Kvarteto

Ač nejoddanější fanynka Mirka Krobota nemůžu dát víc... Jedno olomoucké smyčcové kvarteto a pár lidí kolem něj, co se ztrácejí v ulicích centra města, svých životech a scházejí se v Ponorce, která už dávno ztratila svůj někdejší lesk a sílu undergroundu. Prázdnota jejich života se však táhne i celým filmem, který, ač se tváří jako výpověď o jedné generaci, jen zdlouhavě, bez konceptu, sleduje pár podivínů, kteří navíc nejsou ničím zajímaví. Když se o generaci třicátníků točili na přelomu tisíciletí Samotáři, jednotlivé postavy v čele s Jirkou Macháčkem vám i přes silný opar trávy opravdu připomněly jednotlivé situace života a navíc svým osobitým humorem bavili do poslední minuty. Kvartetu bohužel chybí jakákoliv myšlenka a vlastně i důvod, proč tento film chtít vidět. (27.07.2018)

Sympatické zpracování příběhu z města, které se znalým nenápadně ukazuje v typických detailech. Herecké výkony poměrně dobře následují kvalitu rozpracování jednotlivých postav, z nichž v té klíčové exceluje Plesl. Film patří do kategorie "divadlo na plátně" s průvodními neduhy, hloubka kvartetní lidské ne/souhry sice nedosahuje úrovně Intimního osvětlení, ale zvolený druh humoru je v české filmové tvorbě milým osvěžením a od televizní tvorby urazil Krobot kousek cesty. 3-4* (25.10.2017)

"Štěstí jsou jen jednotlivé okamžiky, jde jen o to, si jich všimnout..." Asi nejsem moc všímavý, ale nějak jsem moc nepobral, co chtěli autoři tohoto filmu říct. Film o čtyřech "divných" hudebnících hrající "divnou" (myšleno soudobou) hudbu. Divná je i řada scén či zápletek filmu (neustálé lezení jednoho z hlavních protagonistů domů po lešení, tu večírek s rádoby "uměleckým" striptýzem v historickém sklepení tu zas večírek s polosvlečenými hosty nebo další večírek kde ale vlastně zní jen "šílená" hudba). V samotném závěru filmu si psychoterapeutka Sylva v přednášce pro seniory klade docela zajímavou otázku: "Může být štěstí samo o sobě nebo může být člověk šťastný pouze ve vztahu". Nemám však pocit, že by samotný film na tuto otázka přinášel jakoukoliv srozumitelnou odpověď. (09.12.2018)

Opravdu hrozný film o lidech, kteří neumí žít. Nevědí co dělat, aby byli šťastní. A to nejenom postavy z mladší střední generace ale i jejich rodiče. Ti starší se chovají snad ještě hloupěji a hůř než jejich odrostlé děti. Jakoby chtěli autoři naznačit, že ta neschopnost vyrovnat se s dnešním světem je dědičná. (Neskutečně zlý výraz "Tvůj bývalý otec" nebo věta "Nerozvedla jsem se, abych ti nezpůsobila trauma." z úst matky hlavního hrdiny.) A jak se pak mají "mladí" chovat, když vidí tu tragiku vlastních rodičů? Ve filmu není jediná sypatická postava snad kromě prodavačky ve zverimexu. Představitel Funese je naprosto tragický stejně jako zakladatel kvarteta. Strašné dialogy, nikam neplynoucí děj, herci nemají co hrát. A tak divák trpí a čeká na nějaký impuls, změnu, jestli se film někam pohne. Nedočká se. Při sledování tohoto nudného filmu si klidně můžete popovídat s přáteli. Během dlouhých hluchých pasáží o nic nepřijdete. Vyhozené peníze ČT z koncesionářských poplatků a z Fondu pro rozvoj české kinematografie. (29.12.2017)

Hvězdička jen za Olomouc. Jinak je to typické pražáčkovské intelektuální hrabání se v hovně. Téma samoty, osamocení, zda není člověku lépe být sám. Kdyby film alespoň skončil hromadnou souloží - taková olomoucká čtyřka - nebo holky s holkama, kluci s klukama, tak to má alespoň nějaké vyústění, katarze. Ale takhle to celé vyšumělo do prázdna. Docela mne děsila každá další scéna, kde lidé pózovali jako sochy nebo robot, kde zněla další kakofonická hudba, kde se lidé chovali jak z nějaké sci-fi právě o robotech. Chvilku jsem doufal, že třeba postava Polákové je z jiné dimenze, a proto lidi odpuzuje (jako je tomu v románu Clifforda Simaka Prstenec kolem slunce, ale ani tak daleko se v tomto myšlenkovém a na náznaky bohatém filmu nedostalo. Jo, a komedie to není ani náhodou. Btw - všechny postavy byly samotáři - kde je potom nějaký kontrast? Kde je třeba nějaká životná postava? Jenže ono by pak nešlo cucat z prstu tu vymyšlenou intelektuální premisu, která by při jakémkoliv kontaktu se skutečnou realitou shořela jak vzducholoď Hindenburg. Vlastně jediná reálná věta, která zde zazní, je, že člověk musí být nejprve sám šťastný, aby činil šťastnými lidi kolem sebe. (09.12.2018)