Utajený

Caché rozhodně připomene minimálně začátek Lost Highway, ale zpracování tohohle nápadu se nepovedlo jak bych chtěl. Ani tady, ani u Lost Highway. Caché má rozhodně atmosféru a myšlenku, ovšem problém je v délce filmu. Je to prostě moc utahané. Na mnoha místech je znát, že tohle dvě hodiny neutáhne ani náhodou. A tím jak je to utahané, to je místy i nudné. Ono to je zajímavý, ale bylo na tom třeba ještě hodně pracovat, aby to bylo dokonalé. Lepší 3* (02.02.2019)

Film je (díky odlišnému kulturnímu kontextu) míň chladný a odtažitý než filmy rakouské trilogie, postavy se tolik neskrývají za konvencemi - jsou citovější, míň se ovládají, sdílí své problémy s okolím. V kontrastu se zdánlivou normalitou postav vyniká absurdita zápletky, která jim proti jejich vůli ovlivní životy a odkryje věci, jež měly zůstat cachées. I v tomto filmu najdeme momenty hry s divákem: ten si není jist, jestli záběry, které sleduje, sleduje sám, nebo se na ně dívá spolu s postavami. (Ve chvíli, kdy tomu tak je, se divák ocitá v nebezpečné blízkosti postav.) Autor se zde "utrhl ze řetězu" a pronikl do světa filmu, ve kterém se vylouply kazety, jež tam nikdo nemohl natočit. (25.04.2010)

Utajený odpovídá na otázku Bílé stuhy – Odkud se bere zlo, nespravedlnost, bezpráví, lež? Odpověď zní – v samotném člověku. Někdo je mizera a slaboch, i když je vzdělaný, slušně vychovaný a žije v dobrých podmínkách, a někdo je i přes prostý vzhled a nekultivovanost rovný a čestný. Věc ale není tak jednoznačná, jak se jeví na první pohled, a vína člověka není přinejmenším jen jeho, protože odkud se bere křivda v malém dítěti, když ne z těch pocitů a potřeb, které do člověka vložila sama příroda, aby mu dala "nástroje" k přežití? I sám Utajený, jehož identita není důležitá, protože je důležité jen to doteď utajené, které Utajený chtěl vyvolat, – je snad tento člověk naprosto spravedlivý a čestný, jak hlas svědomí, nebo jedná stejně jak opice ve známém pokusu, o kterém se zmiňuje biolog Jan Zrzavý? ___ Citát: "Pravou podstatu mizerného času, v němž žijeme, nejlépe osvětlí pokusy s opicemi. V Yerkesově centru pro výzkum primátů naučili malpy vyměňovat kamínky za plátky okurek. Opice dostala kamínek, a když ho na požádání vydala, byla odměněna. Opice dostala víc, než měla předtím, a byla tudíž šťastná. Pak vedle postavili ještě jednu klec, aby na sebe opice dobře viděly, a hráli pořád stejnou hru, jen v nové kleci odměňovali opice bobulemi hroznového vína, což je mnohem lepší, než okurka. Opice, která dostala okurku, teď vidí, že jiná dostává za stejný kamínek víno., opice s kamínkem už není šťastná., hněvá se. Opice je tak rozhořčená, že často odmítá pokračovat ve hře. Všimněte si, prosím, že opici s okurkou nikdo nic nevzal, pořád je na tom líp, než byla, když se pustila do kšeftu s kamínky, je na tom stejně dobře jak byla před chvílí, když byla spokojená se svou okurkou. Jenže mezitím pojala myšlenku, že má nárok na hroznové víno…. Pocit, že se nám křivdí, je jeden z nejmocnějších motorů našeho chování….Náš iracionální pocit rozhořčení je vyvoláván aktivititou starých částí mozku, které v emocionálně vypjatých chvílích přebírají kontrolu nad naším chováním, nikoliv aktivitou center, kde sídlí lidská racionalita. Pocit, že máme nárok na víc, než čeho se nám dostává, je starobylý, temně zvířecí, nelidský, opičí….Víra, že nezodpovědní levičáci svádějí bohabojný lid k závisti a nenávisti, je bohužel bludná: levičáci se jen vezou na vlně vzedmuté našimi opičími mozky. Malér vězí hlouběji. Problém opicím nastal až ve chvíli, kdy se dozvěděly, že okurka není vrchol všeho blaha., vzniklá frustrace je bohužel nevratná. Budeme-li subjektivní štěstí považovat za hodnotu, měli bychom přiznat, že ho nejlépe dosáhneme pečlivým zakrytím všech klecí. Informovanost o nespravedlnosti světa opici nepřináší žádné blaho, občas pro samou rozhněvanost přijde i o tu okurku." ___ Jak je vidět, přírodou lze obhájit každou nepravost, protože z pohledu člověka není příroda spravedlivá. Z pohledu přírody je však vše ideální a harmonické. Ve skutečnosti lidé nebojují s lidmi, ale s přírodou, včetně přírody v sobě. (07.09.2012)

