najsilnejších zbraní - prefabrikát. Za čias minulých zakázaný film, dnes už viac menej dokumentárna záležitosť a spomienka na začiatky budovania králikární, v ktorých si väčšina z nás "veselo" nažíva dodnes. Ja sám mám ešte v živej pamäti zvuk nedelného vyklepávania rezňov nesúci sa celým panelákom, v každej obývačke rovnaká obývačková stena a čierno biele televízory s polomerom vešteckej gule, domovníkove schôdze a spoločné sobotné brigády na skrášlenie okolia toho "nášho" paneláku. (28.02.2009)

Kakofonická free jazzová opera o výstavbě Jižního města. Svého času byla Chytilová skutečná visionářka. PANELSTORY tématizuje život v tehdejším československu, od panikařících žen v domácnosti, skrz liknavé dělníky, odpudivé autority, mladistvé a vše kontruje pohledem zmateného vesnického starce, který přijel navštívit rodinu. Rozestavěné sídliště, kde se lidé tlačí ve frontě na tři jediné telefonní budky a s kočárky si to štrádují přes kopce písku a rozbahnělé cesty, má pak evidentně znázorňovat ekl tehdejšího režimu. Netřeba se tedy divit, že snímek skončil okamžitě po premiéře pod tvrdě přivřenou pokličkou. (03.02.2017)

Příběhy obyčejných lidí odehrávající se "na prknech" staveniště sídliště let sedmdesátých působí trochu rozpačitě. Tatam je poetika Chytilové rannějších filmů. Rozpaky nebudí umná kamera nebo vkusný zvuk, ale samotný obsah. V podivném kontrastu jsou neustále vyhrocené konflikty postav s klimatem, ve kterém žijí - dobou vysoké podpory sociální a rodinné politiky, kdy je vše od státu, či za babku (případně pětistovku) dostupné a životní úroveň socialistických občanů má tendenci spíše stoupající. A že by je po té, co obdrží nový byt, snad přiváděly do varu obligátní technické nedostatky se mi prostě nechce uvěřit. Navíc člověka, jenž by po souboji se svým svědomím tímto "komfortem" pohrdal ve filmu nenaleznete. Neustálé hádky a boje, vygradované do těžko uvěřitelných šíří připomíná tímto pověstnou rodinu Homolkových - přerušené jen lehkým filozofováním seriálové hvězdy Jiřího Kokeše (Jiří Kodet) - jen na chvíli. Chytilová snad jimi nechce diváka bavit, neboť přehnaně bizarní snůška všeho negativního v lidech (a to nejen té doby) mu brzy úsměv zmrazí, po chvíli odejme nadobro a nakonec věřím, že bude i nesnesitelně protivná. Slušná hudba a všeprostupující industriální hlahol výstavby často graduje scény, ve kterých se právě mnoho neděje, zároveň příjemně lapidárně působí v dramaticky vyhrocených scénách, kde naopak zvolní. Výsledkem je pocit z kompaktního a květnatého filmu, který nemá slabého místa, po sto minutách filmu však ani místa silně dramatického, postrádající vrchol. Víc jsem si z filmu bohužel neodnesl. (03.05.2005)

Již jsem konečně pochopila, v čem je zakopaný pes. V případě Věry Chytilové je pes zakopaný v jejím naturelu, čili laicky řečeno povaze. A ta povaha je jednoduše chaotická, cholerická a impulsivní, navíc s přáním odlišit se a šokovat, které je skoro až samoúčelné. Obrázek - blik, hudba - vrz, kamera - vžik, myšlenka - frr. Shadwell má pravdu - přes studium a činnost na FAMU Chytilová zůstala ryzí diletantkou - hlavně v režisérské sebedisciplíně, to jest zřejmě je důležitější natočit scénu "neotřele", než se té scéně náležitě věnovat. Výsledkem je pokaždé něco, co vypadá jako hra těch největších ochotníků-amatérů a to platí i pro uznávané profesionální herce. Chytilová i z nich dokáže udělat školní besídku. A to vše se vydává za „moderní naraci“, "autorský rukopis" a "sociální satiru". I Trier je zdánlivě podobný, přesto to jsou nebe a dudy. ___ Závěr pro mne - dobrých filmů a režisérů je hodně a času zas není tolik, abych ho ztrácela koukáním na to, co se mi ani vyprávěčsky, ani esteticky nelíbí. (31.05.2011)

Bezútěšná féerie o neobyvatelnosti moderního civilizovaného světa podřízeného (řečeno s Poundem) chamtivosti, která usmrcuje, šíří mezi lidmi lež a frázi, vzbuzuje v nich egoismus, lhostejnost a prohlubuje jejich odcizení. Nervní kamera paroduje tanec přírody v rytmu šílené hudby Jiřího Šusta a v klipovité zběsilosti se záblesky hořkého humoru nezadržitelně topí v jílové krajině, z níž ční panelové obelisky. Na scéně „rodícího se“ i „potráceného“ sídliště, které vzniká již jako své vlastní ruiny, se podobně jako ve svých předešlých filmech Chytilová soustřeďuje především na polaritu mužského a ženského: zatímco muži, vesměs šovinističtí, bezohlední, prospěchářští, racionální, budují „hroutící se novostavby“ a přenášejí veškerou odpovědnost na druhé - a zvláště pak na ženy, tonou právě ony v onom hlubokém bahništi panelového světa a přizpůsobují se instrumentální racionalitě „pánů tvorstva“, když se samy uzavírají před světem do svých umělohmotných mikrokosmů. Veškerou režisérčinu skepsi sice sdílím i její vyhraněný soud pokládám za odvážný a hodný úcty, alegoričnost snímku mi však nevyhovovala a ve spleti drobných epizod, osobních dramat a příběhů jsem nenašel žádné tvarotvorné a silné drama, jaké by z jejich mlhoviny vykřesalo blesk. S ohledem k době, kdy film vznikl, však musím rozhodně smeknout. (02.03.2021)