Pečeť vraha

Typický Bong. Film se rozjíždí pomalu a k postavám přistupuje s podivnou odtažitostí, podobně jako na ně působí okolní společnost a její neučesaná, zastaralá pravidla. Praktiky vyšetřovatelů jsou příšerné a morálně pochybné a divák jim po chvíli ani nic dobrého nepřeje. A nic dobrého také nepřichází, neboť tohle není rozprávka o potlačování zla a jeho potrestání, nýbrž o jeho nepolapitelnosti a neodhadnutelné podobě, stejně tak jako o hořké demýtizaci dobra a zpochybnění požadovaných hodnot, které na rozdíl od západních filmů tehdejší jihokorejská společnost neposkytuje - detektivové nemají žádnou rodinu a jejich jedinou životní náplní je práce plná násilí, nedůvěry a podvodných praktik. Skrze opakované oddalování vyvrcholení a pocit rostoucí beznaděje se však divák s hlavním hrdinou postupně sblíží a začíná mu ho být líto, stejně jako je mu po chvíli líto všech vyslýchaných. Zločinem začíná být sama existence a vyšetřování je jen formou, jak se s ní vyrovnat a jak v ní najít smysl. Jestli mi Pečeť vraha opravdu připomněla nějaký hollywoodský snímek, nebylo to v žádném případě Se7en, nýbrž Finecherův Zodiac, v němž se podobně reflektuje beznadějnost systému a finální pocit morálního nezadostiučinění. Společně s Parazitem zatím vrchol Bongovy tvorby - jen mi přijde zajímavé, že zatímco v jeho oscarovce mi ta extrémně asijská žánrová vyhraněnost zkazila až konec, zde jsem se kvůli ní nemohl naladit pouze zpočátku. 85% (05.03.2020)

Tento kórejský mix žánrov funguje výborne a aj keď ho mnohí prirovnávajú k filmu Sedem, ja som tam nejakú veľkú podobnosť nevidel. Vraždy... Toť asi všetko, čo tieto dva filmy spája, ale prístup je úplne rozdielny. Kórejci primiešali vážne dobrý humor, už v úvode som sa niekoľkokrát zasmial a čierny humor je tu aj v scénach, kde by ste ich nečakali, ale napriek tomu to funguje. Smiech na úkor postihnutého, či mučenia podozrivých, to nie sú často vídané veci. Ani šamanský pohľad hlavného predstaviteľa nevie odhadnúť, kto je vrah a divák dostane rovnako viac otázok ako odpovedí. To filmu ale vôbec neuberá na atraktivite a ja si ho nabudúce pozriem rád znova. Thriller? Komédia? Dráma? Asi všetko dohromady, ale hlavne skvelý film. 90%. (25.03.2012)

Už jsem ve svých komentářích vícekrát napsal, že mám problém s východoasijskou kinematografií, obtížně přijímám její myšlenkový svět, etická měřítka a obecně kulturní rozměr. V některých případech těm filmům nerozumím, v jiných se nemůžu ztotožnit s jejich etickými východisky a v jiných mi prostě vadí režijní styl a nepřirozený pohyb i řeč. Jihokorejská kinematografie je toho typickým příkladem. Ještě se mi nestalo, abych některému jihokorejskému snímku udělil víc než 3* včetně těch nejuznávanějších režijních es. Paradoxně se tak stalo u Pečeti vraha, což je film, kterému můžu vytknout spoustu dílčích nedostatků, které by mě mimochodem u známých amerických nebo evropských filmařů iritovaly nepoměrně víc. Ať už je to celá řada absurdních prvků ve vyšetřování, které bych akceptoval u zemí střední Afriky a možná ještě tak střední Ameriky, ale u technologicky a kulturně vyspělé Jižní Koreje mi přijdou neuvěřitelné, naivních zvratů ve scénáři (onen zásadní objev, který zvrátí pohled vyšetřovatelů, je od začátku jasný i velmi průměrně inteligentnímu divákovi bez znalosti forenzních kriminalistických metod), po zvláštní žánrové zařazení, kdy film obsahuje řadu komediálních prvků, které ale podle mě vznikly spíš jako kouzlo nechtěného, než jako tvůrčí záměr a působí ve výsledku rušivě. Přesto je to ale film nikoliv výborný, nicméně zajímavý a ten kulturně odlišný pohled na společnost z opačného konce planety tomu nakonec přidává hodnotu čtvrté hvězdičky. Navíc i když mám výhrady ke scénáři, musím snímku uznat filmové kvality v podobě výborné hudby, střihu a kamery. Celkový dojem: 75 %. (31.07.2011)

Výtečná temná sociální kriminálka na motivy skutečných událostí, která je dost nespravedlivě škatulkovaná jako "druhé Sedm". Sice to je o vyšetřování seriových vražd, ale to je asi tak vše, co mají tyto snímky společného. Pečeť si jde svou vlastní netradiční "zrcadla nastavující" cestou. Dlouho se to na oko tváří na divnou satiru o práci maloměstské policie. Ovšem postupně se začnou nabalovat temné tóny, vše houstne, podivnost ze začátku sehraje zásadní roli ve skvělém vývoji postav. Jediným vážnějším záporem je vedle žánrové neurovnanosti p-o-m-a-l-ý rozjezd; úvodní půlhodina by rozhodně snesla pokrácení. (02.05.2005)