Mám rád filmy, kde jemné pískání nosu při dýchání není zahlušeno řevem hudby. Kdy polknout a vyznít jako špatně vysušená bažina je normální, ne jaksi nepatřičné. Caché je přesně ten film. Polyká se ve velkém a za velkého poskakování ohryzků. Život se projevuje neurvalým pískotem nosu a všechno jsou vlastně jen etudy etud pro více, méně chápavé. (02.06.2011)

Snad trochu zdlouhavy, nicmene i presto bezchybne atmosferotvorny. Bez akce i bez zvyraznovany eskalace emoci. Hanekeho ustrnula kamera je naprosto k pomilovani... (24.04.2013)

Vyborna kamera, ktera dava citit odstup k divakovi. Ale ten samy divak musi vedet, jak to cele skonci. Skvela atmosfera. (08.03.2020)

Po BIELEJ STUHE iba druhý Hanekeho film, a už toľká podobnosť, že privádza k pocitu, akoby som toho uznávaného režiséra hneď skraja prekukol, s dojmom, že už totálne viem, čo je zač. Prekvapilo ma, ako rýchlo sa objavili spojivá s druhým filmom. Ale tak to už v hlbokom podvedomí chodí, že je všetko prepojené a stále sa vracajú tie isté motívy - a presne o tom sú Hanekeho filmy. Toho chlapa zaujíma súkromie ľudí, ale nie lacno voyeursky...ale do nesmiernej hĺbky, vlastne najvoyeurskejšie, ako sa len dá. Skoro ako vedec, nie ako filmár skúma tie najvnútornejšie, najskrytejšie, najzasunutejšie traumy ľudskej duše, zaprášené zabudnuté strašiaky u obyčajných, priemerných, malých a dobrých ľudkov, čo si ich už ani nepamätajú, ani ich nechápu, ani im neprisudzujú žiadny význam... ale ktoré ešte aj po rokoch, nevnímané a dávno zanesené pod koberec, prinášajú svoje trpké a bolestné plody. Cestičkou k ním je mysteriózny prvok, ktorý rozdráždi, vyprovokuje, naladí na až žánrovú rovinu, aby potom totálne zvrtol a neuspokojil, čím donúti k premýšľaniu. Postupuje pritom dôsledne a dôkladne, pomaly a premýšľavo, systematicky skúmajúc rôzne možnosti a vysvetlenia, a analyticky kráčajúc vo Freudových šľapajach. Téma je tá istá, a podobnosť UTAJENÉHO a BIELEJ STUHY je až zarážajúca, s tým jediným rozdielom, že čo je v jednom všeľudsky kolektívne, v druhom je výrazne osobnou, intímnou záležitosťou individuálnej histórie jednotlivca. Každopádne som zvedavý na ďalšie filmy, či sú tieto hlboko pod nánosmi zasunuté nevedomé hriechy a pocity viny jeho jedinou konštantnou témou, alebo ma ešte dokáže prekvapiť... (11.12.2012)

Haneke musel být velmi vnímavý student vídeňské školy psychologie. A s divákem to umí. Umí ho vpustit a rozbušit srdce i ve zdánlivě banálních a neverbálních pasážích. (04.12.2010)

Když si člověčí mysl potřebuje udržet obraz o své vlastní morální integritě, dokáže vymazat paměť, vypnout přirozenou empatii a ještě lecjaká jiná kouzla; otázka je, jestli o tom přece jen nešlo vyprávět stejně přesvědčivě, ale divácky o něco vstřícnějším způsobem. (22.12.2014)

To bylo tedy zase něco - místy, když jsem se na to dívala doma potmě, mi to připadalo jako horor - hlavně ty záběry na neznámého kluka. Pan Haneke fakt umí lidem dostat brouka do hlavy, takže se na to koukneme ještě jednou - stále to totiž zůstalo utajené a skryté...někdy v šuplíku nebo konci videokazety (01.04.2012)

Film má několik nesporně působivých momentů, ale je příliš rozvláčný a nedotažený. (15.08.2006)

Je me lito, ale ja tam krome nudnych, a mene nudnych pasazi nevidel vubec nic. Pokud jde o tuny statickych zaberu, tak zaprve je moc nemusim, a za druhe je treba Kubrick mel nesrovnatelne lepsi. Az na jednu prekvapujici kratkou scenu ktera vas celkem posadi do kresla je to dalo by se rict ponekud nudny film. (28.12.2006)

"tí, čo videli, vedia" .. práve odzneli záverečné titulky a neviem, ani len netuším .. nieže by mi to vadilo, práve naopak, takéto situácie na filmoch milujem, ale pri tomto snímku som si po celý čas hovorila, že je neskutočne zaujímavý a citlivo spracovaný, ale žiaľ .. tak ako išla krivka mojich sympatií postupne nahor, v závere prudko klesla .. (11.09.2008)

Další ukázka Hanekeho tvůrčí metody mechanického naplňování předem stanovené teze a manipulování s divákem. Obtíž této metody spočívá ve faktu, že funguje pouze v případě, pokud ji použije originální intelekt, což Hanekeho případ není. Na rozdíl od jiného filmového manipulátora Triera jsou Hanekeho postřehy fádní a jednorozměrné. Jejich původ lze často vystopovat jak v psychoanalýze (Pianistka) tak v jiných humanitních disciplínách a dávají tušit, že Haneke své nápady spíše přejímá než generuje. Odtud si lze vysvětlit jejich občas toporně školometské podání. V tvůrčím procesu obecně nastává proces, kdy se prvotní promyšlený plán hroutí a dílo začne žít takříkajíc vlastním životem. Je to nejcennější část procesu a tvůrčí um spočívá ve schopnosti toho náležitě využít. V Hanekeho tvorbě nic takového najít nelze, vše je předem promyšleno a neodchylně naplněno. Takové teze jsou na straně filmových teoretiků vděčným předmětem verbalizace, zato na straně diváků pouze předmětem nesmírné nudy. (29.11.2009)

Když jsem Caché dokoukal (ve dne), hned jsem se musel jít vyspat. Druhá hodina tohoto ve filmu je totiž fakt parádní ukolébavka, ve které se totálně rezignuje na jakýkoli posun příběhu, atmosféry, postav (no dobře, ten jeden zvrat je ok). Přitom první hodina byla fakt docela fajn, zcela statická kamera působí v dnešní filmově rozklepené době jako zjevení, Juliette jsem měl vždycky rád a z filmu jsem cítili takovou hitchcockovskou noir atmosféou. Jenže v čím větším jsou hlavní postavy trapu, tak tím se chovají chladněji a divněji. Holt natočit takhle experimentální film s absolutním minimem střihů, hudby maximálně v podobě cvrlikání ptáků a nejrychlejším pohybem kamery při plaveckých závodech není jen tak. Dobrý scénář a hlavně gradace zde chybí a tak jsem se v žádném případě netěšil na konec kvůli nějakému rozuzlení...Během posledních deseti minut jsem se na zbývající stopáž podíval snad třikrát. (12.01.2007)

Haneke dokázal s Binoche a Auteuilem dokonale předvést vyprázdňující se vztah manželů středního věku, navíc přidušený záhadným stalkerem, který vyvolává noční můry, spojující drama současnosti s traumatem z dětství. Dráždivě napínavé, občas zdlouhavé, psychologicky perfektní. 75%. (08.11.2012)

Nervozita je presne ten pocit, ktorý mi z filmu zostal. A to nastúpila už od samého začiatku, keď sa mi zdalo, že celé dve hodiny filmu sa budem pozerať na ich dvojhodinovú kazetu so statickými zábermi domu. Tých statických záberov je potom ešte požehnane a moja nervozita sa stupňovala rovnako ako u hlavných hrdinov, s ktorými sa niekto utajený pekne zahráva. To všetko kvôli jednému nenápadnému 40 rokov starému kostlivcovi v skrini, na ktorého by Georges najradšej zabudol, ale sny ho prezradia. Film je napínavý až do konca a každý si zaručene pozrie aj celé záverečné titulky, aby sa dozvedel, ako sa to nakoniec vysvetlí...? (19.05.2013)

Chtěl jsem dát alespoň tři hvězdy, protože mě film udržel vzhůru i přes pozdní hodinu a chtěl jsem vědět jak to dopadne. Upřímně mě scéna s nožem překvapila, to jsem nečekal. Ale bohužel jsem ani nečekal intelektuálsky otevřený a nicneříkající konec, kdy nám nebyla zodpovězena zásadní otázka, kdo? (14.06.2020)

atmosferické majstrovské dielo postavené na minimalistickej, no o to precíznejšej práce s hercami a kamerou. nezabudnuteľný zážitok. (31.03.2013)

Něco málo mi k tomu ještě chybělo. Jo, vlastně už vím, že by konec? Haneke vytvořil naprosto úžasnou a neuvěřitelně dramatickou atmosféru se skvělou kamerou, pomalým tempem, WTF scénou, která opravdu vyrazí dech asi každému a se skvělým hereckým obsazením. I když má film téměř dvě hodiny čistého času, já se nenudil ani chvilku a pomalý dramatický děj mi drásal nervy na kousíčky až do naprostého konce. Teda vlastně do závěrečných titulků, protože konec se jaksi nedostavil. Otevřený závěr na jednu stranu člověka neuvěřitelně nasírá, na stranu druhou prohlubuje dloubání v hlavě o motivech, následcích a možném pokračování. Záměr, nebo nedopsaný scénář? kdo ví. Neustále jsem si v hlavě srovnával fakta a události a byl zvědavý, kdo za tím vším stojí a ono nic... Dal bych pět, vědět víc. Škoda, jinak fantastické. (06.10.2015)